Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Pokud chceme pochopit posynodální apoštolskou exhortaci Amoris laetitia, je třeba ji číst od začátku do konce. Jejím základem není nejistá a nekatolická morálka, nýbrž tomismus, řekl mimo jiné papež František kolumbijské jezuitské komunitě při nedávné apoštolské cestě do této latinskoamerické země. Soukromé setkání s pětašedesáti řeholníky se odehrálo 10. září v rezidenci Tovaryšstva Ježíšova u kostela sv. Petra Klavera a jeho obsah zaznamenal italský jezuita o. Antonio Spadaro pro list La Civiltá Cattolica.

Papež František v jeho úvodu s úsměvem prohlásil, že se rád shledává se svou „sektou“, a poté odpověděl na několik otázek. Jedna z nich se týkala papežových očekávání vzhledem k teologické a filosofické reflexi v Kolumbii a církvi všeobecně. Svatý otec jí využil k tomu, aby na okraj vyslovil několik slov, „diktovaných spravedlností a také milosrdnou láskou“, která přinášíme v plném znění:

“Slýchám totiž mnoho komentářů o posynodální apoštolské exhortaci Amoris laetitia, které sice zasluhují respekt, protože je řekli Boží synové, ale jsou pomýlené. Pokud chceme Amoris laetitia pochopit, musíme ji číst od začátku do konce. Počínaje první kapitolou, pak druhou a tak dále…a přitom přemýšlet a také si přečíst, co se řeklo na synodě. Za druhé – někteří lidé tvrdí, že podkladem Amoris laetitia není katolická anebo přinejmenším jistá morálka. V odpovědi na to bych chtěl jasně zdůraznit, že morálka Amoris laetitia je tomistická, velikána sv. Tomáše. Můžete si o tom promluvit s velkým teologem, který je dnes jedním z nejlepších a nejzralejších, kardinálem Schönbornem. Chtěl jsem to říci, abyste mohli pomoci lidem, kteří věří, že morálka je čirá kazuistika. Pomozte jim, aby si uvědomili, že velikán sv. Tomáš vykazuje obrovské bohatství, které nás také dnes dokáže inspirovat. Avšak pouze na kolenou, a to stále…“

Vrátil se papež František k první části odpovědi, ve které vybízel k filosofické a teologické reflexi utvářené v dialogu s reálným životem, nikoli v laboratorní sterilitě. Spolu s Dostojevským je nezbytné přemýšlet o kráse, která zachrání svět, dobru a pravdě. Benedikt XVI. mluví o pravdě jako o setkání, tudíž zde nejde o klasifikaci, nýbrž cestu, vysvětloval papež. Neznamená to však, že by se tím teologie „zvrhla“, ba právě naopak. Ježíšova teologie byla ze všeho nejreálnější, vycházela ze skutečnosti a pozvedala se k Otci. Odvíjela se od zrna, podobenství, činu – a jejich výkladu. Ježíš usiloval o hloubku teologie, přičemž největší skutečností je tu Pán. Jak papež dodal, dobrý teolog by se kromě studia měl vyznačovat oddaností a hbitým postřehem reality a uvažovat o všem na kolenou. Bez modlitby z něj bude pouhá pochodující příručka, ale nebude provozovat teologii. Dnes je totiž otázkou, jak vyjádřit, kdo je Bůh, jak se projevuje Duch svatý, Kristovy rány a Jeho mystérium, počínaje listem Filipanům (2,7 a dále). Teologie má vysvětlovat tato tajemství a učit o onom setkání, které je milostí, připojil papež na závěr.

Další otázku kladl jezuitský scholastik, který patří do afrokumbijské komunity. Jejím jménem popsal dosavadní nelehkou situaci kolumbijských občanů s černou pletí slovy Písma – žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Papež upozornil na základní charisma, které má mít kolumbijský jezuita a které nese jméno Petr Klaver. Jak řekl, skrze tohoto člověka promluvil Bůh, ačkoli to byl útlý mladík. Hodně ale rozmlouval se starým vrátným, který přiživoval jeho touhy. Bylo by krásné, povzdechl si papež, kdyby se starci z Tovaryšstva postavili dopředu a mladí je následovali! Tak by se naplnila slova proroka Joela: Staří budou snít a mladí prorokovat. Je tedy třeba prorokovat, ale mluvit přitom se starci, uzavřel papež.

Na dotaz, zaměřený na pastoraci ignaciánské mládeže, papež dle vlastních slov reagoval „poněkud intelektuálně“. Doporučil, aby se cílovým horizontem stala spiritualita Duchovních cvičení, tedy pohyb a akce, protože pouhá reflexe v malých skupinkách už nestačí. Mladí lidé – praktikující či nikoliv – potřebují rozpohybovat v dobrovolnické činnosti, péči o staré lidi, projektech alfabetizace. Takto je uvádíme do dynamiky, ve které k nim Pán začne promlouvat a hýbat jejich srdcem, upozornil papež, aniž bychom toho dosáhli svou argumentací. Římský biskup naopak varoval před militantním přesvědčováním, kterému by nepředcházel životní příklad.

„Nejvíce se mne dotkla spontánnost Božího lidu“, odpověděl papež na otázku, co jej nejvíce zasáhlo při průjezdu kolumbijskou Cartagenou. Lid vycházel ven, aby přivítal hosta bez předem připravených sloganů, což je projevem lidové kultury, která ve vší svobodě chválí Boha. Papež podotkl, že se někdy podléhá pokušení evangelizovat lid podle liberálního a osvícenského pojetí evangelizace, ale nikoli s lidem. Jak řekl, první políček této vizi uštědřila Lumen gentium, která mluví o církvi jako o „svatém Božím lidu“. Jestliže tedy chceme zakusit církev, musíme se zaposlouchat do Božího lidu, ačkoli dnes, jak dále podotkl, je „lid“ ošemetná kategorie, abychom nebyli obviněni z populismu. Lid, opakoval papež, není logická, nýbrž mytická kategorie, a jeho pochopení si vynucuje naprostý ponor, doprovod zvnitřku. Od pastýřů to vyžaduje, aby se dali nést onou realitou lidu, která není ideologická, nýbrž živá a živelná. „Boží milost, která se projevuje v životě lidu, není ideologie“, zdůraznil papež, „nýbrž je to cosi mnohem většího, objímajícího“. Svatý otec navrhl četbu 48. kapitoly apoštolské exhortace Evangelii nuntiandi bl. Pavla VI., která popisuje ctnosti Božího lidu, ale také rizika jeho zbožnosti, včetně pověrčivosti. Pokud je nicméně lidová zbožnost dobře nasměrována, zakončil papež František, projevuje žízeň po Bohu, kterou mohou poznat pouze chudí a maličcí. Naší úlohou pastýřů tedy naznačovat lidu cestu, stát v jeho středu a poznávat jej a konečně jít za lidem, aby se nikdo neopozdil a aby samo stádce po čichu hledalo cestu za dobrým Pastýřem.

(jag)