Rádio Vaticana

Cartagena. 1. Papežova promluva u kostela sv. Petra Klavera před mariánskou modlitbou Anděl Páně.
2. O důstojnosti člověka a lidských právech kázal papež František při nedělní mši v přímořském městě Cartagena za účasti půl milionu lidí. Poslední den své pastorační návštěvy v Kolumbii se papež v neděli ráno odebral do 650 kilometrů vzdáleného, přístavního města Cartagena, známého také jako Cartagena de Indios na odlišení od španělské Cartageny, po které jej pojmenovali španělští osadníci, kteří toto přímořské město v roce 1533 založili.

ad 1. Po příletu, kdy u nás bylo 17 h odpoledne, papež zamířil na náměstí sv. Františka z Assisi, v historickém jádru města, aby tady požehnal základní kameny dvou charitních domů. Jeden je určen lidem bez přístřeší a druhý bude sloužit mezinárodní síti mužských i ženských řeholních institutů nesoucí jméno Talitha kum. Tato instituce bojuje proti obchodu s lidmi a poskytuje pomoc jeho obětem. Ze zmíněného náměstí se papež v otevřeném automobilu vydal ke kostelu sv. Petra Klavera.

Před polednem dorazil k cíli, tedy jezuitské rezidenci, založené roku 1604, a přilehlému kostelu sv. Petra Klavera, jehož ostatky zde spočívají. Tento španělský jezuita kanonizovaný roku 1888 zde poručil svou duši Pánu v roce 1654 po 36 letech působení v tomto městě. Stal se známým díky své charitativní péčí o Afričany, kteří byli unášeni ze své vlasti a přiváženi do Ameriky jako pracovní síla různými evropskými mocnostmi. Před kostelem zasvěceným tomuto misionáři pronesl Svatý otec pravidelnou nedělní promluvu před modlitbou Anděl Páně a mimo jiné řekl:

„V tomto kostele budeme prosit Marii, která sama sebe nazvala „služebnicí Páně“, a také svatého Petra Klavera, který si v den svých slavných řeholních slibů dal jméno „ustavičný otrok černochů“. Očekával lodě, které z Afriky přivážely na hlavní tržiště otroky nového světa. Častokrát je vzhledem k různosti jazyků a kvůli nemožnosti domluvit se s nimi přijímal pouze evangelizující gestikulací. Nicméně, svatý Petr Klaver věděl, že všichni rozumějí jazyku činorodé lásky a milosrdenství. Láska vskutku pomáhá pochopit pravdu a pravda vyžaduje gesta lásky. Nelze je od sebe oddělovat, obě jdou spolu. Když k nim pocítil odpor, protože když tito ubožáci přijeli, byl jejich stav opravdu odpuzující, Petr Klaver líbal jejich rány.
Byl asketický a laskavý až k heroismu, ale poté, co poskytl útěchu stovkám tisíc opuštěných lidí, co se stalo? Sám zemřel v opuštěnosti, zapomněli na něho. Poslední čtyři roky svého života prožil ve své cele, nemocen a úděsně sám.
Tak odplácí svět. Bůh mu však odplatil jinak. Svatý Petr Klaver vskutku podivuhodným způsobem dosvědčil odpovědnost a pozornost, kterou by každý z nás měl prokazovat svým bratřím. Tento světec byl druhými nespravedlivě obviňován, že byl ve své horlivosti indiskrétní, a musel čelit tvrdé kritice a zavilé opozici ze strany těch, kdo se obávali, že jeho služba ohrozí obchod s otroky.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy před Angelus je ZDE

V přímořské metropoli Cartagena, která má něco přes milion obyvatel, se v nočních hodinách našeho času s Petrovým nástupcem při závěrečné mši svaté rozloučilo půl milionu kolumbijských věřících. Ještě předtím ale papež soukromě pozdravil kolumbijskou jezuitskou komunitu v klášteře sv. Dominika a během zhruba půlhodinového setkání odpověděl na pár dotazů.
V brzkém odpoledni požehnal několika stovkám nemocných, kteří jej očekávali v kartagenské katedrále, a poté se vrtulníkem přepravil do místního přístavu. Během letu požehnal mariánskou sochu „Virgen de la Bahía“, která se tyčí vprostřed kartagenského zálivu a byla sem nedávno opětovně umístěna po téměř dvouleté restauraci.

ad 2. Závěrečnou nedělní eucharistii v karibském městě, kde, jak papež připomenul, vzniklo v 17. století hnutí za ulehčení situace tehdejších utiskovaných, doprovázel výstav ostatků dvou světců, kteří se o respektování lidské důstojnosti významně zasloužili – jezuitského misionáře Petra Klavera a svaté Maríi Bernardy Bütlerové, která odevzdala svůj život do služeb chudých a marginalizovaných o několik století později. V Cartageně, která je rozhodnutím kolumbijského parlamentu „rezidencí lidských práv“, papež František rozvinul reflexi o odpuštění, nápravě, společenství a modlitbě na základě čtení z Matoušova evangelia (Mt 18,15-20):

“Neexistuje nikdo natolik ztracený, že by si nezasloužil naši péči, naši blízkost a naše odpuštění. Z této perspektivy je tedy pochopitelné, že pochybení, hřích, kterého se dopustil jednotlivec, oslovuje nás všechny, ale týká se především oběti hříchu, která je povolána chopit se iniciativy, aby jeho pachatel nepřišel do záhuby. Chopit se iniciativy, protože tak vždy činí ten odvážnější…“

V těchto dnech, pokračoval papež František, jsem slyšel mnoho svědectví lidí, kteří vyšli vstříc těm, kteří jim ublížili. Na jejich těle jsem mohl spatřit strašlivé rány, a tito lidé přesto šli, učinili první krok po jiné cestě, než byly ty předešlé. Kolumbie již desítky let hledá pokoj cestou pokusů a – jak učí Ježíš – nestačilo, aby se dvě strany sblížily a navázaly dialog. Bylo zapotřebí, aby se zapojilo mnoho dalších aktérů do tohoto dialogu odčiňujícího hříchy, zdůraznil.

“Nestačí plán normativních rámců a institucionálních dohod mezi politickými či ekonomickými skupinami dobré vůle. Ježíš nachází vyřešení spáchaného zla v osobním setkání mezi jednotlivými stranami. Vždycky je cenné zasadit do našich mírových procesů zkušenost sektorů, které se při mnoha příležitostech staly neviditelnými, aby právě komunity zabarvily procesy kolektivní paměti. „Hlavním aktérem, dějinným subjektem tohoto procesu, jsou lidé a jejich kultura, nikoli třída, frakce, skupina či elita. Nepotřebujeme projekt několika vyvolených, osvícenou nebo osvědčenou menšinu, která si přivlastňuje kolektivní cítění. Jde o dohodu o společném životě, o sociální a kulturní smlouvu“ (Evangelii gaudium, 239).“

Ježíš nám ukazuje, že tato cesta opětovného začlenění do komunity začíná dialogem ve dvou, vyzýval Svatý otec Kolumbijce k setkání, vysvětlení a odpuštění, aniž by však mlčeli o minulých událostech. Jak připomenul, hluboká dějinná zranění nutně vyžadují instance, kde se zjednává spravedlnost, kde budou moci oběti poznat pravdu, bude náležitě odčiněna škoda a bude se jednat zřetelně, aby se předešlo opakování oněch zločinů. To všechno nás nicméně ponechává pouze na prahu křesťanských požadavků, dodal.

“Od nás křesťanů se žádá, abychom „zdola“ generovali kulturní změnu: na kulturu smrti a násilí odpovíme kulturou života a setkání. Říkal to již spisovatel, který je tolik váš, tolik všech: „Tato kulturní pohroma se nevyléčí olovem nebo penězi, nýbrž výchovou k míru postaveném s láskou na troskách hořící země, kde vstáváme brzo ráno, abychom pokračovali ve vzájemném vraždění... legitimní revolucí míru přivádějící k životu nezměrnou tvůrčí energii, kterou jsme téměř dvě století používali k ničení a která si žádá a vyvyšuje nadvládu představivosti“ (Gabriel Garcia Marquez, Poselství o pokoji, 1998).

Citoval papež již počtvrté během kolumbijského pobytu nositele Nobelovy ceny, Gabriela Garciu Marqueze, jehož dílo dobře zná, a spolu s ním se dotazoval po důsledcích morální a kulturní devastace latinskoamerického národa: Kolik jsme udělali pro toto setkání, pro mír? Kolik jsme opominuli, když jsme dovolili, aby se do našeho lidu vtělilo barbarství? “Ježíš nám přikazuje, abychom se konfrontovali s těmi vzory jednání, těmi životními styly, které škodí tělu společnosti a ničí komunitu. Kolikrát jsou „normalizovány“ – tedy prožívány jako cosi normálního – procesy násilí a sociální exkluze, aniž by se náš hlas pozvedl a naše ruce prorocky žalovaly! Vedle sv. Petra Klavera bylo tisíce křesťanů, mnozí z nich zasvěcené osoby... pouze hrstka lidí dala do pohybu protikulturní proud setkávání.“

Ježíš nás totiž v evangeliu zároveň upozorňuje na možnost, že se druhý uzavře, odmítne se změnit a setrvá ve zlu, vysvětloval dále Svatý otec. Nemůžeme popřít, že existují lidé, kteří setrvávají v hříších, které zraňují soužití a komunitu:

„Mám na mysli drásající drama spojené s drogami, na němž se vydělává při pohrdání morálními i občanskými zákony – toto zlo zasazuje přímý úder lidské důstojnosti a postupně tříští obraz, který v nás utvořil Stvořitel. Důrazně odsuzuji tuto metlu, která ukončila mnoho životů a je vydržována a podporována lidmi bez skrupulí. S životy našich bratří si nelze zahrávat, ani nelze manipulovat s jejich důstojností. Apeluji, aby se hledal způsob, jak skoncovat s narkoobchodem, což je jediný jev, který rozsévá smrt a zkázu, maří mnohé naděje a ničí četné rodiny.“

Po této rozhodné výzvě papež v homilii vyjmenoval také další sociální hříchy moderního světa – ničení přírodních zdrojů a jejich znečišťování, vykořisťování pracujících, nedovolené převody peněz a finanční spekulaci, která často nabývá charakteru bezohledného ničení celých sociálních a ekonomických systémů a vystavuje chudobě miliony mužů a žen, a dále prostituci, která každý den kosí mnohé nevinné oběti především mezi nejmladšími, jež obírá o budoucnost.

“Mám na mysli také odporný obchod s lidskými bytostmi, zločiny vůči mladistvým a jejich zneužívání, otroctví, které se v mnoha částech světa stále ještě hrůzně šíří; mám na mysli často nikým nevnímanou tragédii migrantů, s nimiž se manipuluje nedůstojně a ilegálně“ (Poselství ke Světovému dni míru 2014), ba dokonce v pacifistické „sterilní legálnosti“, která nebere zřetel na bratrovo tělo, které je Kristovým tělem.“

Také proto musíme pevně stát na principech spravedlnosti, které nic neodnímají činorodé lásce, zdůrazňoval Petrův nástupce. Není možné pokojné soužití bez potýkání se s tím, co korumpuje život a útočí na život. Nakonec, uzavíral papež výklad nedělního evangelia, nás Ježíš žádá, abychom se modlili společně; aby naše modlitba byla symfonická s osobními tóny a různými akcenty, ale svorně stoupala vzhůru jako jediné volání.

“Jsem si jist, že se dnes společně modlíme za vysvobození těch, kteří byli v omylu, a nikoli za jejich zničení, za spravedlnost a nikoli pomstu, za odčinění v pravdě a nikoli v zapomění. Modleme se za uskutečnění motta této návštěvy: „Učiňme první krok!“ a za to, aby tento první krok vedl společným směrem. „Učinit první krok“ znamená především jít druhým vstříc s Kristem Pánem. On nás neustále žádá, abychom činili rozhodný a bezpečný krok směrem k bratřím a nenárokovali si, že nám je odpuštěno, aniž bychom odpustili, a že jsme milováni, aniž bychom milovali.“

Jedině vynasnažíme-li se rozvazovat uzly násilí, rozmotáme spleť konfliktů. Žádá se po nás, abychom učinili krok k setkání s bratry a měli odvahu k nápravě, která nechce vytěsnit, ale integrovat; žádá se po nás, abychom byli s činorodou láskou pevní v tom, o čem se nevyjednává; konečným požadavkem je vytvářet mír, „mluvit nikoli jazykem, nýbrž rukama a skutky“ (sv. Petr Klaver), a pozvedat společně oči k nebi, zakončil papež František kázání při mši svaté v kartagenském přístavu.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

V závěru liturgie, po dojatých slovech místního arcibiskupa, mons. Jimenéze Carvajala, Petrův nástupce poděkoval za krásné a intenzívní dny strávené v setkání s mnoha lidmi. Velice mi prospěly, přiznal se a poté spontánně naposledy oslovil přítomné věřící před odjezdem na kartagenské letiště:

“Drazí bratři, chtěl bych vám zanechat poslední slovo – nepřestávejme „činit první krok“, ale nadále spolu denně kráčejme, abychom vycházeli druhým vstříc v hledání harmonie a bratrství. Nemůžeme se zastavit. Právě zde zemřel 8. září 1654 sv. Petr Klaver po čtyřiceti letech dobrovolného otroctví a neúnavné práce pro nejchudší. Nezůstal stát – po prvním kroku následovaly další a další. Jeho příklad nás podněcuje, abychom vyšli sami ze sebe, a šli bližním naproti. Kolumbie, tvůj bratr tě potřebuje, jdi mu vstříc s pokojným objetím bez jakéhokoli násilí. Buďme trvalými otroky pokoje.“

Loučil se papež František dnes v přístavu Cartagena s Kolumbií.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)