Nový portál Vatikánského rozhlasu

Účast křesťanů nekatolíků

56. V souvislosti s tématem účasti musíme nevyhnutelně mluvit o křesťanech, kteří patří do církví a církevních společenství, jež nejsou v plném společenství s katolickou církví. V této souvislosti je třeba říci, že vnitřní spojení, jež existuje mezi eucharistií a jednotou církve, nám z jedné strany dává vroucí touhu po tom, aby nadešel den, kdy budeme moci se všemi věřícími v Krista slavit eucharistii a tak moci vyjádřit plnost jednoty, jakou si přál Kristus pro své učedníky. (srov. Jan 17, 21). A na druhé straně nám úcta, jakou jsme povinováni ke svátosti Těla a Krve, zakazuje udělat z této svátosti pouhý ?prostředek?, který by byl bez okolků používán k dosažení právě této jednoty[172]. Vždyť eucharistie nevyjadřuje pouze naše osobní společenství s Ježíšem Kristem, nýbrž implikuje také plné communio s církví. To je tedy důvod, proč s bolestí, ale nikoliv bez naděje, prosíme nekatolické křesťany, aby chápali a respektovali naše přesvědčení, jež se opírá o bibli a tradici. Máme za to, že přijímání eucharistie a církevní communio patří k sobě tak úzce, že není možné, aby ji nekatoličtí křesťané přijímali, aniž by toto communio sdíleli. Ještě nesmyslnější by byla koncelebrace ve vlastním a pravém smyslu s nekatolickými duchovními jiných církví a církevních společenství, které nejsou v plném společenství s katolickou církví. Přesto však nadále platí, že vhledem k věčné spáse mohou být nekatoličtí křesťané připuštěni k eucharistii, ke svátosti pokání a k pomazání nemocných. To však předpokládá, že jsou dány určité mimořádné, přesnými podmínkami vyhraněné situace[173]. Ty jsou jasně uvedeny v Katechismu katolické církve[174]a v jeho Kompendiu[175]. Je povinností každého se jich věrně držet.

Účast prostřednictvím sdělovacích prostředků

57. Na základě obrovského rozvoje sdělovacích prostředků v posledních desetiletích nabylo slovo ?účast? jiný význam než mělo v minulosti. Všichni s uspokojením uznáváme, že tyto prostředky otevírají nové možnosti také ve vztahu ke slavení eucharistie[176]. To vyžaduje od pastoračních spolupracovníků v tomto sektoru specifickou přípravu a bdělé vědomí odpovědnosti. Mše svatá přenášená televizí totiž dostává jistý charakter příkladnosti. Proto se musí dbát nejen o to, aby se slavení eucharistie konalo na důstojných a připravených místech, nýbrž také aby se respektovaly liturgické normy.
Co se týká účasti na mši svaté, umožněné sdělovacími prostředky, tak musí vědět ten, který tyto přenosy sleduje, že za normálních předpokladů nesplnil nedělní povinnost. Vždyť výrazový prostředek obrazu sice představuje skutečnost, avšak nereprodukuje ji samu o sobě[177]. I když je velmi chvályhodné, že staří a nemocní lidé sledují tyto rozhlasové či televizní přenosy nedělní mše svaté, nedalo by se totéž říci o těch, kteří by se prostřednictvím těchto přenosů chtěli dispenzovat od toho, aby šli do kostela a účastnili se slavení eucharistie ve shromáždění živé církve.

?Actuosa participatio? nemocných

58. Se zřetelem situaci těch, kteří se kvůli nemoci nebo stáří nemohou odebrat na místo bohoslužby, rád bych upozornil celé církevní společenství na pastorační nutnost zajistit duchovní asistenci nemocným, kteří jsou doma nebo se nacházejí v nemocnicích. Na biskupské synodě se o jejich postavení znovu a znovu hovořilo. Musí se pečovat o to, aby tito naši bratři a sestry mohli často přistupovat ke svatému přijímání. Když je tímto způsobem posilován jejich vztah k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu, mohou zakoušet, že jejich život je skrze oběť vlastního utrpení ve spojení s obětí našeho Pána zcela začleněn do života a poslání církve. Zvláštní pozornost musí být věnována tělesně postiženým. Kde to jejich stav dovoluje, musí křesťanské společenství podporovat jejich účast v místě Božího domu. Za tím účelem je nezbytné se postarat o to, aby byly odstraněny eventuální architektonické překážky, které stěžují tělesně postiženým přístup. Konečně ať je také, pokud možno, zaručeno přijímání eucharistie duševně postiženým, kteří byli pokřtěni a biřmováni: oni také přijímají eucharistii ve víře rodiny nebo komunity, která je doprovází[178].

Pozornost vůči uvězněným

59. Duchovní tradice církve vytvořila na základě jednoznačných Kristových slov (srov. Mt 25, 36) z návštěvy uvězněných skutek tělesného milosrdenství. Ti, kteří se nacházejí v této situaci, mají zvláště zapotřebí, aby je sám Pán navštěvoval ve svátosti eucharistie. Pociťovat blízkost církevního společenství a přijímat svaté přijímání v tak zvláštním a bolestném životním úseku, může jistě přispět ke kvalitě vlastní cesty víry a napomáhat k plné společenské rehabilitaci. Tlumočím tedy přání, přednesená na synodě, a žádám všechny diecéze, aby se v rámci možností postaraly o přiměřenou investici sil do této pastorační činnosti v duchovní péči o uvězněné[179].

Vystěhovalci a účast na eucharistii

60. Když se synoda dotkla problému těch, kteří byli z různých důvodů donuceni opustit svou zem, vyjádřila zvláštní dík těm, kteří se věnují duchovní péči o migranty. V této souvislosti musí být věnována zvláštní pozornost těm migrantům, kteří patří k Východním církvím a mají kromě odloučení od domova další obtíž v tom, že se nemohou účastnit eucharistické liturgie ve vlastním obřadu. Ať je jim proto dovoleno, pokud je to možné, aby se o ně duchovně starali kněží jejich obřadu. V každém případě prosím biskupy, aby přijímaly tyto bratry a sestry v lásce Kristově. Setkání mezi věřícími různých obřadů se také může stát příležitostí k oboustrannému obohacení. Zvláště myslím na užitek který může ? především kněžím ? vzejít z poznání různých tradic[180].

Velké koncelebrace

61. Shromáždění synodu se důkladně zamýšlelo nad tím, jakou kvalitu má účast na velkých koncelebracích, které se konají při zvláštních příležitostech a na nichž je přítomno velké množství věřících a také mnoho koncelebrujících kněží[181]. Na jedné straně se snadno pozná význam těchto chvil, zvláště když biskup v kruhu svých kněží a jáhnů předsedá slavení eucharistie. Na druhé straně se mohou vynořit problémy vzhledem k viditelnému výrazu jednoty kněžstva, zvláště při eucharistické modlitbě a při podávání sv. přijímání. Musí se zabránit tomu, aby velké koncelebrace vyvolávaly neusebranost. O to je nutné dbát vhodnými prostředky koordinace a uspořádáním místa, které jak kněžím, tak věřícím umožňuje plnou a skutečnou účast. V každém případě je nutno mít na paměti, že se jedná o koncelebrace výjimečného rázu a jsou omezeny na mimořádné situace.

Latinský jazyk

62. Nicméně to, co bylo řečeno, nesmí oslabit hodnotu těchto velkých liturgií. Myslím v této chvíli zvláště na velké liturgie, které se dnes konají během stále častějších mezinárodních setkání. Ty musí být využity správným způsobem. Aby se lépe vyjádřila jednota a všeobecnost církve, chtěl bych doporučit, co v souladu s 2. Vatikánským koncilem[182] biskupská synoda navrhla: je dobré, když se mše svatá, kromě čtení, kázání a přímluv koná v latinském jazyce; stejně tak mají být nejznámější modlitby církevní tradice pronášeny latinsky[183] a případně provedeny v gregoriánském chorálu. Všeobecně žádám, aby budoucí kněží už od semináře byli připravováni k tomu, aby mši svatou sloužili v latinském jazyce a rozuměli jí a aby používali latinské texty a zpívali gregoriánský chorál. Ať se neopomíjí možnost, aby i věřící byli vychováváni ke znalosti nejběžnějších modliteb v latině a ke zpěvu určitých částí liturgie v gregoriánském stylu[184].

Slavení eucharistie v malých skupinách

63. Hodně odlišná situace vzniká za určitých pastoračních okolností, v nichž se právě kvůli vědomější, aktivnější a plodnější účasti dává přednost slavení v malých skupinách. I když se uznává výchovná hodnota, která se skrývá v této volbě, je nutné objasnit, že tato slavení musejí být sladěna s pastorační nabídkou diecéze. Tyto experimenty by totiž ztratily svůj pedagogický charakter, kdyby byly chápány jako protiklad nebo pararela vzhledem k životu místní církve. V této souvislosti synoda vyzdvihla některá kriteria, kterých je nutno se držet. Malé skupiny musí sloužit k tomu, aby sjednocovaly farní společenství, nikoli jej rozbíjet; to musí nacházet své potvrzení v konkrétní praxi; tyto skupiny musí napomáhat plodné účasti celého shromáždění a přitom, pokud možno, uchovávat jednotu liturgického života v jednotlivých rodinách[185].

LITURGICKÁ SLAVNOST PROŽITÁ S VNITŘNÍ ÚČASTÍ

Mystagogická katecheze

64. Velká liturgická tradice církve nás učí, že k plodné účasti je zapotřebí osobní odpovědi na slavené tajemství tím, že se ve spojení s obětí Krista vydává vlastní život ke spáse celého světa. Proto biskupská synoda doporučila pečovat o to, aby gesta i slova hluboce odpovídala vnitřní dispozici. Ta kdyby chyběla, ocitlo by se naše ? jakkoli živé - slavení eucharistie v nebezpečí, že upadne do ritualismu. Proto musí být rozvíjena eucharistická víra, která věřící připravuje prožívat osobně to, co se slaví. Jaké mohou být přiměřené výchovné prostředky tváří v tvář zásadní důležitosti vědomé účasti? Synodní otcové jednomyslně poukázali na cestu katecheze mystagogického rázu, která věřícím napomáhá k tomu, lépe pronikat do slavených tajemství[186]. Zvláště vzhledem ke spojitosti ars celebrandi a actuosa participatio je nutno stvrdit, že ?nejlepší katechezí o eucharistii je sama dobře slavená eucharistie?[187]. Liturgie totiž má totiž přirozeně pedagogickou účinnost uvádět věřící do poznání slavených tajemství. Právě proto v tradici nejstarší církve dostávala formace křesťana, aniž by se zanedbávalo systematické chápání obsahů víry, vždycky určitý zkušenostní ráz, v němž převládalo živé a přesvědčivé setkání s Kristem hlásaným autentickými svědky. V tomto smyslu ten, kdo uvádí do tajemství, je především svědek. Takové setkání se jistě prohlubuje katechezí a nachází svůj pramen i vrchol ve slavení eucharistie. Z této základní struktury křesťanské zkušenosti vyvěrá požadavek mystagogické cesty, během níž je nutno mít stále na paměti tři prvky:

a) Jde především o výklad obřadů ve světle událostí spásy v souladu s živou tradicí církve. Vždyť slavení eucharistie v celé své bohatosti neustále odkazuje na dějiny spásy. V ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu můžeme opravdu slavit rekapitulující střed celé skutečnosti (srov. Ef 1, 10). Křesťanská komunita již od počátku chápala události Ježíšova života ? a zvláště velikonoční tajemství ? ve vztahu k celému starozákonnímu putování.

b) Mystagogická katecheze musí kromě toho dbát o to, aby uváděla do smyslu znamení, která jsou obsažena v obřadech. Tato úloha je zvláště naléhavá v naší přetechnizované době, které hrozí ztráta vnímavosti pro znamení a symboly. Více než informovat musí mystagogická katecheze znovu probouzet a vychovávat vnímavost věřících pro řeč znamení a gest, které spolu se slovem vytvářejí obřad.

c) Mystagogická katecheze musí nakonec usilovat o to, aby ukázala, jaký význam mají obřady pro křesťanský život ve všech jeho rozměrech: v práci a povinnostech, v myšlení a citech, v činnosti a odpočinku. K mystagogické cestě patří, zdůrazňovat spojení v obřadu slavených tajemství s misijní odpovědností věřících. Zralým plodem mystagogie v tomto smyslu je vědomí, že vlastní život je neustále proměňován slavením posvátných tajemství. Cílem veškeré křesťanské výchovy je formovat věřícího jako ?nového člověka? k dospělé víře, která ho uschopní vydávat v jeho prostředí svědectví o křesťanské naději, jež ho oduševňuje.
Aby se dala v našich církevních společenstvích rozvíjet taková výchovná činnost, k tomu je zapotřebí náležitě připravených vychovatelů. Přirozeně celý Boží lid se musí cítit zapojen do této formace. Každá křesťanská obec je povolána být místem pedagogického uvádění do tajemství, která jsou slavena ve víře. Otcové během synodu zdůrazňovali v této věci potřebu většího zapojení komunit zasvěceného života, hnutí a sdružení, která díky svým charismatům mohou dávat křesťanské formaci nový rozlet[188]. Také v dnešní době Duch svatý není nijak skoupý při vylévání svých darů, aby podporoval poslání církve, která má povinnost šířit víru a vychovávat ji ke zralosti[189].

Úcta k eucharistii

65. Přesvědčivým znamením účinnosti eucharistické katecheze na věřící je jistě jejich rostoucí smysl pro tajemství Boha přítomného mezi námi. Může se to projevit specifickými úkony úcty k eucharistii, ke kterým jsou věřící přiváděni cestou mystagogie[190]. Obecně mám na mysli důležitost gest a postojů jako pokleknutí během význačných momentů eucharistické modlitby. S ohledem na oprávněnou různost znamení, která se používají v daném kulturním kontextu, má každý prožívat a vyjadřovat vědomí, že se při každém slavení eucharistie ocitá před nekonečnou velebností Boha, který k nám pokorně přichází ve svátostných znameních.

ADORACE A EUCHARISTICKÁ ZBOŽNOST

Vnitřní vztah mezi slavením a adorací

66. Byla to jedna z nejintenzivnějších chvil synodu, když jsme se spolu s mnoha věřícími odebrali do basiliky sv. Petra k eucharistické adoraci. Tímto znamením modlitby chtělo shromáždění biskupů upoutat pozornost na význam vnitřního vztahu mezi slavením eucharistie a adorací. V tomto hluboce významném aspektu víry církve spočívá jeden z nejrozhodnějších prvků cesty církve, která byla dovršena po liturgické obnově, podnícené 2. Vatikánským koncilem. Zatímco tato reforma prováděla své první kroky, nebyl někdy dostatečně jasně vnímán vnitřní vztah mezi mší svatou a adorací Nejsvětější svátosti. Jedna tehdy rozšířená námitka vycházela např. z poznámky, že eucharistický chléb nám byl dán nikoli k nazírání, ale jako pokrm. Ve skutečnosti se však tento protiklad z hlediska zkušeností modlitby církve jeví jako zcela nepodložený. Již sv. Augustin řekl: Nemo autem illam carnem manducat, nisi prius adoravit? peccemus non adorando ? Nikdo nejí toto tělo, aniž by předtím adoroval? hřešili bychom, kdybychom neadorovali?[191]. Vždyť v eucharistii nám jde vstříc Boží Syn a touží se s námi spojit; eucharistická adorace není ničím jiným než přirozeným rozvinutím slavení eucharistie, které je samo o sobě tím největším církevním úkonem adorace[192]. Přijímat eucharistii znamená klanět se tomu, kterého přijímáme; právě a pouze takto se s ním stáváme jedno a v předstihu tak okoušíme krásu nebeské liturgie. Úkon klanění mimo mši svatou prodlužuje a umocňuje to, co bylo vykonáno samotným slavením liturgie, neboť ?jenom v adoraci může zrát hluboké a opravdové přijímání. A právě v tomto osobním setkání s Pánem pak také zraje společenské poslání, které je obsaženo v eucharistii, která chce zbořit hranice nejen mezi Pánem a námi, nýbrž také a především hranice, jež nás oddělují jedny od druhých?[193].

Praxe eucharistické adorace

67. Spolu se shromážděním synodu proto doporučuji pastýřům církve a Božímu lidu praxi eucharistické adorace, ať už osobní nebo společnou [194]. V této souvislosti bude velmi užitečnou vhodná katecheze, v níž bude věřícím vysvětlen význam tohoto bohoslužebného úkonu, který umožňuje hlouběji a plodněji prožívat samotné slavení liturgie. V rámci možností by měly být zvláště v hustě obydlených oblastech určeny kostely a oratoře, které by byly vyhrazeny stálé adoraci. Kromě toho doporučuji, aby se dětem při vyučování katechismu a zvláště během přípravy na první svaté přijímání přibližovala krása přebývání spolu s Ježíšem a pěstoval se úžas z jeho přítomnosti v Eucharistii.
Rád bych zde vyjádřil svůj obdiv a podporu všem institutům zasvěceného života, jehož členové věnují značnou část svého času eucharistické adoraci. Tímto způsobem dávají všem za vzor lidi, kteří se nechávají formovat skutečnou přítomností Pána. Stejně bych rád povzbudil sdružení věřících jakož i bratrstva, která převzala tuto praxi jako svůj zvláštní závazek a stala se tak pro celou církev kvasem kontemplace a poukazem na to, že Kristus je středem života jednotlivců i celých společenství.

Formy eucharistické zbožnosti

68. Osobní vztah, který jednotlivec naváže s Ježíšem přítomným v eucharistii, ho stále odkazuje na celé církevní společenství tím, že v něm živí vědomí, že patří k Tělu Krista. Proto zvu nejen jednotlivé věřící k tomu, aby si našli čas trávit čas v modlitbě před Svátostí oltářní, nýbrž považuji za svou povinnost nabádat samotné farnosti a jiná církevní uskupení, aby prosazovaly moment společné adorace. Samozřejmě, že všechny již existující formy eucharistické zbožnosti si uchovávají svou hodnotu. Myslím například na eucharistická procesí, především na tradiční procesí Božího Těla, na zbožnou praxi čtyřicetihodinové modlitby, na místní, národní, i mezinárodní eucharistické kongresy a na jiné podobné iniciativy. Tyto formy zbožnosti, náležitě aktualizované a přizpůsobené různým okolnostem, si zasluhují, aby byly pěstovány i dnes[195].

Umístnění svatostánku v kostele

69. Vzhledem k důležitosti uchovávání eucharistie, adorace a úcty ke svátosti Kristovy oběti se biskupská synoda ptala, jaké je náležité umístnění svatostánku v našich kostelech[196]. Jeho správná poloha totiž napomáhá poznat skutečnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Je nutné, aby každý, kdo vstoupí do kostela také díky věčnému světlu snadno našel místo, na kterém jsou eucharistické způsoby uchovávány. S tím musí počítat architektonické řešení sakrální budovy: v kostelech, v nichž není kaple Nejsvětější svátosti a zůstává svatostánek na hlavním oltáři je vhodné používat této struktury k uchovávání a adoraci eucharistie a vyhýbat se tomu, aby před ním bylo umístěno sedadlo celebranta. V nových kostelech je dobré naplánovat kapli Nejsvětější svátosti blízko presbytáře. Kde to není možné měl by být svatostánek umístněn na vyvýšeném místě v prostoru absidy nebo na jiném místě, kde je na něj dobře vidět. Takováto rozvážná opatření přispějí k důstojnosti svatostánku, o jehož umělecké provedení je také třeba dbát. Přirozeně je nutno brát ohled na všechno to, co k tomuto tématu říkají Všeobecné pokyny k Římskému misálu [197]. Poslední úsudek o této věci ovšem přísluší diecéznímu biskupovi.

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE je ZDE

Další články z podrubriky Encykliky, exhortace