Historie Vatikánského rozhlasu
V roce 1929, krátce po podepsání Lateránských dohod, svěřil papež Pius XI. Guglielmu Marconimu, vynálezci bezdrátového vysílání, vybudování rozhlasové stanice v nově vzniklém vatikánském státě. Nové rádio svěřil papež jezuitům a ředitelem jmenoval člena tohoto řádu, fyzika a matematika Giuseppa Gianfranceschiho. První vysílání zahájil Pius XI. 12. února 1931 latinskou promluvou. Zpočátku byl vysílán například přehled činnosti Papežské akademie věd nazvaný "Scientiarum Nuncius Radiophonicus". V roce 1936 bylo nové rádio uznáno Mezinárodní radiofonní unií (UIR).
Guglielmo Marconi, vynálezce bezdrátového vysílání
Když 9. února 1939 zemřel papež Pius XI., Vatikánský rozhlas poprvé sledoval průběh následné konkláve a obřad korunování nového papeže Pia XII. komentoval v devíti jazycích. V paláci Lva XIII., který do roku 1936 sloužil jako Vatikánská astronomická observatoř, byly vytvořeny nové kanceláře a rozhlasová studia.
Pius XI. (vpravo) a Guglielmo Marconi (uprostred)
Po vypuknutí 2. světové války se navzdory cenzurám a rušení stalo nové rádio cenným prostředkem svobodného zpravodajství. Francouzské hnutí odporu dokonce vysílání Vatikánského rozhlasu přepisovalo a tajně rozšiřovalo. Vatikánský rozhlas už tehdy řídil mezinárodní redakční tým jezuitů a jeho programy byly vysílány v devíti jazycích. V lednu roku 1940 vznikla "Informační kancelář", která pomocí rozhlasu pomáhala hledat pohřešované vojáky a civilní osoby a válečným vězňům předávala vzkazy od jejich rodin. V letech 1940-1946 bylo během 12.105 hodin rozhlasových přenosů odvysíláno celkem 1.240.728 takových informací.
Po skončení války bylo vysílání Vatikánského rozhlasu obohaceno o další jazyky, vzrostl redakční tým, ale zároveň také potřeba disponovat silnějšími vysílači a směrovými anténami. Proto byly roku 1954 zahájeny práce na stavbě vysílacího střediska v Santa Maria di Galeria. Pius XII. ho slavnostně otevřel 27. října 1957.
V roce 1958, v době volby Jana XXIII., byl zahájen provoz nových studií a redakcí v někdejším Muzeum Petrianum, protože potřeby rozvíjejícího se rádia neustále rostly. Druhému vatikánskému koncilu věnoval Vatikánský rozhlas více než 3000 vysílacích hodin v 30 jazycích.
V roce 1963 usedl na papežský trůn Pavel VI., který v lednu 1964 poutí do Svaté země zahájil sérii papežských zahraničních cest. A tak vznikl nový úkol pro novináře a techniky Vatikánského rozhlasu: provázet papeže na jeho cestách.
Státní sekretář Vatikánu, kardinál Villot, slavnostně otevřel 29. ledna 1970 nové sídlo Vatikánského rozhlasu v Palazzo Pio. Rádio již vysílalo své programy 19 až 20 hodin denně v 32 jazycích a měl k dispozici vysílače o celkové síle více než 1000 kW. Personál rádia se tehdy skládal z 280 osob, které pocházely ze 38 zemí.
V roce 1978, po krátkém pontifikátu Jana Pavla I., byl papežem zvolen kardinál Karol Wojty³a, který přijal jméno Jan Pavel II. Spolu s ním usedl na Petrův stolec papež-poutník, který dosud vykonal stovky apoštolských cest po římě, Itálii i do zahraničí. Spolu s ním cestují také redaktoři a technici Vatikánského rozhlasu, aby informovali o událostech spojených s každou papežovou návštěvou a zajišťovali technický chod liturgických slavností.
V době komunismu byl Vatikánský rozhlas prostředkem, který katolické křesťany žijící v krajích východního bloku informoval o dění ve světové církvi, a tak jim umožňoval pocítit jistou sounáležitost s katolíky po celém světě.
Palazzo Pio, soucasné sídlo Vatikánského rozhlasu
Devadesátá léta, charakterizovaná politickými proměnami a technickým rozvojem, uvedla papežskou vysílací stanici do éry satelitních vysílání. Jen tak je možné odpovědět na nové výzvy a potřeby, které s sebou doba přinesla. Redakce i studia byly lépe technicky vybaveny.
V jubilejním roce 2000 věnoval Vatikánský rozhlas převážnou část svého vysílacího času oslavám Svatého roku a aktivitám Jana Pavla II. V roce 2001 oslavilo toto rádio již 70. výročí od svého založení. V současné době vysílá své pořady ve 47 jazycích a pracuje v něm na 400 osob okolo 60 národností.
Dějiny českého vysílání Vatikánského rozhlasu
U kolébky českého vysílání Vatikánského rozhlasu stál pražský arcibiskup Josef Beran. Během svého prvního pobytu v římě požádal 23. února 1947 ve Vatikánu o zvláštní vysílání pro Československo. Tato iniciativa byla uvítána a podporována i tehdejší československou vládou. První mimořádné vysílání pro Československo se konalo u příležitosti zahájení jubilejních svatovojtěšských oslav 22. dubna 1947. Program připravil profesor z Papežského orientálního ústavu P. Josef Olšr SJ s bohoslovci z koleje Nepomucenum. Byl zahájen chorálem "Hospodine pomiluj ny" a po úvodních slovech o významu křesťanství a našich světců pro národní a kulturní život obou národů a o smyslu oslav 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha byl přečten apoštolský list Pia XII. "Nono ac dimidio a S. Adalberti obitu exeunte saeculo...", který papež poslal Československé biskupské konferenci. Závěrem sbor bohoslovců z Nepomucena zazpíval papežskou hymnu.
Pravidelná vysílání začala 24. prosince 1947. Přípravou a organizací pořadů byl pověřen tehdejší spirituál Nepomucena P. Václav Feřt SJ, který měl k dispozici skupinu českých a slovenských bohoslovců. Podle rozhodnutí Státního sekretariátu mělo být vysílání pro Československo společné pro Čechy i Slováky. Původně se mělo vysílat jen dvakrát týdně. Ale nakonec se pořady pro Československo konaly hned od začátku třikrát v týdnu - v pondělí, ve středu a v pátek v 19 hodin, a to pokaždé čtvrt hodiny. V pondělí a v pátek bylo prvních deset minut věnováno náboženským úvahám nebo rozhovorům o problémech tehdejšího náboženského života. Poslední čtyři minuty v druhé řeči přinášely stručné zprávy z katolického světa. Středa byla věnována týdennímu přehledu zpráv a aktualit z katolického světa. Jedna polovina byla vždy česky, druhá slovensky. Od února 1949 mohli posluchači slyšet každodenní pravidelné pořady po 15 minutách v češtině a slovenštině. Od listopadu téhož roku už existovaly dvě samostatné sekce - česká a slovenská - které připravovaly, a dodnes připravují, své programy na sobě nezávisle.
Začátky byly nelehké: hlasatelé neprodělali před působením v redakci žádnou profesionální přípravu. Neexistovala možnost nahrávat pořady předem a vše bylo vysíláno na živo. Do kabiny, v níž se četly programy, se dvě osoby vtěsnaly jen s obtížemi. I tak však byli mnozí přesvědčeni o tom, že má pro katolíky v Československu české a slovenské vysílání Vatikánského rozhlasu velký význam. A tento význam ještě vzrostl po roce 1947, kdy ministerstvo informací padlo do rukou komunistů a od té doby nebylo katolické vysílání v domácím rozhlase možné.
Koncem února 1948 - spolu s komunistickým pučem v Československu a událostmi, které po něm následovaly - nastalo pro české a slovenské vysílání nové období plné napětí. Přestože roku 1950 začalo jeho soustavné rušení komunistickým režimem, snažilo se spolupodílet na boji o náboženskou svobodu v Československu, informovat o nepravé Katolické akci organizované komunisty a o postojích Svatého stolce.
Politická situace v tehdejším Československu vyžadovala, aby byl text českého a slovenského vysílání psán s velkým citem. Nelehké pracovní nasazení při přípravě programů způsobilo, že se Václav Feřt SJ poměrně brzy nervově zhroutil. Začali zde proto vypomáhat další jezuité: P. Kořínek a P. Pelikán. V roce 1953 přijel do říma z třetí probace v USA P. Petr Ovečka SJ a brzo nato nastoupil do Vatikánského rozhlasu, kde setrval 17 let. Na něm ležela příprava českého vysílání v letech nejtěžšího stalinského útlaku. Přestože informační kanály vysychaly, dovedl si opatřit díky své píly a organizačním schopnostem dostatek materiálů, které pak byly posilou pro naše krajany v Československu. Když byl pověřen vedením latinské sekce, začal poskytovat cenné informace československým kněžím a věřícím, kteří latinu ovládali, také ve vysílání této sekce, kterou komunisté nerušili.
Roku 1970 do české sekce nastoupil P. Josef Koláček SJ. Již v roce 1973 převzal její vedení a v čele sekce stál až do konce roku 2001. V jednom ze svých článků uveřejněných v exilovém časopise Polygon (č.8/1997) popisuje některé epizody z doby "normalizace". V roce 1983 například obdržel zprávu o tom, že policie udělala zátah na františkány a františkánky, kteří se shromáždili v tajných komunitních domech k oslavě velikonočních svátků. Když pak Jan Pavel II., jak je jeho zvykem, osobně děkoval po "Urbi et Orbi" všech "účinkujícím" za spolupráci, sdělil mu P. Koláček informaci o zatčení 200 františkánů a františkánek. Sám byl pak překvapen, když se proti zatčení zvedla vlna protestu z celého světa. Všichni františkáni a františkánky byli - pravděpodobně ze strachu před mezinárodní ostudou - nakonec propuštěni. Jen dva z nich byli odsouzeni k podmínečným trestům na několik málo měsíců.
P. Josef Kolácek SJ (vpravo) s Janem Pavlem II
Když se v roce 1985 blížila velehradská pouť, projevil Jan Pavel II. přání se jí zúčastnit. Komunistický režim neměl odvahu dát k jeho návštěvě své svolení. Po dlouhém vyjednávání nakonec dovolil, aby na Velehrad přijel aspoň papežský legát - kardinál Casaroli. Bylo však rozhodnuto, že bude ve Vatikánu papež sloužit mši svatou s homilií v češtině a slovenštině a že ji odvysílá rakouská televize, kterou lze na jižní Moravě sledovat. P. Koláček dostal mimo jiné za úkol napsat českou část homilie a naučit ji Jana Pavla II. vyslovovat. Sám o tom vypráví: "Tehdy jsem zblízka zakusil, jakým je papež učenlivým a trpělivým žákem. Den přede mší svatou, dopoledne, hodinu před celou řadou audiencí, jsem s ním seděl v jeho pracovně u stolu a opravoval jeho českou výslovnost. Každému člověku bych přál zakusit takového dobrého, výjimečného žáka."
Sestavil Jan Regner SJ
| 
