Řím. V sobotu (11.8.) se na obrovském prostranství antického hipodromu Circo Massimo setkal Petrův nástupce s mladými lidmi, kteří přišli ze všech 226 italských diecézí. Na pouť do Říma se jich vydalo 70 tisíc spolu se 120 biskupy, stovkami kněží a řeholních sester. Některé úseky trasy prošli pěšky, zvláště ten poslední, který končil na zmíněném hipodromu pod impozantními antickými zříceninami římského pahorku Palatino.
Setkání s papežem organizované Italskou biskupskou konferencí tvořilo nejprve kolokvium, během něhož papež reagoval na tři tématické okruhy nanesené mladými tazateli. Potom následovala bohoslužba slova se závěrečnou promluvou Svatého otce, kterou jsme odvysílali již v sobotu. Na přibližně hodinu trvajícím kolokvium papeže s mladými italskými poutníky jejich vybraní mluvčí předložili papeži svoje zkušenosti a pohledy.
Prvním tématickým okruhem byl osobnostní růst a střet životních plánů mladých s dnešní realitou. Přednesli je 23letá Letizia, a 21letý Lucamatteo. Mluvili o svých snech a o tom, jak vidí svoji budoucnost, kterou jim však dospělí nejednou chtějí naplánovat jinak. Papež jim mimo jiné řekl:
„Bible nám říká, že velké sny jsou takové, které mají schopnost přinést plody. Velké sny dávají plody, šíří pokoj, rozsévají bratrství a radost, jako dnes. Sny jsou velké, protože přemýšlejí v množném čísle, říkají My. Jednou se mne jistý kněz zeptal, co je protikladem, když se řekne »já«. A já jsem se naivně nechal chytit do léčky a říkám: v protikladu k »já« stojí »ty«. – Nikoli, to je sémě války. Protikladem »já« je »my«. Když řeknu, že protiklad jsi ty, vyhlašuji válku. Když řeknu, že v protikladu k sobectví stojí plurál »my«, přináším pokoj a společenství, nabízím sen přátelství a smír. Pamatujte, že pravé sny se nesou v množném čísle. Velké sny zahrnují, strhují, jsou sdílné, plodí život. Velké sny, aby zůstaly takovými, potřebují nevyčerpatelný zdroj naděje: Nekonečna, které rozdmýchává nitro a rozpíná. Velké sny potřebují Boha, aby se nestaly vidinou či blouzněním o všemohoucnosti. Můžeš snít velké věci, ale je nebezpečné snít je izolovaně, protože můžeš upadnout do blouznění o všemohoucnosti. Avšak spolu s Bohem neměj strach, jdi dál. Sni ve velkém.“
Papež pak přešel k problematice střetu s realitou a strachu, který to může vyvolat, a o kterém se oba mladí zmínili.
„Oba jste použili slovo »strach«. Víte, sny mládí působí dospělým trochu strach. Vyvolávají obavy, protože mají-li mladí sny, míří daleko. Možná je tomu tak proto, že sami přestali snít a riskovat. Nezřídka v životě dojde k tomu, že dospělí přestanou snít, přestanou riskovat. A vaše sny zpochybňují jejich rozhodnutí a podrobují je kritice. Vy si však nenechte svoje sny odcizit. Tady v Itálii byl jeden chlapec, asi jedenadvacetiletý, který začal snít a snil ve velkém. A jeho tatínek, velký podnikatel se jej snažil odradit. On si však nedal říci. Odešel za svým snem a otec jej pronásledoval. Mladík se utekl na biskupství, kde se vysvlékl ze všeho, co měl na sobě, a vrátil to otci s tím, aby jej nechal odejít. Tento mladý Ital ze 13. století se jmenoval František a změnil dějiny Itálie (bouřlivý aplaus). František riskoval kvůli velkému snu; neznal meze a svým snem svůj život dokončil. Byl mladý jako vy. A jaké měl sny! Proto o něm říkali, že je blázen. A prokázal tolik dobra a prokazuje nadále. Mladí působí dospělým trochu strach, poněvadž přestali snít, přestali riskovat, dobře se zařídili. Ale jak říkám, vy si nenechte sny ukrást.“
A svoji odpověď uzavřel slovy svatého Jan XXIII., který říkával: »Nikdy jsem nepoznal pesimistu, který by dokončil něco dobrého«.
Druhý tématický okruh nanesla 24letá Martina: dnešní generace se nedovede svobodně rozhodovat. „Jeden můj profesor – řekla – mne přivedl k zamyšlení nad tím, že dnešní mladí si nedovedou zvolit ani televizní kanál, na který se budou dívat, nemluvě pak o vážné celoživotní volbě. I mně se například těžko říká, že jsem zasnoubená. Preferuji říkat, že s někým »jsem«, což je jednodušší a vypadá to méně zodpovědně alespoň před druhými... Pak také vnímám, že dospělí ode mne očekávají, že nejprve dokončím školu než začnu plánovat společný život. Proč je tedy snění o autentickém vztahu a založení rodiny považováno za méně důležité?“ Papež ve svojí odpovědi mimo jiné řekl:
„Vložila jsi prst do rány. Rozhodnout se na celý život, zvolit lásku. Je možné si zde říci: »Jsem rozhodnut, ale počkám než dokončím studia. « Toto »ano, ale...« nás však brzdí, nenechá nás jít vpřed, nenechá nás snít, odnímá svobodu. Toto »ale« někdy totiž tak zmohutní, že je větší než samo rozhodnutí a dusí ho. Svoboda se rozpadá a už se nedovede držet příslibu života a štěstí. Z toho usuzujeme, že také svoboda je klam a štěstí neexistuje.
Drazí mladí, svoboda je veliký dar, který dostáváme a máme jej opatrovat, nechat růst a rozvíjet. Svoboda nepřipouští polovičatost. A Ty ses zaměřila na největší svobodu, kterou je svoboda lásky. Říkáš, proč mám nejprve zakončit univerzitní kariéru než začnu myslet na lásku. Láska přichází, kdy chce – ta pravá láska.“
Je trochu nebezpečné mluvit k mladým o lásce, ne? – otázal se papež, ale hned dodal: „Ne, není to nebezpečné, protože mladí dobře vědí, kdy jde o opravdovou lásku a kdy o pouhé vzplanutí tvářící se jako láska.
„Vy to rozlišujete dobře, nejste hloupí! A proto se odvažujeme mluvit o lásce. Láska není profese. Láska je život, a přijde-li láska dnes, proč mám čekat tři, čtyři, pět let, aby dorostla a ustálila se? Tady prosím rodiče, aby lásce mladých pomáhali dozrát, a nikoli odsunout stranou slovy »svatbu teď ne, protože potom přijdou děti, a neuděláš kariéru, a vše, co jsme do tebe vložili, by přišlo vniveč«. Všichni to známe. Lásku je však nutné klást v životě vždycky na první místo, ale pravou lásku. Zde se musíte učit rozlišovat, kdy jde o opravdovou lásku a kdy o vzplanutí. Říkalas, že se ti nechce říkat, že jsi zasnoubena. To znamená ukazovat novou legitimaci svého života... Všechno se tak podmiňuje. Tady je totiž něco velmi důležitého! Vezměme, že se chceš vdát. Jestli, ale budeš předstírat lásku a věnovat se studiu, začneš vést dvojí život. Největším nepřítelem lásky je totiž dvojí život. Je vám to jasné? Nebo to mám říci jasněji? Největším nepřítelem lásky není jen to, že se jí nedovolí růst a dá se přednost kariéře, ale dvojí život. Oblíbíš-li si totiž dvojí život, láska se vytratí. Proč to říkám? Protože v opravdové lásce, má určitý úkol muž a určitý žena. Víte co je největším úkolem muže a ženy v opravdové lásce? Úplnost! Láska netoleruje polovičatost! Buď všechno anebo nic. Láska roste bez vytáček. Láska musí být upřímná, otevřená a odvážná. V lásce se vkládá na oheň celé tělo. Tak to říkáme u nás v Argentině.“
Třetí tématický okruh se týkal hledání smyslu života a víry. Formuloval je 27letý ošetřovatel paliativní terapie, Dario, který k obvyklým tématům nevysvětlitelnosti lidského utrpení a smrti, přidal další problém, který vyvstává mezi dnešní mládeží: „Zbytečné okázalosti a časté skandály ubírají církvi na věrohodnosti. Jak se na to dívat?“ – zajímalo jej.
„Dario vložil prst do rány. Několikrát opakoval slovo proč. Ne všechna »proč« mají odpověď. Proč trpí děti, například? Kdo mi to vysvětlí? Nemáme odpovědi. Něco nalezneme, jedině pohlédneme-li na ukřižovaného Krista a Jeho Matku. Tam vytušíme cestu, abychom v srdci pocítili něco jako odpověď.“
- začal papež svoji reflexi. Připomněl pak nedávnou změnu v liturgickém italském překladu jedné z proseb modlitby Otčenáš. Italští katolíci se proto na místo snadno zavádějícího »neuveď nás v pokušení« modlí »neopouštěj nás v pokušení« (Mt 6,13), protože „Bůh nemůže svoje děti mást a pokoušet. [...] Slova, třebaže mluví o Bohu, někdy poselství Boží lásky zrazují. Jindy jsme to my, kdo zrazujeme evangelium,“ pokračoval římský biskup citací jedné z pasáží položené otázky.
„Řekl jsi: »Církev, nositelka Božího Slova na zemi, působí stále odtažitěji, uzavírá se do svých rituálů«. – To jsou silná slova. Soud nad námi všemi a zejména – jak říkáme - nad pastýři. Soud nad námi, zasvěcenými osobami. Řekls nám, že jsme odtažití a uzavření ve svých rituálech. Nasloucháme tomu s respektem. Ne vždycky je tomu tak, ale někdy je to pravda. »Mládeži už nestačí – jak jsi také řekl – »pokyny shora, potřebujeme důkazy a upřímné svědectví, které nás bude provázet a naslouchat pochybnostem, s nimiž se naše generace denně potýká.«
„Žádá nás – pokračoval papež – abychom my pastýři i věřící laici, kněží, sestry doprovázeli, naslouchali a vydávali svědectví. Pokud se já křesťan, věřící laik, kněž, řeholnice či biskup nenaučíme naslouchat utrpením a problémům, ztišit se a nechat mluvit druhé, nebudeme nikdy schopni dát pozitivní odpověď. A pozitivní odpovědi často nelze podat slovy, ale musíme riskovat a sami je dosvědčovat. Kde není svědectví, není Duch svatý. To je vážné.“
„Formální církev, která nevydává svědectví, skandalizuje. Církev, která je uzavřena do sebe a nevychází ze sebe, pohoršuje. Každý den musíš i Ty vycházet ze sebe, ať jsi spokojený či smutný, ale musíš vyjít ze sebe, abys pohladil nemocné a pomáhal jim paliativní péčí, aby jejich odchod na věčnost byl co nejméně bolestný. Ty víš, co to znamená vycházet ze sebe, jít druhým vstříc a překračovat hranice, které dávají pocit bezpečí. [..]
A uvažujte také nad tím, že když řeknu »církev nevydává svědectví«, může to platit také o mně. Vydávám svědectví já? On to může říci, protože to dosvědčuje a denně zakouší s nemocnými. Ale mohu to říci o sobě? Může každý z nás kritizovat toho či onoho kněze či biskupa nebo křesťana, není-li schopen sám vycházet ze sebe a vydávat svědectví?
Drazí mladí – a to je poslední, co řeknu – Ježíšovo poselství, církev, která nevydává svědectví, je pouhým dýmem.“
Končil papež František téměř hodinovou rozmluvu s italskou mládeží při sobotním setkání na římském antickém hipodromu Circo Massimo.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
