Německo/Itálie. Již před půl stoletím Josef Pieper (1904-1997) varoval před rozklížením slova a reality jako před rizikem, které společnost projektuje do totalitarismu. Podle německého katolického filosofa se “informace oddělená od pravdy” stává výchozím bodem, vedoucím k “ponižování člověka člověkem”. Jeho útlý esej “Zneužití jazyka, zneužití moci” (Missbrauch der Sprache, Missbrauch der Macht, 1970) nyní opětovně vyšel v nakladatelství milánské Katolické univerzity (Abuso di parola, abuso di potere, str. 72, euro 11,00, Vita e Pensiero).
“Především ve slově se uskutečňuje sociální život. Pokud tedy slovo podlehne korupci, též lidstvo z toho nevyjde nepoškozeno a netknuto”, píše Pieper o tématu, které neztratilo nic z aktuálnosti v dnešní době, kdy kontakt s realitou probíhá prostřednictvím elektronických přístrojů a komunikačních technologií a kdy hrozí, že virtuální realitu vystavěnou sdělovacími prostředky zaměníme za autentickou skutečnost. »Je pravděpodobné – zdůrazňuje už před pěti desetiletími Pieper – že skutečná realita vybledne před propagandisticky vykřičenými a diskutovanými “fakty”, o kterých můžeme znát tisíceré podrobnosti, ale přesto se nám nedaří uchopit podstatu otázky, a v postatě řečeno jim nerozumíme. Tento zajisté výjimečný a znepokojivý jev jednou Arnold Gehlen nazval “odcizením světu, který povstává z techniky a pohybuje se v nejplnější informovanosti”. Avšak lze přemýšlet ještě o další a mnohem méně napravitelné rovině – pokračuje německý filosof, kdy na místo pravé reality nastupuje realita fiktivní. Můj pohled se dosud upírá na objekt, ovšem ten je nyní pseudo-realitou, která se jeví klamně reálně a téměř brání v odkrytí toho, jak se věci doopravdy mají«.
V prostoru, opanovaném lží, je pokořeno samo slovo, jež ztrácí vztah k realitě a mění se v čirou abstrakci, užívanou k uchlácholení příslušníků téhož druhu. Tehdy však, naléhá Pieper, již nelze mluvit o komunikaci. »Lež je protikladem komunikace. Znamená totiž, že druhému upíráme jeho podíl či účast na realitě, právě protože tato realita není sdílena. Korupce odkazu k realitě a korupce komunikativního rázu jsou zjevně dvěma možnými formami korupce slova«.
Byť se to jeví paradoxně, zfalšování jazyka, úpadek komunikace a upřednostnění lži šířené pseudo-realitou se zpředmětňuje v člověku: »Ponižování člověka člověkem, které burcuje ve fyzickém násilí tyranie (koncentračních táborech, mučení), se projevuje méně znepokojivým způsobem v oné obtížně postřehnutelné chvíli, v níž slovo pozbývá důstojnost«. I jindy v dějinách filosofie pozvedla hlas na obranu slova, dnes nicméně obhajoba jazyka souzní s obhajobou člověka: »Čím více informace oddělená od pravdy utváří sama sebe a dobývá prostor, tím silněji se šíří atmosféra patogenní epidemické predispozice a inklinace k despotismu«. Člověk, který již nedokáže rozpoznat pravdu v realitě, ztrácí možnost společného a sdíleného života, která je jedinou baštou (řečeno s Hannah Arendtovou) proti nástupu totalitarismu. “Ze své povahy nejsou slovo a jazyk čímsi speciálním a specialistickým, nevyznačují dílčí a zvláštní rámec, avšak jsou prostředkem, jehož prostřednictvím se uskutečňuje kolektivní duchovní existence ve svém celku”. Jsou tudíž nezbytné k tomu, aby bránily to, co jinde Josef Pieper nazval “svatyní lidství”.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
