Nový portál Vatikánského rozhlasu

Lv 13,1–2.44–46; 1Kor 10,31–11,1; Mk 1,40–45

Malomocenství v dnešní době lze léčit s velkou nadějí na uzdravení. Zůstává však problém stigmatizace, diskriminace a odmítání těch, kdo leprou, či přesněji řečeno Hansenovou nemocí trpí. Trojúhelník vztahu Ježíš, malomocný a společnost je dobrou příležitostí hlouběji promýšlet, co všechno zázrak uzdravení v sobě obsahuje. V rozhovoru s Ježíšem nachází malomocný odpověď, jak má smýšlet sám o sobě ve společnosti, která jej z racionálních důvodů tvrdě izoluje. Milovat druhé neznamená jen chtít jejich dobro, ale dát jim reálnou příležitost dobro dělat. Vynalézavost je projevem lásky, která hledá kvůli člověku samotnému. Obsahuje v sobě čin jdoucí až na samou hranici toho, co v daných podmínkách je možné, předně to obsahuje. Křesťan projevuje zájem o věci větší než je on sám.

1. Jak člověk o sobě smýšlí? Podle knihy Numeri byl malomocný považován prakticky za „mrtvý plod“, který vyšel z těla matky (Nm 12,12). Naopak uzdravený člověk z malomocenství měl „tělo malého dítěte“ (1Král 5,14). V halachickém midraši z 3. až 4. století je malomocenství interpretováno jako trest Boží spravedlnosti. Malomocný přichází k Ježíši dávaje v sázku vlastní život. Jeho povinností danou zákonem bylo křičet, aby Ježíš i ostatní odešli, protože je nečistý. Co žádá od Ježíše? Vstup do světa, který je poznamenán nemocí a rituální nečistotou. Musí být uzdraven z nemoci i omezeného chápání zbožnosti.
2. Chce církev pomáhat nebo přivést k pomoci? Evangelista Marek se ze Starého zákona naučil jedno podstatné: Když Bůh napřáhne svou pravici, může potrestat, ale může svýma rukama také obejmout, a tím člověka očistit, i když se ocitl mimo zákon. Malomocný slyší Kristovu odpověď: „Chci, buď čistý!“ (Mk 1,41). Co Kristus chce v hloubce svého srdce? Nikdo v jeho Srdci není ztracen, natožpak zatracen. Všechny chce přitáhnout k sobě samému. Učiní gesto, které samo o sobě nebylo nutné, protože již dříve uzdravil výhradně slovem. Jedná se o provokaci, protože dotykem se stává také on nečistý. (Lv 5,2)
3. Jak může a má pomáhat? Ti, kdo mají představu o světě jako o hodinovém stroji, který někdo kdysi natáhl a on funguje, nemoc chápou jako vadu, kterou lze opravit. Ale tomu tak není. Na konci života všichni přiznáme bankrot. Ježíš se dotýká lidské bytosti proto, že vzdálenost, kterou vytvořil, byla absolutní (srv. 2Král 5; Lv 13,45). Provokace spočívala v tom, že dotekem se nechá odsoudit zákonem. Nakonec musel zemřít kvůli zákonu, z něhož nás přišel vykoupit (srv. Gal 4,5; Jan 19,7). Obrátil stav člověka na hlavu: není to hříšník, ale Bůh, kdo přijímá na sebe hřích člověka, aby s námi mohl být jedno. Nestačí říci po uzdravení, že mi Bůh daroval ještě nějaký čas navíc, ani co s ním udělám. Uzdravená nemoc je předzvěstí uzdravení ze smrti Kristovým příchodem ve slávě. O tom máme svědčit.
4. O co se máme zajímat nejvíce? Malomocný má mlčet. Vidí povrchně. Lépe řečeno: Nevidí, co se děje v Srdci Krista. Ježíš umírá s každým člověkem zevnitř a uvnitř. Mlčení víry má chránit nepřekročitelnou hranici důvěrnosti. Při každé smrti člověka se Ježíš zachvěje, je pohnut tím, co ve smrti každému říká. Při každém umírání se Bůh slitovává. Výraz smilovat se je spojen s tím, co je součástí vnitřního ustrojení, doslova útroby či vnitřnosti, jež vyjadřuje v biblické mluvě srdce. Ukazuje na náklonnost k člověku, soucit a soucítění, milosrdenství. Lidstvo nemusí jen pasivně čekat, může vyjít Kristu vstříc. Přivítat jej a přijmout. Hlasité, úpěnlivé volání je součástí lásky, zaplavující z Kristova srdce veškerou poušť světa.

Proti tomu se již od dob evangelia staví především ti, kdo si myslí, že se očišťují svoji askezí a svým přičiněním. V evangeliu je Kristus obklopen naopak těmi, kteří připouští a hlásí se ke své nemohoucnosti, v níž ve svém nedostatku moci nemohou nic, než setrvávat ve stavu pozemské bídnosti své existence, která se stává voláním bezmocných. K nim se přiblížilo Boží království.