Nový portál Vatikánského rozhlasu

Milán. Milánský fotbalový stadión se v sobotu večer zaplnil do posledního místa jak na trávníku, tak na tribunách. Ačkoli mezi návštěvníky nechyběli ani někteří hráči domácích fotbalových klubů, v osmdesátitisícovém publiku převažovali dospívající z milánské arcidiecéze, kteří se připravují na svátost biřmování, anebo ji v loňském roce přijali, jejich rodiče, kmotři, vychovatelé a katecheti. Je dobré připomenout, že zatímco v České republice biskupové stanovili dolní věkovou hranici pro udělení svátosti biřmování na čtrnáct let, v Itálii se k ní přistupuje dříve – většinou, po dvouleté až tříleté docházce na katechismus, v sedmé třídě základní školy, tudíž ve věku, kdy se také dvanáctiletý Ježíš odpoutal od svých rodičů a poutnické karavany, aby se vydal do domu svého Otce.

Petrovu nástupci tedy při jeho příjezdu na stadion připravili bouřlivé ovace mnozí, kteří svátost křesťanské dospělosti přijmou prakticky v dětském věku. Papež s nimi však nenakládal jako s dětmi, nýbrž jako s dospělými bez potřebných zkušeností, a doporučil jim, odkud čerpat životní i duchovní moudrost.

„Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nejvíce mne o životě poučili prarodiče. Jeden dědeček byl tesař a pověděl mi, že se Ježíš vyučil témuž řemeslu. Když jsem pak na toho dědečka pohlédl, vzpomněl jsem si na Ježíše. Druhý dědeček mi vštěpoval, abych nikdy nešel spát bez toho, abych Ježíši neřekl ani slůvko, nedal mu dobrou noc. Babičky i maminka mne naučily modlit. Prarodiče jsou plni životní moudrosti a učí nás, jak se dostat blíže k Pánu. Proto vám radím – mluvte s prarodiči, ptejte se jich na všechno, co chcete, naslouchejte jim. V naší době je to moc důležité.“

Odpověděl Svatý otec na první ze třech otázek. Položil ji David, kterého zajímalo, jak růst v přátelství s Ježíšem. Kromě dialogu s prarodiči papež vyzval k pěstování vztahů s vrstevníky – a to zejména při čestné a týmové hře a zároveň při vytváření společenství ve farnosti a oratoři. Jak dodal, pojivem těchto vnějších vztahů je modlitba. Rodičům, kteří se v druhé otázce ptali, jak předat krásu víry svým dětem, papež navrhnul:

„Ukažte jim, jak víra pomáhá k tomu, abychom šli životem dál a zvládali jeho tragédie nikoli v pesimistickém postoji, nýbrž s důvěrou. To je nejlepší svědectví, které dětem můžeme dát.“

K této poněkud všeobecné radě papež nicméně poskytl několik konkrétních návodů. V prvním vyzval k upamatování na vlastní dětství a vzpomínku na lidi, kteří předali víru nám a které si neseme jak v mysli, tak v srdci. Díky tomuto cvičení si totiž můžeme uvědomit, že nás vlastní děti neustále pozorují a mimoděk se učí. „Děti na nás hledí“ (I bambini ci guardano), vysvětloval papež za silného potlesku titulem jednoho z filmů mistra italského neorealismu, Vittoria de Sicy. Tento snímek, jak dodal, je spolu s dalšími kinematografickými díly poválečné Itálie skutečnou katechezí o lidskosti.

„Když přivádíte na svět dítě, máte si být vědomi své odpovědnosti za jeho růst ve víře. Velkou pomocí tu může být četba exhortace Amoris Laetitia, zejména prvních kapitol o lásce a manželství a čtvrté, klíčové, kapitoly. Nezapomínejte ale, že když se hádáte, děti trpí a nerostou ve víře (potlesk). Děti umí rozeznat naši radost, smutek i starosti (…) a vyvodit z nich své závěry a poučení. Vědí, kdy jim klademe pasti, a kdy ne. Proto to nejhlavnější, co bych vám chtěl říci, je: starejte se o ně, pečujte o jejich srdce, radost a naději.“

Dnešní frenetický život nás obírá o lidskost, připustil papež, avšak hra s dětmi a společné trávení volného času je také předáváním víry, protože učí nezištnosti. Příležitostí může být nedělní setkání s rodinami ve farnosti:

„Nejenom jít do kostela a modlit se, anebo spát během kázání, protože i to se někdy stává, nýbrž potom vyjít ven a hrát si spolu v parku anebo na náměstí. V mé vlasti se tomu říká dominguear, tedy strávit společně neděli.“

A konečně, doplnil Svatý otec, se víra předává také výchovou k solidaritě ve skutcích milosrdenství.

„Skutky milosrdenství přispívají k růstu víry v srdci, a to je velmi důležité. Rád zdůrazňuji společné slavení, nezištnost, vyhledávání jiných rodin a prožívání víry jako prostoru, který rodinu těší. Je však nezbytné doplnit ještě jeden prvek, kterým je solidarita. Bez solidarity nelze slavit, stejně jako neexistuje solidarita bez oslavy. Když je totiž někdo solidární, prožívá radost a předává ji.“

Poslední z trojice otázek kladla katechetka jedné milánské farnosti, které záleží na navázání vztahů s jinými vychovateli i rodiči. Papež jí doporučil výchovu založenou na myšlení, cítění a činnosti.

„Výchova má být harmonická. Mohli bychom říci, že vychováváme obsahem, idejemi, životními postoji a hodnotami. Nelze však vychovávat kupříkladu pouze vštěpováním znalostí a názorů. Nestačí to, protože výchova má dbát také na růst srdce a konání, tedy způsobu, jakým se životem ubíráme.“

Papež varoval před nevýchovnými tresty a doložil to na příkladu chlapce, který si špatným chováním ve třídě vysloužil zákaz kopané, přestože byl vynikajícím hráčem. Situaci naštěstí vyřešil trenér, který chlapce jmenoval kapitánem fotbalového mužstva, čímž mu dodal důvěru, která pak vedla k celkovému zlepšení chování.

„Dobrý učitel, vychovatel nebo trenér dokáže své žáky povzbudit v dobrých vlastnostech, aniž by zanedbával ostatní. Tady vzniká pedagogický jev, nazývaný transfer – pokud něco děláme dobře a se zalíbením, přenášíme tyto postoje také jinam. Snažme se dětem udílet zodpovědnost tam, kde je to více těší, a bude se jim dařit také jinde. Je prospěšné neustále dodávat dětem podněty, ale děti se také potřebují bavit a spát. Není dobré pouze vychovávat, aniž bychom dopřáli volný prostor.“

Na závěr papež František poněkud překvapivě všechny přítomné vyzval k tichu a pozornému naslouchání slov, na která přítomní dospívající odpověděli kolektivním slibem proti šikaně.

„V dnešní době se šíří jeden jev, který mi dělá starosti – je to šikana. (…) Máte ve vaší škole nebo čtvrti někoho, komu se posmíváte a utahujete si z něj, protože má nějakou vadu, je tlustý nebo hubený? Zamyslete se nad tím, jestli vás těší ponižovat ho anebo dokonce tlouct. Tomu se totiž říká šikana… Pěkně vás prosím, až budete přijímat svátost biřmování, slibte Pánu, že to nikdy nebudete dělat a nikdy nedopustíte, aby se něco takového dělo u vás na internátě, ve škole, ve čtvrti. Rozumíte?“

Opakované hlasité „ano“ a neutuchající potlesk stvrdily dobrou vůli biřmovanců z milánské arcidiecéze ještě před závěrečným opakováním celé katecheze, kdy na papežovy otázky hlasitě odpovídal celý stadion. Avšak tyto momenty nevšední empatie zůstávají vyhrazeny hlavně jejich přímým účastníkům…

(jag)