Publicistika - podrubrika Komentáře "Církev a svět"
Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů
Paolo Ruffini Prefekt vatikánského Úřadu pro komunikaci se zamýšlí nad 90. výročím Vatikánského rádia a nad silou tohoto média, které “nepospíchá”. V dnešním vzájemně propojeném světě spočívá bohatsví rozhlasu v “pozornosti k těm, kdo nemají hlas, k zapomenutým situacím a úctě k pluralitě kultur a názorů”. Lidová zbožnost v dnešním světě – mlčení papeže Františka a svatého Josefa
Pavel Ambros Papež František vtiskuje univerzální církvi bohatství lidové zbožnosti Latinské Ameriky. V minulém roce vydal pozoruhodný list i významu vánočních jesliček. Letos vyhlásil rok svatého Josefa. Lidová zbožnost je důležitá z prostého důvodu: tvoří domácí atmosféru křesťanství. V ní se daří lépe čelit aktuálním těžkostem, domácím rozepřím i útokům z vnějšku. Eschatologie života
Jaromír Zádrapa
Od začátku svého pontifikátu a s větší naléhavostí právě v těchto posledních měsících nás papež František vyzývá k víře, povzbuzuje nás, abychom se neuspokojovali s částečnými vizemi, abychom znovu objevili krásu širšího pohledu na tajemství, s tvůrčí silou, která může ovlivnit i obtížná období, jako je to, které nyní prožíváme. Víra je pro svět cestou naděje, protože svědčí o novosti, která pochází od Krista.
Relikvie, ostatky a Světlo světa
Miroslav Pšenička Před nedávnou dobou byla veřejnost seznámena s ohromující zprávou, že v mém rodném Milevsku byla nalezena cenná relikvie, hřeb z Kristova kříže. Existuje mnoho indicií, podložených vědeckými důkazy, nasvědčujících tomu, že by se mohlo skutečně jednat o pravou relikvii, ne pouze dotýkanou napodobeninu. Je nadbytečné zde uvádět všechny okolnosti, k bližšímu informování mohou posloužit různé dokumenty, které jsou tomuto tématu věnovány a jsou již nyní dostupné na webu. Zbaveni beznaděje
Josef Štogr Nedávno jsem slyšel rozhovor dvou nadšenců, hvězdářských amatérů, o slunovratu. Slunovraty a rovnodennosti jsou nesporně v ročním cyklu našich životů něčím výjimečným, a tihle dva se bavili o tom, kdy že je nejdelší noc. O naději
Mons. Zdenek Wasserbauer „Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme“. (Sk 27,20) Těmito slovy sv. Pavel popisuje situaci, do které se dostal při své cestě do Říma. Situace to byla nanejvýš dramatická; nešlo při ní jen o ekonomické ztráty ale zejména o vážné ohrožení lidských životů. Koronamuzika
Miroslav Pšenička Naše doba se stala navýsost praktickou. Hodnotu a smysl má pouze to, co přináší okamžitý užitek, hmatatelné výsledky, či potlesk publika. A tak lze zaslechnout, překvapivě i od kněží, názory, že mše bez účasti lidu nemá smysl, či stesky hudebníků postrádajících reakce posluchačů, že hrát v prázdném sálu, jen pro kamery, je jako hrát do zdi. Nacházím v tom určité znaky narcisismu a egoismu, vycházející nesporně z toho, že tyto skutečnosti jsou latentně obsaženy v našem světě obecně. Uchováme si lidskou tvář v době sociální nákazy?
Pavel Ambros Čas nám rychle přetéká přes prsty. „Dnes neprožíváme epochu změn, nýbrž změnu epochy.“[1] Život na sociálních sítích je jedním ze čtyř základních prvků této změny epochy spolu se změnami klimaticko-energetickými, novým hospodářským, vojenským a velmocenským postavením Číny v globálním světě a migrací za vidinou snesitelnějšího života nebo lepším životním prostředí, popřípadě uprchlictví dané válkami či pohromami. V čem spočívá tato změna, která probíhá před našima očima? Ve dvou podstatných bodech. Jesle a kříž, který se zachvěl
Miloš Doležal K tomu nejcennějšímu, co náleží do obrazu českého adventu a Vánoc, patří hudba českých mistrů, zimní motivy grafik a básní Bohuslava Reynka a idylické venkovské zasněžené scenérie obrazů Josefa Lady. Na nich ještě existuje lidská pospolitost a krajině dominuje kostel. Mnohé se od těch dob změnilo a v nižších středoevropských končinách postrádáme už i sníh. Existuje však v našich novodobých dějinách jedna adventní událost, která se do duše národa vepsala velice expresivně, podivuhodně a tajemně. Událost, která je neodmyslitelně spojená s místem i dějinnou chvílí a současně vystupuje nad horizont, jako něco mimořádného a symbolického. Jako kdyby ona událost v našem vyhlížení příchodu Pána odkryla ještě další rozměr adventu. Církev a svět
Tomáš Roule Název této rubriky mně zve k zamyšlení. Je církev a svět něco, co je možno vůbec myslet dohromady? Napadají mne slova modlitby k andělu strážnému, kterou se často modlím: „tělo, svět, ďábla přemáhám“. Není tedy církev a svět něco jako oheň a voda? Ale hned mne napadají slova evangelia, kde Pán Ježíš říká Nikodémovi: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Tak co z toho platí? K naší křesťanské víře patří paradoxy a toto je jeden z nich. Platí totiž obojí. Mezi oběma póly vzniká samozřejmě napětí, vzdálenost. A křesťané jsou ti, kteří toto napětí mají ustát a tuto vzdálenost mají překonávat. další >
|
