Nový portál Vatikánského rozhlasu

EUCHARISTIE - TAJEMSTVÍ, KTERÉ SE ŽIJE

?Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne? (Jan 6,57)

EUCHARISTICKÁ FORMA KŘESŤANSKÉHO ŽIVOTA

Duchovní bohoslužba ? logiké latreía ( Řím 12, 1)

70. Ježíš, Pán, který se pro nás stal pokrmem pravdy a lásky, nás ujišťuje, když mluví o darování svého života: ?Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky? (Jan 6, 51). Avšak tento ?věčný život? v nás začíná již v této době skrze proměnu, kterou v nás způsobuje eucharistický dar. ?Ten, kdo jí mne, bude žít ze mne? (Jan 6, 57). Tato Ježíšova slova nám dávají chápat, jak ?věřené? a ?slavené? tajemství v obě skrývá dynamiku, jež se v nás stává zdrojem nového života a křesťanského životního stylu. Tím, že se spojujeme s tělem a krví Krista, stáváme se totiž stále zralejším a vědomějším způsobem účastni božského života. Také zde platí, co říká sv. Augustin ve svých Vyznáních o věčném Logu, pokrmu duše: svatý církevní učitel zdůrazňuje paradoxní ráz tohoto pokrmu tím, že si představuje, jak slyší hlas, který mu říká: ?Já jsem pokrm velkých. Ty porosteš a budeš mě jíst. A nepřipodobním se já k tobě jako pokrm tvého těla, nýbrž ty se připodobníš mně?[198]. Vždyť eucharistický pokrm se nepřeměňuje v nás, nýbrž my jsme od něho tajemně přeměňováni. Kristus nás živí tím, že se s námi spojuje, a ?vtahuje nás do sebe?[199].
Slavení eucharistie se zde jeví v celé své síle jako pramen a vrchol církevního života, neboť zároveň vyjadřuje jednak zrod a jednak dovršení nové a definitivní bohoslužby, logiké latreía[200]. Slova sv. Pavla k Římanům podávají v této věci nejvíce syntetickou formulaci toho, jak eucharistie proměňuje celý náš život v duchovní bohoslužbu, která se líbí Bohu: ?Pro Boží milosrdenství vás, bratří, vybízím, přinášejte sami sebe (doslovně: svá těla) v oběť živou, svatou a Bohu milou ! To ať je vaše duchovní bohoslužba? (Řím 12,1). V této pobídce se vynořuje obraz nové bohoslužby jako úplné obětování vlastní osoby ve společenství s celou církví. To, jak apoštol trvá na obětování našeho těla, zdůrazňuje lidskou konkrétnost kultu, který je zcela jiný než netělesný. Opět nám to v této souvislosti připomíná světec z Hyppo, že právě ?toto je oběť křesťanů. Všichni a zároveň jsou jediným tělem Krista. Církev slaví toto tajemství svátostí oltářní, kterou věřící dobře znají a v níž je jasně ukázáno, že to, co je obětováno, je ona sama, jež je obětována?[201]. A tak také potvrzuje katolické učení, že eucharistie jako oběť Krista, je také obětí církve, a tedy věřících[202]. Trvání na oběti (latinsky: sacri-ficium ? to znamená ?činit posvátným?) zde vyjadřuje celou onu existenciální hutnost, jež je zahrnuta do přeměny naší lidské přirozenosti uchvácené Kristem (srov. Flp 3, 12).

Účinnost vše zahrnující eucharistické bohoslužby

71. Nová křesťanská bohoslužba objímá všechny aspekty existence tím, že je přeměňuje: ?Ať jíte nebo pijete nebo cokoliv jiného děláte, všechno dělejte k Boží oslavě? (1 Kor 10, 31). Křesťan je povolán k tomu, aby každým úkonem svého života oslavoval Boha. Odtud dostává formu nejvnitřnější eucharistická povaha křesťanského života. Eucharistie zahrnuje lidskou skutečnost v její každodenní konkrétnosti, což umožňuje den po dni pokračující přeměnu člověka, který je milostí povolán být věrným obrazem Božího Syna (srov. Řím 8,29 nn). Není nic ryze lidského - myšlenky a city, slova a skutky ? co by nenašlo ve svátosti eucharistie vhodnou formu, aby to bylo v plnosti prožíváno. Zde se vynořuje celá antropologická hodnota radikální novosti, kterou Kristus přinesl v eucharistii. Bohoslužba nesmí být omezena na zvláštní soukromou chvíli, nýbrž podle své přirozenosti má sklon k tomu, že proniká všechny aspekty skutečnosti každého jednotlivce. Bohoslužba, která se líbí Bohu, se tak stává novým prožíváním všech okolností existence, v níž každá jednotlivá věc zakusí nové zhodnocení, neboť je prožívána ve vztahu ke Kristu a jako dar Bohu. Slávou Boha je živý člověk (srov. 1 Kor 10, 31). A životem člověka je patření na Boha[203].

IUXTA DOMINICAM VIVENTES ? žít nedělně

72. Tato radikální novost, kterou eucharistie vnáší do života člověka, byla křesťanskému vědomí zjevena hned na počátku. Věřící si ihned uvědomili hluboký vliv slavení eucharistie na jejich životní styl. Sv. Ignác z Antiochie vyjádřil tuto pravdu, když označil křesťany za ty, kteří dospěli k nové naději, kteří ?žijí nedělně? (iuxta dominicam viventes)[204]. Tato formulace velkého mučedníka z Antiochie jasně zdůrazňuje spojení mezi eucharistickou skutečností a křesťanskou existencí v její všednosti. Charakteristický zvyk křesťanů shromažďovat se v první den po sobotě, aby slavili zmrtvýchvstání Krista ? je podle zprávy mučedníka Justina[205] - také faktem, který určuje životní styl, který je obnoven setkáním s Kristem. Formulace sv. Ignáce ? ? žít nedělně? zdůrazňuje příkladnou hodnotu, kterou má tento den pro každý den v týdnu. Nevyznačuje se totiž jen prostým přerušením obvyklé činnosti jako nějaká přestávka v obvyklém rytmu dní. Křesťané cítili tento den jako první den v týdnu, protože se jím připomíná radikální novost, kterou přinesl Kristus. Proto je neděle dnem, v němž křesťan opět nabývá eucharistickou formu svého života; je totiž povolán, aby podle ní stále žil. ?Žít nedělně?, to znamená, žít ve vědomí osvobození, jež přinesl Kristus, a nést vlastní existenci jako darování sebe Bohu, aby se jeho vítězství plně projevilo vnitřně obnoveným jednáním.

Žít přikázání světit neděli

73. Synodní otcové, vědomi si tohoto nového principu života, který eucharistie ukládá křesťanovi, zdůraznili, že je pro všechny důležité plnit přikázání světit neděli jako pramen ryzí svobody všech věřících, aby pak každý jiný den mohli žít podle toho, co slavili v ?Den Páně?. Život víry je totiž ohrožen, když není pociťováno přání účastnit se slavení eucharistie, kterým se koná památka velikonočního vítězství. Účast na nedělním liturgickém shromáždění spolu se všemi bratry a sestrami, vytvářejích jediné tělo Ježíše Krista, je vyžadována křesťanským svědomím, které tak zároveň formuje. Ztratit cit pro neděli jako posvěcující den Páně je příznakem ztráty ryzího smyslu křesťanské svobody, svobody Božích dětí[206]. V tomto ohledu jsou stále cenné postřehy, které učinil můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. v apoštolském listu Dies Domini[207] v souvislosti s různými dimenzemi, které neděle pro křesťany má: Tento den je Dies Domini vzhledem k dílu stvoření; je Dies Christi, protože je to den nového stvoření a daru Ducha Svatého, kterého dává zmrtvýchvstalý Pán, je to Dies Ecclesiae jako den, v němž se křesťanská obec shromažďuje ke slavení; je to Dies hominis jako den radosti, odpočinku a bratrské lásky.
Tento den je tedy jakýmsi prapůvodním svátkem, ve kterém může být každý věřící hlasatelem a strážcem smyslu pro čas. V tomto dni totiž pramení křesťanský smysl existence a nový způsob prožívání času, vztahů, práce, života i smrti. Proto je dobré, když se v den Páně ze strany církve organizují některé akce v blízkosti nedělního slavení eucharistie: přátelské posezení, iniciativy k výchově dětí, mladých i dospělých ve víře, pouti, skutky blíženské lásky a různé momenty modlitby. I když je pravda, že sobotní večer již patří k neděli od prvních nešpor a proto je dovoleno splnit nedělní povinnost už v něm, je přesto na základě těchto tak významných hodnot nutné připomenout, že sama neděle si zasluhuje, aby byla svěcena a nestala se nakonec dnem ?prázdnoty Boha?[208].

Smysl odpočinku a práce

74. V naší době je nakonec obzvlášť naléhavé, aby den Páně byl dnem odpočinku od práce. Ze srdce si přejeme, aby jej jako takový uznala i občanská společnost, aby člověk měl možnost zbavit se pracovní povinnosti, aniž by byl za to trestán. Vždyť křesťané - ne bez souvislosti s významem soboty v židovské tradici - spatřovali ve dni Páně také den odpočinku od každodenních námah. Ten má svůj přesný význam, neboť relativizuje práci, jejíž účel má vztah k člověku. Práce je pro člověka a ne člověk pro práci. Snadno odtud lze vytušit ochranu, která je tak poskytována samotnému člověku. Tímto způsobem je totiž osvobozen od možné formy otroctví. Jak jsem již řekl, ?práce má primární význam pro uskutečnění člověka a pro rozvoj společnosti a musí být tedy vždy organizována a rozvíjena při plném respektování lidské důstojnosti a ve službě společnému dobru. Zároveň je nezbytné, aby se člověk nedal prací zotročit, aby si z ní neudělal modlu tím, že v ní spatřuje poslední a konečný smysl života?[209]. Bohu zasvěcený den otevírá člověku chápání smyslu jeho existence a jeho pracovní činnosti[210].

Nedělní shromáždění bez kněze

75. Objevením významu nedělního slavení pro život křesťana se bezděčně nabízí otázka oněch společenství, v nichž chybí kněz a kde tedy v den Páně není možné slavit mši svatou. K tomu je třeba říci, že jde často o velmi odlišné situace. Synoda především doporučila věřícím, aby se odebrali do některého z diecézních kostelů, kde je kněz přítomen, přestože si to žádá určitou oběť.[211]. Tam, kde velké vzdálenosti prakticky znemožňují účast na nedělní eucharistii, je důležité, aby se křesťanská společenství přesto shromáždila ke chválám Pána a na památku dne Jemu zasvěcenému. Má se to však konat za odpovívajícího poučení o rozdílu mezi mší svatou a nedělním shromážděním dočasně bez kněze. Pastorační péče církve musí v tomto případě bdít nad tím, aby bohoslužba slova byla organizována pod vedením jáhna nebo zodpovědného představeného daného společenství, jemuž byl tento úřad úředně předán příslušnou autoritou, a je veden podle specifického, biskupskou konferencí vypracovaného a k tomuto účelu schváleného obřadu[212]. Připomínám, že při těchto liturgiích přísluší ordinářům dávat dovolení k rozdávání sv. přijímání, přičemž by měli pečlivě zvážit vhodnost určitých rozhodnutí. Kromě toho je nutné dbát na to, aby taková shromáždění nevyvolávala zmatení ohledně ústřední role kněze a svátostné složky života církve. Důležitost role laiků, jimž patří právem dík za jejich velkodušnost ve službě křesťanskému společenství, nesmí nikdy zastřít nenahraditelnou službu kněze pro život církve[213]. Dále ať se bdí nad tím, aby shromáždění, dočasně bez kněze, nedávala podnět k eklesiologickým vizím, jež se neshodují s pravdou evangelia a tradicí církve. Spíše by to měly být privilegované příležitosti modlitby k Bohu, aby jim poslal svaté kněze podle svého srdce. Dojímavé je v této souvislosti, co napsal Jan Pavel II. ve svém ?Dopisu kněžím? k Zelenému čtvrtku 1979. Vzpomínal na ona místa, kde se lidé, které diktátorské režimy zbavili jejich kněží, shromažďovali na poutním místě, položili na oltář ještě uchovanou štólu a pronášeli modlitby eucharistické liturgie. Ve chvíli proměňování se ponořili do ticha na znamení, jak vroucně touží po tom, aby slyšeli slova, která mohou účinně vyslovit jen ústa kněze?[214]. Právě z tohoto hlediska vzhledem k nesrovnatelnému dobru, které pochází ze slavení eucharistické oběti, prosím kněze o aktivní a konkrétní ochotu co nejčastěji navštěvovat obce, které jsou svěřeny jejich pastorační péči, aby nezůstávaly dlouho bez svátosti lásky.

Eucharistická forma křesťanského života, církevní příslušnost

76. Význam neděle jako Dies Ecclesiae nám připomíná vnitřní spojení Ježíšova vítězství nad zlem a smrtí s naší příslušností k tělu církve. Každý křesťan totiž v den Páně objevuje také společenský rozměr svého vykoupeného života. Účastnit se liturgických úkonů, přijmout Tělo a Krev Krista zároveň znamená stále více prohlubovat vlastní příslušnost k Tomu, který pro nás zemřel, a činit ji stále intimnější. (srov. 1 Kor 6, 19nn; 7, 23). Vpravdě ? kdo jí Krista, žije skrze něho. Ve vztahu k eucharistickému tajemství se chápe hluboký smysl communio sanctorum. Svaté přijímání má vždycky a neoddělitelně vertikální i horizontální znamení: společenství s Bohem a společenství s bratřími a sestrami. Obě dimenze se tajemně setkávají v eucharistickém daru. ?Kde je zničeno společenství s Bohem, jež je společenstvím s Otcem Synem a Duchem Svatým, tam je také zničen kořen a zdroj společenství mezi námi. A kde se nežije společenství mezi námi, tam také společenství s Trojjediným Bohem není živé ani pravdivé?[215]. Protože jsme tedy povoláni být údy Krista a tím údy, jež patří k sobě (srov. 1 Kor 12, 27) tvoříme skutečnost, jež má základy ve křtu a je živena eucharistií - skutečnost, jež vyžaduje, aby nacházela v životě našich společenství hmatatelné potvrzení.
Eucharistická forma křesťanského života je nepochybně církevní a komunitní forma. Každý věřící může skrze diecézi a farnosti jako nosné struktury církve v určité oblasti udělat konkrétní zkušenost své příslušnosti k tělu Kristovu. Sdružení, církevní hnutí a nová společenství ? s živostí svých charismat, která byla dána Duchem Svatým pro naši dobu ? jakož i instituty zasvěceného života mají úkol poskytovat svůj specifický přínos, aby u věřících podporovali vědomí, že patří Pánu (srov. Řím 14,8). Projevy sekularizace, které mají nikoli náhodou rysy individualismu, škodí především osobám, které mají slabý smysl pro příslušnost. Křesťanství už od počátku vždy implikuje úsilí o pospolitost, síť vztahů, které jsou stále oživovány nasloucháním slovu a slavením eucharistie a proniknuty Duchem Svatým.

Spiritualita a eucharistická kultura

77. Synodní otcové příznačně potvrdili, že ?věřící křesťané potřebují hlubší chápání vztahů mezi eucharistií a každodenním životem. Eucharistická spiritualita to není pouze účast na mši svaté a adorace Nejsvětější svátosti. Objímá celý život?[216]. Tato poznámka má pro nás dnes velký význam. Je třeba uznat, že jeden z nejtěžších důsledků právě zmíněné sekularizace spočívá v tom, že odsunula křesťanskou víru na okraj existence, jako by nebyla potřebná ke konkrétnímu rozvoji života lidí. Selhání tohoto způsobu života ?jako by Bůh neexistoval? je nyní všem zjevné. Dnes je nutné znovu objevit, že Ježíš Kristus není jen pouhé soukromé přesvědčení nebo abstraktní učení, nýbrž skutečná osoba, jejíž vstup do dějin je s to, změnit život všech. Proto se musí eucharistie jako pramen a vyvrcholení života a poslání církve proměnit ve spiritualitu, život ?podle Ducha? (Řím 8,4 n; srov. Gal 5, 16.25). Je to příznačné, že sv. Pavel na místě listu k Římanům, kde vybízí žít novou duchovní bohoslužbu, zároveň připomíná nutnost myslet na změnu vlastního způsobu života: ?A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte své smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je Boží vůle, co je dobré, bohulibé a dokonalé.? (12,2). Tímto způsobem apoštol národů podtrhuje spojení mezi pravou duchovní bohoslužbou a nutností nového způsobu vnímat existenci a vést život. Podstatnou částí eucharistické formy křesťanského života je obnova smýšlení, abychom ?už nebyli jako malé děti a nedávali se zmítat a strhovat větrem kdejakého učení? (Ef 4, 14).

Eucharistie a evangelizace kultur

78. Z řečeného vyplývá, že nás eucharistie uvádí do dialogu s různými kulturami a v jistém smyslu jim je výzvou[217]. Je třeba uznat mezi kulturní charakter této nové bohoslužby, této logiké latreía. Přítomnost Ježíše Krista a vylití Ducha Svatého jsou události, které se mohou konfrontovat s každou kulturní skutečností, aby ji podle způsobu evangelia prokvasily. To pak sebou přináší jako důsledek povinnost s přesvědčením pěstovat evangelizaci kultur a to s přesvědčením, že sám Kristus je pravdou každého člověka a celých lidských dějin. Eucharistie se stane měřítkem zhodnocení všeho, s čím se křesťan setká v různých kulturních projevech. V tomto důležitém procesu můžeme zakoušet více než kdy jindy významná slova sv. Pavla z jeho první listu Soluňanům: ?Všechno zkoumejte, ale co je dobré toho se držte!? (5, 21).

Eucharistie a věřící laikové

V Kristu hlavě církve, která je jeho tělem, jsou křesťané, ?jeho vyvoleným lidem, královským kněžstvem, svatým národem, lidem náležejícím Bohu, aby hlásal jeho mocné skutky? (srov. 1 Petr 2,9). Eucharistie jako tajemství, které je třeba žít, se nabízí každému z nás v těch poměrech, v nichž se nachází a činí z existenciální situace místo, na kterém musí dennodenně žít křesťanskou novost. Jestliže v nás eucharistická oběť živí a dává růst tomu, co nám již bylo dáno ve křtu, kterým jsme byli všichni povoláni ke svatosti[218] pak se to musí vynořit a projevit právě v těch životních podmínkách a situacích, v nichž se každý jednotlivý křesťan nachází. Člověk se den ode dne stává bohoslužbou, která se líbí Bohu tím, že žije vlastní život jako povolání. Počínaje liturgickým shromážděním, je to sama svátost eucharistie, jež nás v každodenní skutečnosti zavazuje, aby bylo všechno konáno k Boží slávě.
A protože svět je ?pole? (Mt 13,38), do něhož Bůh vkládá své děti jako dobré semeno, jsou křesťanští laikové v síle křtu a biřmování a posíleni eucharistií povoláni k tomu, by Kristem přinesenou radikální novost žili právě v obyčejných životních podmínkách[219]. Musí chovat přání, aby se eucharistie stále hlouběji vtiskovala do jejich všedního života a aby je vedla k tomu stávat se poznatelnými svědky ve svém pracovním prostředí a v celé společnosti[220]. Se zvláštním povzbuzením se obracím na rodiny, aby z této svátosti čerpaly podněty a sílu. Láska mezi mužem a ženou, přijetí života a poslání výchovy jsou výsadními oblastmi, v nichž může eucharistie dokázat svou schopnost, proměňovat život a vést k plnému smyslu života[221]. Pastýři nesmí nikdy opomíjet podporovat věřící laiky, vychovávat je a povzbuzovat je žít v plnosti jejich povolání ke svatosti v onom světě, který Bůh tolik miloval, že vydal svého Syna, aby se stal jeho spásou (srov. Jan 3, 16).

Eucharistie a kněžská spiritualita

80. Eucharistická forma křesťanského života se nepochybně projevuje zvláštním způsobem v kněžském životě. Kněžská spiritualita je ze své vnitřní podstaty eucharistická. Semeno takové spirituality je obsaženo už ve slovech, která pronáší biskup při obřadech svěcení: ?Přijmi dary lidu pro slavení oběti. Mysli na to, co konáš, napodobuj to, co slavíš, a postav svůj život pod tajemství kříže?[222]. Aby kněz dával svému životu stále dokonalejší eucharistické rysy, musí již v době svého formace a pak v následujících letech dávat rozsáhlý prostor duchovnímu životu[223]. Je povolán, aby opravdově hledal Boha, i když musí zároveň být nablízku starostem lidí. Intenzivní duchovní život mu dovolí, vstoupit hlouběji do společenství s Pánem a pomáhat mu dát se uchvátit láskou k Bohu, takže bude jejím svědkem v každé i obtížné a temné situaci. Proto společně se synodálními otci doporučuji kněžím ?denně sloužit mši svatou i kdyby na ní neměli být přítomni věřící?[224]. Toto doporučení plyne zejména z objektivně nekonečné hodnoty každého slavení eucharistie a nadto má svůj podnět v její jedinečné duchovní účinnosti, neboť je-li mše svatá prožívána usebraně a s vírou, formuje v nejhlubším slova smyslu, neboť vyžaduje připodobnit se Kristu a kněze samého posiluje v jeho povolání.

Eucharistie a Bohu zasvěcený život

81. S ohledem na spojitost eucharistie a různých církevních povolání se vyjímá zejména ?prorocké svědectví mužů a žen, kteří ze slavení eucharistie a v adoraci nacházejí sílu k radikálnímu následování poslušného, chudého a čistého Krista?[225]. I když prokazují mnoho služeb v oblasti lidského vzdělání a péče o chudé, ve školství nebo při ošetřování nemocných,vědí mužové a ženy zasvěceného života, že hlavním cílem jejich života ?je nazírání božských věcí a stálé spojení s Bohem?[226]. Podstatný přínos, který očekává církev od života zasvěceného Bohu, se spíše týká bytí než činnosti. V této souvislosti bych rád připomněl význam panenského (i panického) svědectví právě ve vztahu k tajemství eucharistie. Eucharistické tajemství kromě spojení s kněžským celibátem totiž ukazuje vnitřní vztah panenství (panictví) zasvěceného Bohu, neboť je výrazem bezvýhradné oddanosti církve Kristu, kterého přijímá s radikální a plodnou věrností jako svého ženicha.[227]. Bohu zasvěcené panenství (panictví) dostává v eucharistii inspiraci a potravu pro plnou oddanost Kristu. Kromě toho dostává z eucharistie povzbuzení a popud být také v naší době znamením nezištné a plodné lásky, kterou Bůh chová k lidem. Konečně se Bohu zasvěcený život svým specifickým svědectvím stává objektivní připomínkou a předjímáním oné ?Beránkovy svatby? (Zj 19, 7-9), která je cílem celých dějin spásy. V tomto smyslu je působivým poukazem k onomu eschatologickému horizontu, který potřebuje každý člověk, aby mohl orientovat svá životní rozhodnutí.

Eucharistie a mravní proměna

82. Objevíme-li krásu eucharistické formy křesťanské existence, dojdeme také k přemýšlení o mravních energiích, které jsou touto formou aktivovány v podpoře autentické svobody, která je Božím dětem vlastní. Tím bych se rád znovu zabýval tématikou, která se vynořila na synodu ohledně vztahu mezi eucharistickou formou existence a mravní transformací. Papež Jan Pavel II. tvrdil, že mravní život má hodnotu ?duchovní bohoslužby? (Řím 12,1; srov. Flp 3,3), která čerpá z onoho nevyčerpatelného pramene svatosti a oslavy Boha, kterými jsou svátosti a zvláště eucharistie. Vždyť účastí na oběti kříže křesťan komunikuje s darující se láskou Krista a je uschopněn a zavázán k tomu, aby žil tutéž lásku ve všech životních postojích i situacích.[228]. V samotné ?bohoslužbě?, v eucharistickém společenství je obsaženo ?být milován a milovat druhé?. Eucharistie, jež se nestane prakticky projevovanou láskou, je sama v sobě roztříštěna[229].
Tuto připomínku mravního významu duchovní bohoslužby nelze vykládat v moralistickém smyslu. Je to především šťastný objev dynamiky lásky v srdci toho, který přijímá dar Pána, zcela se mu odevzdává a nachází pravou svobodu. Mravní proměna, která je implikována bohoslužbou, kterou Kristus ustanovil, je vnitřní úsilí a srdečná touha odpovědět na lásku Pána celým svým bytím, i s vědomím vlastní křehkosti. Dobře se to ukazuje v evangelním vyprávění o Zacheovi (srov. Lk 19, 1-10). Když pohostil Ježíše ve svém domě, byl celník zcela proměněn: rozhodl se polovinu svého majetku dát chudým a těm, od kterých příliš mnoho požadoval, vrátil čtyřnásobně. Mravní úsilí, které vyvěrá z přijetí Ježíše do našeho života, pochází z vděčnosti, že jsme zakusili nezaslouženou blízkost Pána.

Eucharistická důslednost

83. Je důležité podtrhnout to, co synodní otcové označili za eucharistickou důslednost a k čemu je naše existence objektivně povolána. Bohoslužba, která se líbí Bohu, totiž není nikdy pouze soukromým úkonem bez důsledků pro naše sociální vztahy. Vyžaduje totiž veřejné svědectví vlastní víry. To platí samozřejmě pro všechny pokřtěné, ale zvláště naléhavě se to jeví u těch, kteří pro své společenské nebo politické postavení mají udělat rozhodnutí, která se týkají základních hodnot, jako je respektování a ochrana lidského života od početí po přirozenou smrt, rodina založená na manželství mezi mužem a ženou, svoboda výchovy pro děti a úsilí o společné dobro ve všech jeho formách[230]. Tyto hodnoty jsou nezadatelné. Proto se musí katoličtí politikové a zákonodárci, vědomi si své společenské odpovědnosti, cítit ve svědomí zvláště interpelováni, aby navrhovali a podporovali takové zákony, které jsou inspirovány hodnotami, jež mají základ v lidské přirozenosti[231]. To má také objektivní spojitost s eucharistií (srov. 1 Kor 11,27-29). Biskupové mají stále připomínat tyto hodnoty; to je součástí jejich odpovědnosti za stádce, jež jim bylo svěřeno[232].

EUCHARISTIE - TAJEMSTVÍ, KTERÉ TŘEBA HLÁSAT

Eucharistie a poslání

84. V homilii během mše svaté, kterou jsem se slavnostně ujímal úřadu nástupce apoštola Petra, jsem řekl: ?Není nic krásnějšího než být dostiženi, překvapeni evangeliem, Kristem. Není nic krásnějšího než Ho znát a jiným sdělovat přátelství s Ním?[233]. Tato výpověď nabývá ještě větší intenzity, když se myslí na eucharistické tajemství. Vždyť si nemůžeme pro sebe nechat lásku, kterou slavíme v této svátosti. Ona totiž ze své podstavy vyžaduje, aby byla dávána dále. Svět potřebuje Boží lásku ? setkat se s Kristem a věřit v něho. Eucharistie proto není pouze pramenem a vrcholem života církve, nýbrž také jejího misijního poslání. ?Autentická církev je misionářská církev?[234]. Také my musím dokázat přesvědčivě říci svým bratřím a sestrám: ?Co jsme viděli a slyšeli, to vám zvěstujeme, abyste také vy měli společenství s námi!? (1 Jan 1, 3). Vždyť není nic krásnějšího než setkat se s Kristem a sdělit ho všem! Samotné ustanovení eucharistie ostatně předjímá právě to, co je jádrem Ježíšova poslání: On je poslán Otcem, aby spasil svět (srov. Jan 3, 16-17); Řím 8. 32). Při Poslední večeři Ježíš svěřuje svým učedníkům svátost, která zpřítomňuje oběť jeho sebedarování a kterou přináší v poslušnosti k Otci ke spáse nás všech. Nemůžeme jít k eucharistické hostině, aniž bychom se nedali vtáhnout do pohybu jeho poslání, který vychází z nitra samého Boha a směřuje k tomu aby dospěl k člověku. Proto je misijní úsilí základní součástí eucharistické formy křesťanské existence.

Eucharistie a svědectví

85. První a základní úkol, který vyrůstá ze svatých tajemství, která slavíme, je vydávat svědectví naším životem. Úžas nad darem, který nám Bůh dává v Kristu, dodává našemu životu novou dynamiku tím, že nás zavazuje být svědky jeho lásky. Staneme se svědky, když se skrze naše jednání, naše slova a naše konkrétní bytí objeví Jiný a když se bude sdílet. Říká se, že svědectví je prostředek, jímž v dějinách pravda Boží lásky dospívá k člověku a zve ho, svobodně přijmout tuto radikálnost. Ve svědectví se Bůh takřka vystavuje riziku, které tkví ve svobodě člověka. Ježíš sám je věrný a spolehlivý svědek (srov. Zj 1,5 3, 14); přišel, aby vydal svědectví pravdě (srov. Jan 18, 37). V této souvislosti mě napadá, abych se znovu vrátil k představě, která byla oblíbená u prvních křesťanů, ale i nás dnešní křesťany ohromuje: svědectví až k vydání sama sebe, k mučednictví, bylo považováno v dějinách církve vždycky za vrchol nové duchovní bohoslužby: ?Přinášejte sami sebe (dosl. svá těla) v oběť? (srov. Řím 12,1). Myslím např. na zprávu o mučednictví sv. Polykarpa ze Smyrny, žáka sv. Jana. Celá tato dramatická událost je vylíčena jako nějaká liturgie, ba dokonce jakoby se sám mučedník stával eucharistií[235]. Pomysleme také na eucharistické pojetí, které Ignác z Antiochie vyjadřuje s ohledem na své vlastní mučednictví: Považuje se za ?Boží pšenici? a přeje si, aby se v mučednictví stal ?čistým chlebem Krista?[236]. Křesťan, který dává svůj život v mučednictví, vstupuje do plného společenství s Velikonocemi Ježíše Krista a stává se spolu s ním sám eucharistií. Také dnes nechybí církvi mučedníci, v nichž se Boží láska ukazuje nejvznešenějším způsobem. I když od nás není požadován důkaz mučednictví, přesto víme, že bohoslužba, která se líbí Bohu vyžaduje tuto ochotu[237]. A nachází své uskutečnění v radostném svědectví před světem a to důsledným křesťanským životem v těch oblastech, kde nás Pán pověří, abychom ho tam hlásali.

Ježíš Kristus, jediný Spasitel

86. Zdůraznění vnitřního vztahu mezi eucharistií a misijním posláním nám také dává odhalit poslední obsah našeho hlásání. Čím živější je v srdcích křesťanského lidu láska k eucharistii, tím zřejmější mu bude misijní poslání: přinášet Krista. Ne jen nějakou ideu nebo etiku, které jsou od Něho inspirovány, nýbrž dar samotné jeho osoby. Kdo bližnímu nezprostředkuje pravdu lásky, stále nedal dost. Tak nám eucharistie jako svátost naší spásy nevyhnutně připomíná jedinečnost Krista a v něm dovršené spásy za cenu jeho krve. Proto vyplývá z věřeného a slaveného eucharistického tajemství požadavek, stále všechny vychovávat k misionářskému nasazení, jehož středem je hlásání Ježíše jako jediného Spasitele[238]. To zabrání sociologické redukci zásadního díla lidského pokroku, který je vždycky v každém autentickém procesu evangelizace zahrnut.

Náboženská svoboda

87. V této souvislosti bych rád dal hlas tomu, co řekli otcové během synodního shromáždění o velkých potížích, kterými je postiženo misijní poslání oněch křesťanských obcí, jež žijí v poměrech menšiny nebo jimž je zcela upírána náboženská svoboda[239]. Musíme Pánu opravdu děkovat za všechny biskupy, kněze a osoby zasvěceného života i laiky, kteří se věnují hlásání evangelia a žijí svou víru tím, že vystavují do nebezpečí svůj vlastní život. V mnoha oblastech světa je už prostá návštěva kostela hrdinským svědectvím, které vystavuje lidi tomu, že jsou vytlačováni na okraj společnosti nebo přímo pronásledováni. Také při této příležitosti bych rád potvrdil solidaritu celé církve s těmi, kteří trpí nedostatkem svobody náboženského kultu. Kde chybí náboženská svoboda, tam nakonec, jak víme, chybí ta nejdůležitější svoboda, neboť ve víře vyjadřuje člověk vnitřní rozhodnutí o vlastním smyslu svého života. Modleme se proto, aby se rozšířily prostory náboženské svobody ve všech státech, aby křesťané, jakož i příslušníci jiných náboženství mohli žít své přesvědčení osobně i ve společenství.

EUCHARISTIE - TAJEMSTVÍ, KTERÉ TŘEBA NABÍDNOUT SVĚTU

Eucharistie, chléb dávaný za život světa

88. ?Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa? (Jan 6, 51). Těmito slovy Pán odhaluje pravý význam daru vlastního života za všechny lidi. Ukazují nám také hluboký soucit, jaký má s každým jednotlivcem. Evangelia nám častokrát vyprávějí o Ježíšových citech k lidem, zvláště k trpícím a hříšníkům (srov. Mt 20,34; Mk 6,34; Lk 19, 41). Hluboce lidským citem vyjadřuje úmysl Boha spasit každého člověka, aby dosáhl pravý život. Každé slavení eucharistie svátostně zpřítomňuje dar, který Ježíš udělal ze svého života ? dar pro nás a pro celý svět. Zároveň nás Ježíš činí v eucharistii svědky Božího soucitu s každým bratrem a každou sestrou. Tak se kolem eucharistického tajemství rodí služba lásky k bližnímu, kterého ?nejprve nemám nijak rád nebo kterého ani neznám a miluji ho v Bohu a s Bohem. To je možné pouze na základě vnitřního setkání s Bohem, které se stalo společenstvím vůle a zasahuje také city. Pak se naučím nedívat se na druhé pouze svýma očima a svými city, nýbrž z hlediska Ježíše Krista?[240]. Tímto způsobem poznávám v člověku, k němuž se přiblížím, bratry a sestry, za které Pán dal svůj život, protože je miluje ?do krajnosti? (Jan 13, 1). Proto si naše komunity, když slaví eucharistii, musí stále více uvědomovat, že Kristova oběť je pro všechny, a proto eucharistie pobádá každého, aby se sám stal pro druhého ?obětovaným chlebem? a tak se zasazoval za spravedlivější a bratrštější svět. Myslíme-li na rozmnožení chlebů a ryb, musíme uznat, že i dnes Ježíš vybízí své učedníky, aby se osobně angažovali: ?Vy jim dejte jíst!? (Mt 14, 16). Povolání každého z nás je opravdu to ? stát se spolu s Ježíšem chlebem obětovaným za život světa.

Sociální důsledky eucharistického tajemství

89. Spojení s Kristem, které se uskutečňuje ve svátosti, nás uschopňuje k novosti v sociálních vztazích: ?Mystika svátosti má sociální charakter?. Spojení s Kristem je totiž zároveň spojením s druhými, kterým On se dává. Nemohu mít Krista pouze pro sebe, mohu mu patřit jen ve společenství s druhými, kteří se stali jeho nebo se mají stát?[241]. V této souvislosti je nutné jednoznačně vyjádřit vztah mezi eucharistickým tajemstvím a sociálním nasazením. Eucharistie je svátost společenství bratří a sester, kteří jsou ochotni smířit se v Kristu - v něm, který z židů a pohanů vytvořil jeden jediný lid tím, že zboural přehradu, která je dělila (Ef 2,14). Pouze toto stálé úsilí o smíření dovoluje přijímat tělo a krev Krista důstojně (Mt 5,23-24)[242]. Slavením památky jeho Oběti sílí společenství mezi bratry a sestrami a pobádá zvláště ty, kteří jsou v konfliktu, aby uspíšili své smíření a odpuštění, jež jsou podmínkami k vytvoření skutečného pokoje.[243]. Z tohoto vědomí se rodí vůle proměnit také nespravedlivé struktury, aby se zaručilo respektování důstojnosti člověka, který byl stvořen podle Božího obrazu. Konkrétním rozvíjení této odpovědnosti dochází k tomu, že se eucharistie stává v životě tím, co ve slavení znamená. Jak jsem už zdůraznil na jiném místě, není vlastním posláním církve pouštět se do politického zápasu za uskutečnění spravedlivější společnosti, i když nemůže a nesmí zůstávat stranou v zápasu o spravedlnost. Církev ?do něj musí vstoupit racionální argumentací a musí probouzet duchovní síly, bez nichž se spravedlnost nemůže prosadit ani prosperovat?[244].
Vzhledem k sociální odpovědnosti všech křesťanů, synodální otcové připomněli, že Kristova oběť je tajemstvím osvobození, které nás stále interpeluje a vyzývá. Proto se obracím na všechny věřící s výzvou, aby byli opravdovými tvůrci pokoje a spravedlnosti: ?Kdo se totiž účastní eucharistie, musí se zasazovat o budování míru v našem světě, který je poznamenán mnohým násilím, válkou a ? zvláště dnes ? terorismem, hospodářskou korupcí a sexuálním vykořisťováním?[245]. To všechno jsou problémy, které pak vyvolávají další ponižující jevy, které jsou krajně znepokojující. Víme, že nelze tuto situaci řešit povrchně. Právě v síle tajemství, které slavíme, musí být tyto okolnosti pranýřovány, neboť odporují důstojnosti člověka, za kterého Kristus prolil svou krev a tím potvrdil, jak vysokou cenu má každá osoba.

Pokrm pravdy a bída člověka

90. Nesmíme zůstat nečinní tváří v tvář jistým procesům globalizace, které nezřídka dávají v celosvětovém rozsahu neúměrně narůstat rozdílu mezi bohatými a chudými. Musíme pranýřovat ty, kteří mrhají bohatstvím země a tím vyvolávají nerovnosti, které volají do nebe (srov. Jak 5,4). Je například nemožné mlčet tváří v tvář ? otřesným obrazům velkých uprchlických táborů nebo jednotlivých uprchlíků, kteří jsou - v různých částech světa ? přijímáni, aby se jim poskytla pomoc a unikli horšímu osudu, ale kteří nemají vůbec nic. Což to nejsou lidské bytosti, naši bratři a sestry? Nepřišly jejich děti na svět s týmž oprávněným očekáváním štěstí??[246]. Pán Ježíš, Chléb věčného života nás pobádá a upozorňuje nás na poměry bídy, v nichž se nachází větší část lidstva ? jsou to poměry, které často zahrnují jasnou a znepokojující odpovědnost lidí. Vždyť ?na základě statistických údajů, jež jsou k dispozici, lze tvrdit, že méně než polovina nesmírných položek celosvětově určených na zbraně, by více než stačilo k trvalému odstranění bídy nedohledných zástupů chudých. To je naléhavá výzva lidskému svědomí. Národům, které spíše na základě situací, podmíněných mezinárodními politickými, hospodářskými a kulturními vztahy, než nekontrolovatelnými poměry, žijí pod prahem chudoby, může a musí naše společné nasazení pro pravdu dát novou naději?[247].
Pokrm pravdy nás pobádá pranýřovat poměry nedůstojné člověka, v nichž se umírá kvůli nedostatku potravin, jenž je způsoben nespravedlností a vykořisťováním, a dává nám novou sílu a novou odvahu neustále pracovat na budování civilizace lásky. Křesťané se už od počátku starali o to, aby se navzájem dělili o svá dobra (srov. Sk 4,32) a aby pomáhali chudým (srov. Řím 15, 26). Almužna, která se sbírá na liturgických shromážděních to živě připomíná, ale je to i velmi aktuální potřeba. Církevní dobročinné instituce, zvláště Charita na různých úrovních konají cennou službu, aby pomáhaly lidem v nouzi, zvláště těm nejchudším. Tím, že se dávají inspirovat eucharistií, svátostí lásky, stávají se jejím konkrétním výrazem a zasluhují proto veškerou chválu a povzbuzení pro solidární nasazení ve světě.

Sociální nauka církve

91. Tajemství eucharistie nás uschopňuje a pobádá k odvážnému nasazení ve strukturách tohoto světa, abychom do nich vnášeli onu novost vztahů, která má nevyčerpatelný pramen v daru Boha. Modlitba, kterou opakujeme v každé mši svaté: ? Chléb náš vezdejší dej nám dnes? nás zavazuje, učinit ve spolupráci s mezinárodními, státními i soukromými institucemi všechno možné, aby ve světě přestalo nebo se aspoň zmenšovalo pohoršení hladu a podvýživy, jímž trpí mnoho milionů lidí zvláště ve vývojových zemích. Zvláště pak křesťanský laik, formovaný ve škole eucharistie je povolán, aby se přímo ujal své politické a sociální odpovědnosti. Aby mohl náležitě plnit své úkoly je třeba ho připravit konkrétní výchovou k lásce a spravedlnosti. Proto, jak požadoval synod, je nutné, aby diecéze a křesťanské komunity byly seznámeny se sociální naukou církve a aby tato nauka byla podporována[248]. V tomto cenném dědictví, které pochází z nejstaršího církevní tradice, nacházíme prvky, které s hlubokou moudrostí orientují jednání křesťanů tváří v tvář palčivým sociálním otázkám. Toto učení dozrálo v průběhu dějin církve a vyznačuje se realizmem a vyrovnaností a pomáhá tak vyhnout se zavádějícím kompromisům nebo prázdným utopiím.

Posvěcení světa a uchování stvoření

92. Aby se rozvíjela eucharistická spiritualita, jež je s to významně ovlivnit společenskou tkáň je konečně nutné, aby si křesťanský lid, který vzdává díky eucharistií, byl vědom, že to dělá ve jménu celého stvoření, že tak usiluje o posvěcení světa a intenzivně se za to zasazuje[249]. Sama eucharistie vrhá mocné světlo na lidské dějiny a na celý vesmír. Z tohoto svátostného hlediska se den po dni učíme, že každá církevní událost má charakter znamení, kterým se sám Bůh sděluje a dotazuje se nás. Tímto způsobem může eucharistická životní forma tím způsobem, jak chápeme dějiny a svět, skutečně vést ke změně mentality. Sama liturgie nás vychovává k tomu všemu, když se kněz během přípravy darů obrací k Bohu modlitbou chvály a prosby nad dary chleba a vína ? ?plodem země? a ?vinné révy? a ?lidské práce?. Těmito slovy bere obřad všechno lidské konání a námahu sebou a vkládá to do oběti přinášené Bohu a pobádá nás k tomu, abychom nazírali zemi jako Boží stvoření, které produkuje, co potřebujeme k životu. Není pouze neutrální skutečností, pouhou hmotou k libovolnému používání podle lidských chutí. Spíše má své místo uvnitř dobrého plánu Boha, který nás všechny povolal, abychom byli syny a dcerami v Božím Synu, Ježíši Kristu (srov. Ef 1,4-12). Oprávněné starosti kvůli ekologickému stavu, v němž se nachází stvoření v mnoha částech světa, může čerpat útěchu z perspektivy křesťanské naděje, která nás zavazuje pracovat na odpovědném uchovávání stvoření[250]. Ve vztahu mezi eucharistií vesmírem totiž odhalujeme jednotu Božího plánu a jsme vedeni k tomu, chápat spojení mezi stvoření a ?novým stvořením?, které začalo zmrtvýchvstáním Krista, nového Adama. Díky křtu máme na něm podíl již nyní (srov. Kol 2, 12nn) a tak se otevírá našemu životu, živenému eucharistií, výhled na nový svět, nové nebe a novou zemi, kde z nebe sestupuje od Boha nový Jeruzalém, ?vystrojený jako nevěsta, okrášlená pro svého ženicha? (Zj 21, 2).

Užitečnost eucharistického Kompendia

93. Na konci těchto úvah, v nichž jsem se chtěl zabývat směrnicemi, které vyplynuly ze synody, chtěl bych také vyjít vstříc prosbě, kterou přednesli synodální otcové, aby se pomáhalo křesťanskému lidu stále lépe věřit, slavit a žít eucharistické tajemství. Příslušné kongregace se proto postarají o vydání Kompendia, jež shrne texty Katechismu katolické Církve, modlitby, vysvětlení mešních eucharistických modliteb a vše ostatní, co by mohlo být užitečné pro správné chápání jakož i slavení a adoraci oltářní svátosti[251]. Rád bych, kdyby tato pomůcka přispěla k tomu, aby se památka Pánových Velikonoc stávala každým dnem více pramenem a vrcholem života a poslání církve. Bude to pobídka pro každého věřícího k tomu, aby udělal ze svého života pravou duchovní bohoslužbu.

ZÁVĚR

94. Drazí bratři a sestry, eucharistie je počátkem každé formy svatosti a každý z nás je povolán k plnosti života v Duchu svatém. Kolik svatých učinilo svůj život autentickým díky své eucharistické zbožnosti! Od sv. Ignáce z Antiochie po sv. Augustina, od sv. Antonína opata po sv. Benedikta, od sv. Františka z Assisi po sv. Tomáše Akvinského, od sv. Kláry z Assisi po sv. Kateřinu Sienskou, od sv. Pascal Baylona po sv. Petra Juliána Eymarda, od sv. Alfonse M. de Liguori po bl. Charles de Foucaulda, od sv. Jana Maria Vianneye po sv. Terezii z Lisieux od sv. Pia z Pietralciny po bl. Terezii z Kalkuty, od bl. Piergiorgio Frassatiho po bl. Ivana Mertze, abych uvedl aspoň některá z tak velkého množství jmen, svatost našla vždycky své ohnisko ve svátosti eucharistie.

Proto je nutné , aby se v církvi skutečně věřilo v toto tajemství, aby se zbožně slavilo a intenzivně žilo. Dar, který Ježíš dělá ze sebe ve svátosti památky svého utrpení, nám potvrzuje, že zdar našeho života spočívá v účasti a trinitárním životě, která je nám v Něm definitivně a účinně nabídnuta. Slavení i adorace eucharistie umožňují, že se přiblížíme Boží lásce a osobně s ní souhlasíme až ke spojení s milovaným Pánem. Darování našeho života, communio s celým společenstvím věřících a solidarita s každým člověkem jsou nezbytné aspekty ?logiké latreía? svaté a bohulibé duchovní bohoslužby (srov. Řím 12,1), v níž se promění celá naše lidská skutečnost k oslavě Pána. Proto vyzývám pastýře, aby věnovali největší pozornost ryzí eucharistické křesťanské spiritualitě. Kněží, jáhnové a všichni, kteří vykonávají nějakou eucharistickou službu, mohou vždycky čerpat sílu a podněty z těchto služeb, jež vykonávají s péči a stálou vnitřní přípravou, pro svou osobní i komunitní cestu posvěcení. Všechny laiky a zvláště rodiny vyzývám, aby stále nacházeli ve svátosti Kristovy lásky energii, proměnit svůj život v ryzí znamení přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána. Všechny Bohu zasvěcené osoby prosím, aby svým eucharistickým životem ukazovali zář a krásu, která spočívá v tom, že zcela patří Pánu.

95. Na počátku čtvrtého století byla ještě křesťanská bohoslužba zakázána císařskými úřady. Několik křesťanů ze severní Afriky, kteří se cítili vázáni slavit den Páně, zákazu vzdorovali. Byli popraveni, když předtím prohlásili, že pro ně není možné žít bez eucharistie, pokrmu Páně: Sine dominico non possumus[252]. Kéž se tito mučedníci z Abitene, spolu s mnoha svatými a blahoslavenými, kteří udělali eucharistii středem svého života, za nás přimlouvají a kéž nás učí věrnosti setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Také my nemůžeme žít bez účasti na svátosti naší spásy a toužíme po tom, abychom byli iuxta dominicam viventes, to znamená tlumočit životem, co jsme v den Páně přijali. Tento den je skutečně dnem našeho konečného osvobození. Což je divné, že si přejeme, aby byl každý den tak prožíván, jak to odpovídá novosti, kterou zavedl Kristus tajemstvím eucharistie?

96. Maria, neposkvrněná Panno, archo nové a věčné Úmluvy, doprovázej nás na této cestě vstříc Pánu, který přichází. V ní nacházíme nejdokonaleji uskutečněnu podstatu církve. Ta v ní vidí ?eucharistickou ženu? ? jak ji nazval Boží služebník Jan Pavel II.[253] nejzdařilejší obraz sebe samé a nazírá ji jako nenahraditelný vzor eucharistického života. Z tohoto důvodu tvrdí kněz, když je na oltáři přítomno tělo Páně ? ?verum Corpus natum de Maria Virgine? jménem liturgického shromáždění slovy eucharistické modlitby: ?Uctíváme slavnou Pannu Marii, Rodičku našeho Boha a Pána Ježíše Krista?[254]. Její svaté jméno je vzýváno a uctíváno také v eucharistických modlitbách východních křesťanských církví. Věřící pak ?svěřují Marii, Matce církve, svůj život a svou práci. Tím, že se snaží mít stejné smyšlení jako Maria, pomáhají celé obci žít v živější odevzdanosti, jež se líbí Otci?[255]. Ona je Tota pulchra, celá krásná, protože září leskem Boží Velebnosti. Krása nebeské liturgie, která se má odrážet také v našich shromážděních, nachází v ní věrné zrcadlo. Od ní se musíme učit, jak se sami stát eucharistickými lidmi církve, abychom i my podle slov sv. Pavla mohli předstoupit před Pána ?neposkvrnění?, jak nás chtěl mít od počátku (srov. Kol 1,22; Ef 1, 4)[256].

97. Kéž v nás na přímluvu blahoslavené Panny Marie Duch Svatý zažehne stejný žár, který zakusili učedníci jdoucí do Emauz (srov. Lk 24, 13-35) a kéž náš život obnoví eucharistický úžas a krása, jež se zrcadlí v liturgickém obřadu, účinném znamení nekonečné krásy posvátného tajemství Boha. Ti učedníci se zvedli a spěšně se vrátili do Jeruzaléma, aby se podělili o tu radost se svými bratry a sestrami. Opravdová radost totiž spočívá v poznání, že Pán zůstává s námi jako náš věrný průvodce. Eucharistie nám dává objevit, že se zemřelý a zmrtvýchvstalý Kristus se v tajemství církve projevuje jako náš současník. Stali jsme se svědky tohoto tajemství lásky. Přejme si navzájem, abychom šli na setkání s eucharistií plni radosti a úžasu, abychom zakoušeli a hlásali jiným pravdu slova, s ním se Ježíš rozloučil se svými učedníky: ? Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa? (Mt 28, 20).

Dáno v Římě, u sv. Petra, dne 22. února, na svátek stolce sv. apoštola Petra, roku 2007, v druhém roce mého pontifikátu

Benedictus PP XVI.