Rádio Vaticana

Milán. 1. Návštěvu v panelákové předměstské čtvrti Case Bianche.
2. Setkání s kněžími a zasvěcenými osobami v milánském dómě. Návštěva vězňů v nápravném zařízení San Vittore.
3. Odpolední liturgie ze slavnosti Zvěstování Páně v královském parku v Monze za účasti jednoho milionu lidí.
4. Setkání papeže s 80 tisíci biřmovanci milánské arcidiecéze.

ad 1. Milánští obyvatelé předměstské čtvrti Case Bianche byli první, kteří v půl deváté ráno přivítali papeže Františka. „Přicházím do Milána jako kněz,“ řekl v úvodu svého pozdravu na prostranství před zdejším farním kostelem, kde na papeže čekalo přibližně sedm tisíc lidí, mnozí již od velmi časného rána. Ještě před tím však papež navštívil dvě rodiny bydlící ve zdejších činžácích. Jednu italskou a jednu rodinu imigrantů z Maroka. Papež dostal darem mimo jiné také kněžskou štólu:

„Nekoupili jste mi tuto štólu už hotovou, ale vytvořili jste ji tady, někteří z vás ji ručně utkali. To ji činí daleko vzácnější, připomíná se tak, že křesťanský kněz je vyvolen z lidu a ke službě lidu. Mé kněžství, stejně jako kněžství vašeho faráře a dalších kněží, kteří tu pracují, je Kristovým darem, avšak zároveň je utkáno vámi, našimi lidmi, jejich vírou, lopotou, modlitbami i slzami. To všechno vidím ve znamení této štóly.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy promluvy v předměstské čtvrti Milána je ZDE.

ad 2. Evangelizace, diakonát a řeholní život v dnešní společnosti byla témata, o nichž papež František téměř hodinu mluvil v odpovědích na trojici otázek, které jako zástupci kléru a zasvěcených osob položili místní kněz, jáhen a řeholní sestra.

Mnoho energie a času kněží pohlcují povinnosti spojené s pokračováním v tradičních formách naší služby, zároveň zaznamenáváme výzvy, jaké před nás klade sekularizace a vývoj společnosti, která je pluralitní, multietnická, mnohonáboženská a multikulturní. Co je potřeba očistit a k jakým volbám jsme přednostně voláni, abychom neztráceli radost z šíření evangelního poselství? – ptal se za kněze milánské arcidiecéze don Gabriele Gioia.

Je dobré, že jsou před námi nové výzvy, reagoval papež František. Nesmíme se jich obávat, daleko horší by byla víra bez výzev, která sama sebe považuje za již hotovou, jako by už všechno bylo řečeno a uskutečněno. Nové úkoly a výzvy napomáhají, abychom se otevírali zjevenému tajemství – odpovídal papež. Podobně také různorodost patří k dějinám církve. Jejím učitelem je Duch Svatý, jak to ukazuje i mnohost charismat v církvi:

„Evangelium je jediné ve své čtyřčetné podobě. To dává našemu společenství bohatství, které se projevuje v působení Ducha. Tradice církve má velikou zkušenost se »spravováním« mnohého v rámci svých dějin a svého života. (...) Poskytuje nám to dobrý klíč, který nám napomáhá číst současný svět, aniž bychom ho odsuzovali nebo naopak vynášeli do nebes. Pomáhá rozpoznávat světlé i stinné stránky, přehnanou uniformovanost nebo naopak relativismus: dvě tendence, které směřují ke zrušení jednoty v různosti, vzájemnou sounáležitost. Kolikrát jsme zaměnili jednotu za uniformitu? Nebo kolikrát jsme zaměnili pluralitu s pluralismem? V obou případech jde o pokusy snížit napětí a zrušit konflikt nebo víceznačnost, kterým jsme jakožto lidé podrobeni. Pokusy vylučovat jeden z těchto pólů napětí však znamenají vyřazování způsobu, jímž se Bůh chtěl zjevit v lidství svého Syna. Všechno to, co nezahrnuje lidské drama, může být velice jasnou a zřetelnou teorií, ale není v souladu se Zjevením, a proto je to ideologické. Aby víra byla křesťanská a nikoli iluzorní, musí být utvářena uvnitř lidských procesů, aniž by se redukovala pouze na ně. Je to krásný a náročný úkol, který nám zanechal náš Pán, je to »již« a »ne ještě« naší Spásy.“

Papež pak položil důraz na rozlišování. Rozlišovací schopnost je potřeba rozvíjet zejména u mladých lidí, vystavených neustálým volbám, které se všechny prezentují jako stejně dobré. Všichni musíme rozlišovat uprostřed množství hlasů, které mají zdánlivě všechny pravdu, dodal, jde totiž o rozlišování toho, co vede ke Vzkříšení, k Životu a nikoliv ke kultuře smrti – to je zásadní, řekl papež František.

Druhou otázku položil papeži Františkovi Roberto Crespi, jeden ze 143 trvalých jáhnů milánské arcidiecéze. Chtěl z jeho úst slyšet, jaká je jejich role, jak mohou pomáhat při utváření tváře církve, která je pokorná a nezištná, jak to František často připomíná.
Svatý otec nejprve podotknul, že hlas jáhnů může kompetentně vnášet do řad kléru dilemata rodinného života. Varoval však, aby se na jáhny nepohlíželo jako na poloviční kněze nebo poloviční laiky. V tom spočívá nebezpečí, které odebírá sílu tomuto charismatu:

„Stejně tak není dobrá představa jáhna jako jakéhosi prostředníka mezi věřícími a pastýři. Jáhen nestojí ani na půlce cesty mezi knězem a laikem, ani na půlce cesty mezi pastýři a věřícími. To jsou dvě pokušení. Na jedné straně nebezpečí klerikalismu, tedy jáhen příliš klerikální, což není dobré. Někdy vidím, že ten, kdo asistuje při liturgii, chce téměř zastoupit kněze. Varujte se tedy klerikalismu. A druhým pokušením je funkcionalismus: totiž být knězi k ruce kvůli tomu či onomu... Ne. Vaše charisma v církvi je jasné a musíte ho střežit.“

Papež František připomněl, že diakonát byl ustanoven jako povolání ke službě. „Vy jste strážci služby v církvi,“ zdůraznil Svatý otec: služby slova, služby Oltáře a služby chudým. Právě jáhni mají všem připomínat, že k víře ve všech jejích výrazech, ať už jde o liturgii společenství, osobní modlitbu či různé formy charity, patří základní rozměr služby Bohu a bratřím. V dnešní době, ve které jakoby všechno směřovalo k výhodám jednotlivce a řídilo se tím, co „se mi hodí“, je služba jáhnů darem Ducha, který ukazuje správnou cestu jdoucí proti proudu: ukazuje rozměr služby jako takový, ať už v modliltbě, ve společenství či v projevech solidarity – vysvětlil Petrův nástupce a poděkoval jáhnům za jejich práci.

Třetí a poslední otázku kladla matka Paola z kongregace Voršilek. „Jak můžeme být pro lidi dneška prorockými svědky, strážci úžasu – a na jaké periferie se máme vydat, i vzhledem k našemu malému počtu a vysokému věku.

Papež František varoval před rezignovaným postojem, který může vést až k zahálce, a doporučil jako četbu texty pouštních otců o lenosti. Podobně varoval také před hledáním a vytvářením lidských jistot:

„Naši otcové a matky zakladatelé nikdy nemysleli na to, aby jich bylo mnoho nebo aby tvořili většinu. Naši zakladatelé byli Duchem svatým v konkrétní dějinné chvíli vedeni tak, aby svým bratřím radostně podávali evangelium. Chtěli obnovit a budovat církev jako kvas v těstu, jako sůl a světlo světa.“

Na existenciální periferie obvykle přivádí Duch svatý, proto mám za to, že papež vám nemůže říkat, běžte tam či onam, dodal František k druhé části otázky. Vyzval je, aby se vydali na setkání s Pánem a obnovili své původní poslání. „Nezapomínejme, že je-li Ježíš uprostřed svého lidu, lid nachází naději. Jedině to nám může vrátit radost a naději a jedině to nás zachrání od postoje přežívání. Nemáme totiž přežívat, nýbrž žít.“

Po setkání s kněžími a zasvěcenými osobami pozdravil papež 100 tisíc lidí shromážděných před milánským dómem a pomodlil se s nimi mariánskou modlitbu Anděl Páně.
Potom se vydal do milánského vězení San Vittore, kde pobyl více jak dvě hodiny. Ve zdejším nápravném zařízení přebývá přibližně 900 osob. Setkání s vězni proběhlo bez oficiálních promluv. Hlavním bodem papežovy návštěvy byl společný oběd se stovkou vězňů. Všichni zasedli k jednomu padesátimetrovému stolu. V krátkém improvizovaném pozdravu papež připomněl Ježíšova slova: »Byl jsem ve vězení a navštívili jste mne.«

„Vy jste pro mne Ježíšem, jste bratři. ... Pán Bůh miluje vás stejně jako mne. Tentýž Ježíš je ve vás i ve mně. Jsme bratři hříšníci. Myslím na vaše děti, rodiny, rodiče. Chtěl jsem s vámi strávit co nejvíce času, protože přebýváte v Ježíšově zraněném srdci,“ řekl Svatý otec.
Po obědě si papež krátce odpočinul v pokoji zdejšího vězeňského kaplana.

ad 3. Odpoledne pak Petrův nástupce sloužil liturgii z dnešní slavnosti Zvěstování Páně v královském parku v Monze za účasti jednoho milionu lidí. Naštěstí se nevyplnily předpovědi počasí a slavnostní bohoslužba za důstojného hudebního doprovodu s mohutným sborem proběhla pod modrým nebem. Milánská arcidiecéze, jak známo, má svůj vlastní bohoslužebný ritus nesoucí jméno po zdejším biskupovi ze čtvrtého století, svatém Ambrožovi, avšak římský biskup sloužil dnes podle římského ritu, kterým se výjimečně řídí celý zdejší děkanát tohoto stotisícového města.

Svoji homilii o „nejdůležitější zvěsti lidských dějin, kterou dnes církev slaví,“ zahájil papež František poukazem na „kontrast mezi zvěstováním narození Jana Křtitele, ke kterému došlo v jeruzalémském chrámu“, a „zvěstováním Panně Marii, které se uskutečnilo v anonymitě domu neznámé dívky v marginálním městě s nevalnou pověstí“.

„Tento nikoli bezvýznamný kontrast signalizuje, že nový chrám Boží, nová setkání Boha s Jeho lidem se budou konat na místech, kde bychom to normálně nečekali, na okraji, na periferii. Tam se budou scházet a setkávat; tam se Bůh stane tělem, aby již od lůna svojí Matky putoval spolu s námi. Od nynějška už nebude přítomen na místech vyhrazených pro některé lidi, zatímco většina jich čeká venku. Nic a nikdo mu nebude lhostejný, žádná situace nebude zbavena Jeho přítomnosti: radost ze spásy začíná v každodenním životě domu nazaretské dívky.“

Bůh, který se obrací skrze anděla k Panně Marii výzvou k radosti, pokračoval papež, vstupuje touto iniciativou také do našich domů, našich každodenních zápasů, plných úzkostí a tužeb. Tato radost rodí život, rodí naději a stává se tělem tak, že hledíme k zítřku a hledíme si druhých. Tato radost se stává solidaritou, pohostinností a milosrdenstvím vůči všem.

„Stejně jako Maria můžeme pocítit úlek. »Jak se to stane« v této době, která je plná spekulací? Dnes se spekuluje s životem, s prací a s rodinou. Spekuluje se s chudými a s migranty; spekuluje se s mladými a s jejich budoucností. Zdá se, že všechno se redukuje na čísla, a na druhé straně je každodenní život mnoha rodin vystavován vratkosti a nejistotě. Na mnohé dveře klepe bolest, mezi mladými lidmi roste nespokojenost z nedostatku reálných příležitostí a všude kypí spekulace.
Jistě, krkolomný rytmus, kterému jsme podrobeni, se nás snaží připravit o naději a radost. Tíseň a nemohoucnost četných situací působí duši vyprahlost a necitlivost k nespočetným výzvám. Je paradoxní, že čím více se všechno urychluje, aby se – teoreticky – budovala lepší společnost, nakonec nezbývá čas na nic a na nikoho. Nemáme čas na rodinu, na společenství, nemáme čas na přátelství a solidaritu, nemáme čas na paměť.“

Prospěje nám – pokračoval papež – položíme-li otázku: jak lze dnes prožívat radost z evangelia v našich městech? Je křesťanská naděje možná v této situaci, tady a nyní?

„Tyto dvě otázky se dotýkají naší identity, života našich rodin, našich zemí a našich měst. Dotýkají se života našich dětí, naší mládeže a vyžadují od nás, abychom se nově zařadili do dějin. Jsou-li radost a křesťanská naděje nadále možné, nemůžeme a nechceme zůstat tváří v tvář tolika bolestným situacím jako pouzí diváci, kteří pozorují nebe a čekají, »až přestane pršet«. Všechno, k čemu dochází, od nás žádá, abychom na přítomnost hleděli odvážně, s odvahou toho, kdo ví, že radost ze spásy nabývá svoji podobu v každodenním životě domu nazaretské dívky.“

řekl papež František mimo jiné ve svojí homilii, jejíž PLNÉ ZNĚNÍ je ZDE.

ad 4. Jednodenní pastorační návštěva vyvrcholila vřelým podvečerním setkáním s několika desítkami tisíc biřmovanců ambrosiánské diecéze na milánském fotbalovém stadionu San Siro.

REPORTÁŽ je ZDE

Do Říma se Petrův nástupce vrátil ve 20:45.

Další články z podrubriky Cesty v Itálii

(RaVat)