Vatikán/Rumunsko. Časopis italských jezuitů La Civilta Cattolica zveřejnil přepis rozmluvy papeže Františka s jezuity v Rumunsku, během nedávné apoštolské cesty do této země. Setkání se uskutečnilo hned první den návštěvy, na bukurešťské nunciatuře, kam za Petrovým nástupcem přišlo 22 jezuitů, pracujících v různých částech země. Trvalo přibližně hodinu a proběhlo formou volné diskuse, při níž papež František odpovídal na položené otázky. První z nich se týkala postoje, jaký je třeba přijmout vůči kritikám, adresovaným církevní instituci. Papež zmínil v této souvislosti dvě postavy prvních jezuitů ze 16. století: sv. Petra Fabera (1506-1547) a sv. Petra Kanisia (1521-1597), a na otázku odpověděl:
„Je zapotřebí trpělivosti hypomone, to znamená brát na sebe životní události i okolnosti. Je třeba na sebe brát tíhu i napětí, které přináší život. K tomu je zapotřebí parrhésie a odvahy. Nicméně – pokračoval papež – jsou doby, ve kterých nelze postupovat příliš kupředu, a jsou nutné trpělivost a laskavost. Tak si počínal Petr Faber, muž dialogu a naslouchání, sbližování a společné cesty. Dnešní doba je vhodná spíše pro Fabera než Kanisia, který byl mužem disputace. V čase kritik a napětí je třeba počínat si jako Faber, který spolupracoval s anděly, žádal svého anděla, aby promluvil s anděly těch druhých a udělal to, co nemůžeme dělat my. Je třeba blízkost, tichá blízkost. Nejprve je třeba být nablízku Pánu modlitbou, časem stráveným před svatostánkem. A potom blízkost Božímu lidu v každodenním životě prokazováním lásky a hojením ran. Chápu církev jako polní nemocnici. Církev je velice zraněna, dnes také svými vnitřními tenzemi. Je zapotřebí mírnosti. A k mírnosti je zapotřebí hodně odvahy! Je třeba umírněnosti. Tato doba není dobou přesvědčování a diskutování. Pokud má někdo upřímnou pochybnost, je možné zapříst dialog a vysvětlovat, avšak neodpovídat na útoky.“
Papež František pak v této souvislosti zmínil knihu, ve které před lety v Argentině publikoval listy posledního generálního představeného jezuitů před zrušením řádu v roce 1773, patera Lorenza Ricciho (1703-1775), a která byla publikována letos italsky pod názvem Listy o soužení (Milano, Ancora).
„V této knize – řekl papež - se mluví o tom, co je třeba dělat ve chvílích soužení podle jezuitské tradice. Jak si počínal Ježíš, když byl vystaven trýznění a zášti? Nezačal se s farizeji a saduceji přít, jako to činil dříve, když se jej snažili svými otázkami přivést do úzkých. Zůstal zticha. Na zášť se neodpovídá. Když probíhá perzekuce, zbývá svědectví a laskavá blízkost v modlitbě, lásce a dobrotě. Obejme se kříž,“ uzavřel Petrův nástupce.
Další otázka, kterou položil jezuitský provinciál, byla stručná: Jaké zakoušíte útěchy. „Taková řeč se mi líbí! – reagoval papež. Neptáš se, co můžeme tam či onde udělat, ale ptáš se na útěchy. Předchozí otázka se týkala neútěch, nyní tedy útěchy. Zpytování svědomí má vydávat počet z těchto hnutí v duši. Jaké jsou pravé útěchy? Takové, v nichž se zpřítomňuje Pán. Kde nacházím ty největší? Pán se dává vnímat v modlitbě. A potom Jej nacházím spolu s Božím lidem. Zejména s nemocnými a starými, kteří jsou pokladem. Navštěvujte staré! A také s mladými, kteří jsou neklidní a hledají opravdová svědectví. Boží lid chápe věci lépe než my. Boží lid má smysl pro víru, sensus fidei, který koriguje směr a uvádí na správnou cestu. Měli byste slyšet, co mi říkají lidé, které potkávám na audiencích! Mají čich a chápou situace.“
A na dokreslení papež vyprávěl: „Jednou jsem se zastavil s jistou stařenkou. Měla zářivé oči. Zeptal jsem se, kolik je jí let. »Osmdesát sedm«, odpověděla. »Co jíte, že vypadáte tak dobře? Dáte mi recept?«, zeptal jsem se. Řekla mi: »Všechno. A ravioli si dělám sama.« Povídám jí tedy: »Paní, modlete se za mne«. A ona: »Modlím se denně!« Žertem se ptám: »Povězte mi pravdu. Modlíte se za mě nebo proti mně?«. - »Samozřejmě, že za vás! V církvi jsou jiní, kdo se modlí proti Vám.« V Božím lidu, který se vskutku považuje za lid, není žádný odpor. Psal jsem o tom v Evangelii gaudium. V Božím lidu proto nacházím útěchu. A Boží lid je také opravdový lakmusový papírek. Mezi Božím lidem se pozná, jdou-li věci dobře či ne,“ konstatoval papež František.
Další otázka se týkala případů neplatného manželství a kanonických procesů v tamější církvi. Svatý otec připomněl, že Benedikt XVI. během svého pontifikátu o tom tématu mluvil třikrát. „Jsou manželství neplatná kvůli nedostatku víry. Někdy je třeba manželství platné, ale nevyvíjí se dobře v důsledku psychologické nezralosti. Jindy je manželství platné, ale kvůli dětem je lepší rozluka. Nebezpečí, které nám neustále hrozí – zdůraznil papež František - je kazuistika. Když začala synoda o rodině, někteří řekli, že papež svolal synodu, aby dal rozvedeným umožnil přistupovat k přijímání. A říkají to dodnes! Ve skutečnosti se synoda věnovala manželské morálce a přešla od dekadentní scholastické kazuistiky k pravé morálce sv. Tomáše Akvinského. Onen bod, ve kterém Amoris laetitia mluví o začlenění rozvedených a otevírá eventuální možnost přístupu ke svátostem, byla vypracována podle té nejklasičtější a nejpravověrnější morálky svatého Tomáše, a nikoli podle dekadentní kazuistiky, která tvrdí „to se může a to se nemůže“. V manželské problematice je třeba se oprostit od kazuistiky, která nás klame. Někdy by bylo snazší říci „to se může nemůže“ anebo „pokračuj, není problém“. Nikoli! Manželství je třeba doprovázet. Existují v tomto směru dobré zkušenosti,“ poznamenal Petrův nástupce na setkání s jezuity během návštěvy Rumunska.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
