Nový portál Vatikánského rozhlasu

Şumuleu Ciuc/Jasy 1. „Matko, nauč nás sešívat budoucnost,“ kázal papež František na mariánském poutním místě v Transylvánii za účasti 90 tisíc věřích. 2. „»Domácí víra« buduje kousek po kousku Boží království,“ řekl Svatý otec na setkání s rodinami a mládeží za účasti asi 100 tisíc lidí.

Zatímco včerejší první den papežova pobytu v Rumunsku se nesl v ekumenickém duchu a v samém závěru přinesl ještě setkání s tamními dvaadvaceti jezuity (z toho 14 Rumuny) na apoštolské nunciatuře v Bukurešti, dnešní první sobota v měsíci měla ryze mariánský ráz. Římský biskup navštívil jedno z nejdůležitějších poutních míst maďarských katolíků – Csíksomlyó, rumunsky nazývané Şumuleu Ciuc, kde se na mši svaté shromáždilo asi 90 tisíc věřících, včetně rumunské premiéry Dăncilové a maďarského prezidenta Ádera.

Odpoledne Petrův nástupce zavítal na samý sever země, do moldavského města Jasy (rumunsky Iaşi), jedné z nejstarších metropolí dnešního Rumunska a důležitého politického, hospodářského i kulturního centra Moldávie. V tamní katedrále Panny Marie Královny uctil památku jednoho z mučedníků komunismu, blahoslaveného biskupa Antona Durcovici, a setkal se s rodinami a mládeží, kam přišlo asi 100 tisíc lidí.

Ad 1. Ranní nepřízeň počasí donutila organizátory papežské cesty ke změně trasy i dopravních prostředků, avšak neodradila maďarskou menšinu v Rumunsku od účasti na dopolední papežské liturgii, která se konala na pláni pod vrchem Somlyó, poblíž obce Miercurea Ciuc ve východní části Transylvánie. Právě zde vyrostl v polovině 15. století (1448) kostel s františkánským klášterem na památku jednoho z vítězství sedmihradského knížete Jana Hunyadiho, zvaného Turkobijec. O dvě stě let později (1661) gotická stavba lehla popelem při tureckém plenění, avšak požáru zázračně unikla více než dvoumetrová mariánská socha, která je nejcennějším pokladem pozdější barokní baziliky. Již téměř pět století se maďarští poutníci vydávají za Matkou Boží z Csíksomlyó s prosbou, aby uchovala jejich katolickou víru. Sedmihradsko se totiž v polovině 16. století připojilo k reformaci – z místních německých Sasů se stali luteráni, kdežto Maďaři přestupovali ke kalvinismu anebo unitarismu.

Každoroční pouť o svatodušní vigilii, spojená s plnomocnými odpustky, dodnes přitahuje tolik lidí, že si jejich počet vynutil stavbu venkovního oltáře (1993). Symbolizuje totiž maďarskou katolickou identitu v transylvánské diecézi, založené roku 1009 sv. Štěpánem Uherským, která k Rumunsku náleží pouhých 100 let, poznamenaných mnoha protivenstvími (připomeňme mučedníky komunismu, biskupy Szilárda Bogdánffyho a Jánose Schefflera, či dlouhodobě vězněného biskupa Árona Mártona).

Papež František se v homilii nevměšoval do politicko-národnostních sporů, nýbrž naléhal na jednotné vědomí Božího lidu. Starou i nynější zášť a nedůvěru je nutno proměnit v nové příležitosti ke společenství, vyzýval papež při latinsky sloužené liturgii, kde zaznělo první čtení v rumunštině, evangelium v maďarštině a přímluvy kromě již zmíněných dvou jazyků také v němčině.

„Tato výroční pouť je součástí transylvánského dědictví, ale ctí zároveň rumunskou i maďarskou náboženskou tradici, účastní se jí také věřící jiných vyznání, je symbolem dialogu, jednoty a bratrství i apelem obnoveného svědectví víry, učiněné životem, a života, učiněného nadějí. Putovat znamená vědět, že přicházíme domů jako lid. Vědět, že jsme si vědomi toho, že jsme lidem. Lidem, jehož bohatstvím jsou tisíceré tváře, kultury, jazyky a tradice; svatým věřícím lidem Božím, putujícím spolu s Matkou a opěvující Pánovo milosrdenství. Jestliže se Maria v Káni Galilejské přimluvila u Ježíše, aby vykonal první zázrak, nyní bdí a přimlouvá se v každé svatyni nejenom u svého Syna, ale také u každého z nás, abychom si nenechali odcizit bratrství těmi hlasy a ránami, vyvolávajícími rozdělení a štěpení. Komplikované a smutné zážitky z minulosti netřeba zapomínat či popírat, ale nemohou být ani překážkou či argumentem, branícím kýženému bratrskému soužití.“

Putovat znamená zaslechnout povolání a pobídku jít společně a prosit Pána o milost proměnit starou i nynější zášť a nedůvěru v nové příležitosti ke společenství – pokračoval papež František.

„Putovat znamená věřit Pánu, že přichází a je mezi námi, podchycuje a stimuluje solidaritu, bratrství a touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Je to závazek k boji, aby se ti, kdo zůstali včera vzadu, zítra stali aktéry, a aktéři dneška se zítra neocitli vzadu. To, bratři a sestry, vyžaduje rukodělnou práci společně spřádající budoucnost. Jsme proto tady, abychom řekli společně: Matko, nauč nás sešívat budoucnost.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Po obědě v arcidiecézním středisku nesoucím jméno Jakaba Antala Háze, jiného maďarského biskupa, který strávil třináct let na nucených pracích v rumunském komunistickém žaláři, se papež vydal na rumunsko-moldavské hranice, do dalšího z míst, jímž se prolínaly kultury, národnosti a víra. Jasy byly hlavním městem historického Moldavska a později kulturním a akademickým centrem Rumunského království. Vyšly zde první noviny v rumunštině (1829) a vznikla nejstarší rumunská univerzita (1860), k níž se dnes druží dalších pět státních vysokých škol. I z toho důvodu byly Jasy letos vyhlášeny hlavním městem rumunské mládeže (2019-2020). Na začátku devatenáctého století zde nicméně polovinu obyvatel tvořili Židé, kterým sloužila více než stovka synagog a kteří zde založili vůbec první divadlo v jiddiš. Počátkem čtyřicátých let (1941) se město stalo smutným dějištěm jednoho z největších židovských pogromů za druhé světové války. Plenění unikla Velká synagoga, druhá nejstarší v Evropě, která tak patří k duchovnímu dědictví města spolu s množstvím pravoslavných kostelů, jejichž počet převyšuje stovku.

Papež František nicméně zamířil do nové katolické katedrály, kruhové stavby vysvěcené roku 2005, kde se setkal s nemocnými a v jejíž kryptě se poklonil urně s prstí ze společného hrobu, do něhož komunističtí vrazi vhodili biskupa diecéze Jasy, bl. Antona Durcovici (1888-1951).

Ad 2. Na náměstí před novogotickým Palácem kultury poté v podvečer proběhlo setkání s rumunskými rodinami a mládeží, uvozené několika svědectvími a doprovázené zpěvy a modlitbami. Také zde se projevila generační, jazyková, kulturní i sociální pestrost; zazněla rumunština, maďarština, němčina, polština, ruština i jazyk csángó, dialekt maďarštiny. Dostavili se totiž rovněž věřící z druhého břehu řeky Prut, tvořící v sedmisetkilometrové délce rumunsko-moldavskou hranici. Modlitbu za věrnost rozdělených rodin zase pronesla matka, pracující v zahraničí, odkud podporuje své příbuzné.

„Dnes se v těchto krajích slaví Den dětí. Pozdravme je silným potleskem. Přál bych si, abychom se za ně nejprve pomodlili a požádali Pannu Marii, aby je chránila svou rukou. Ježíš postavil děti vprostřed svých apoštolů – my chceme učinit totéž a potvrdit, že je milujeme stejnou láskou, jakou je miluje Pán, a zasadíme se o to, abychom jim darovali právo na budoucnost“,

Řekl Svatý otec na úvod a vrátil se k jednomu ze svědectví. Pronesli je prarodiče Elisabetta a Ioan, kteří vystoupili společně se svými jedenácti dospělými dětmi, ze kterých čtyři zvolili duchovní povolání (dva kněží a dvě řeholnice). „Víra, kterou jsme obdrželi od našich rodičů, nám byla vždy oporou“, prohlásili.

„Je krásné sledovat, jak láska zapouští kořeny v oddanosti, úsilí, práci a modlitbě (...). V míře, v jaké rosteš, nikdy nezapomínej na vše krásné a cenné, co ses naučil v rodině. K této moudrosti dospíváme s věkem a vyzývá nás, abychom poděkovali této „domácí víře“ a rehabilitovali její kuráž a nezištnost. Častokrát ji míjíme bez povšimnutí, ovšem tato víra, kousek po kousku, buduje Boží království“.

Jistě, víra se necení na burze, nelze ji prodat a zdánlivě k ničemu neslouží, reagoval papež na jiné svědectví studenta informatiky, který, jak se svěřil, se na univerzitě i pracovišti za svou víru stydí. Víra však je zároveň darem, který sytí hlubokou a krásnou jistotu, a sice naši synovskou příslušnost k Bohu.

„Zlý duch rozděluje, rozptyluje, odlučuje, zakládá nesoulad a zasévá nedůvěru. Chce, abychom se odcizili druhým i sami sobě. Duch svatý nám naopak připomíná, že nejsme anonymní, abstraktní bytosti bez tváře, dějin, identity. Nejsme prázdní ani povrchní. Existuje velice silná duchovní síť, která nás propojuje, podporuje a je silnější než jakýkoli jiný typ spojení. Jsou to kořeny – vědomí, že náležíme jedni druhým, že život každého z nás je ukotven v životě druhých.“

Papež připomenul rumunského národního básníka z období romantismu, Mihaie Eminescu (1850-1889), který své zemi přál, aby „její děti žily jednotně a bratrsky jako hvězdy na nebi“. Následně citoval proroctví pravoslavného mnicha Galactiona Ilieho, podle něhož nastane konec světa tehdy, až od souseda k sousedovi nepovedou pěšinky a lidé přestanou milovat. Nelze popírat, že také dnes prožíváme víru za cenu četných obtíží, připustil papež, zároveň nás ale víra vyzývá, abychom se nevydělovali, a dává rozkvést tomu nejlepšímu v nás.

„Pán nás jako první provokuje a říká nám, že to nejhorší nastane, až od souseda k sousedu nepovedou pěšinky a namísto cest uvidíme zákopy. Pán nás obdarovává zpěvem přehlušujícím všechny Sirény, které by chtěly ochromit naši cestu. A koná to tímž způsobem – zpěvem ještě krásnějším a přitažlivějším. Pán nás obdarovává povoláním, které nás vyzývá k odkrytí našich vloh a schopností, abychom je dali do služeb druhým. Žádá, abychom svou svobodu užívali jako svobodné rozhodnutí pro plán lásky, tvář a pohled. V tom spočívá mnohem větší svoboda než v možnosti konzumovat a kupovat množství věcí. Toto povolání nás podněcuje k pohybu, strhává zátarasy a otevírá cesty, které nám připomínají synovskou a bratrskou přináležitost.“

Jasy byly ve středověku východiskem transylvánské poutní cesty, vedoucí do Santiaga de Compostela, podotkl dále Svatý otec, který odpoledne požehnal kámen označující tuto trasu svatojakubské stezky. Dnes se tu pětasedmdesát tisíc vysokoškolských studentů připravuje na to, aby se stali poutníky 21. století, dodal.

„Nejde však o vytváření mohutných programů či projektů, nýbrž o růst víry. Víra se nepředává jenom slovy, nýbrž gesty, pohledem, pohlazením matek a babiček, příchutí toho, co jsme se naučili doma, v prostotě a ryzosti.“

Řekl papež František rodinám a mladým lidem, kteří zaplnili prostranství před Palácem kultury v Jasech. Z tamního letiště se Petrův nástupce v pozdních večerních hodinách vrátil do Bukurešti.