Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí mladí,
děkuji vám za toto modlitební setkání před nadcházející biskupskou synodou. Děkuji vám také proto, že jste se sem vydali jako poutníci spolu se svými biskupy a kněžími po cestách a stezkách Itálie lemovaných poklady kultury a víry, jež vám zanechali vaši otcové. Prošli jste místy, kde žijí a pracují lidé plní vitality i poznamenaní únavou, městy, obcemi i zapadlými osadami. Doufám, že jste se zhluboka nadechli radostí i obtíží, života i víry italského lidu.

V evangeliu, které jsme slyšeli (srov. Jan 20,1-8), nám Jan přibližuje ono netušené jitro, které navždy změnilo dějiny lidstva. Za úsvitu prvního dne po sobotě se všichni z okolí Ježíšova hrobu dali do běhu. Marie Magdalská běží uvědomit učedníky; Petr a Jan se rozběhnou ke hrobu... Všichni běží, všichni naléhavě cítí, že je třeba běžet: nelze ztrácet čas, je třeba si pospíšit... Jako to učinila Maria, která jakmile počala Ježíše, odešla na pomoc Alžbětě.

Máme mnoho důvodů, proč se dát do běhu. Často je to jen spousta věcí, které je třeba udělat, a nikdy není dost času. Jindy pospícháme, protože nás táhne něco nového, krásného  zajímavého. Někdy se naopak běží proto, aby se uniklo nějaké hrozbě, nějakému nebezpečí...

Ježíšovi učedníci běží, protože dostali zprávu, že z hrobu zmizelo Ježíšovo tělo. Srdce Marie Magdalské, Šimona Petra a Jana jsou roznícena láskou a jejich tep bláznivě stoupá po odmlce, která sugerovala konec. Nejspíš v nich rozněcuje naděje, že znovu uzří Pánovu tvář! Jako onen první den, kdy jim slíbil: „Pojďte a uvidíte“ (Jan 1,39). Jan běží rychleji určitě  proto, že je mladší, ale také proto, že nepřestal doufat po té, co vlastníma očima viděl Ježíše umírat na kříži, kde stál blízko Marie - Matky - a „nakazil se“ její vírou. Když cítíme, že se naše víra stává vlažnou, jděme k Marii, která nás naučí, dá pochopit a pocítit víru.

Od toho rána, drazí mladí, nejsou dějiny stejné. Toto jitro změnilo dějiny. Moment, kdy se zdálo, že triumfuje smrt, ve skutečnosti zjevuje její porážku. Ani onen těžký kámen, přivalený ke hrobu, nemohl odolat. A od onohu úsvitu první ho dne po sobotě může všude, kde je život deptán, všude, kde vládne násilí, válka, bída a kde je člověk ponižován a pošlapáván – všude může znovu vzplát naděje života.

Drazí přátelé, vydali jste se na cestu a přišli jste na tuto schůzku. A nyní je mou radostí cítit, že vaše srdce bijí láskou k Ježíši jako srdce Marie Magdalské, Petra a Jana. A poněvadž jste mladí, jsem já šťastný jako Petr, když vidím vás, že - jako Jan - běžíte rychleji hnáni tepem  svého srdce, které vnímá hlas Ducha oduševňujícího vaše sny. Proto vám říkám: nespokojte se s obezřetným krokem těch, kteří se stavějí na konec řady. Je zapotřebí odvahy, riskovat skok vpřed, směle a bez váhání se jako Ježíš vrhnout do uskutečňování Božího království a přičinit se o bratrštější lidstvo.

Budu šťastný, když uvidím, že běžíte zdatněji než ti pomalejší a bázlivější, a jste přitahováni onou tolik milovanou Tváří, kterou adorujeme v eucharistii a rozpoznáváme v těle trpícího bratra. Kéž vás v tomto běhu vpřed pobízí Duch svatý. Církev potřebuje váš rozlet, vaše intuice, vaši víru. A když doběhnete tam, kam jsme my ještě nedošli, mějte trpělivost čekat na nás, jako čekal před prázdným hrobem Jan na Petra. V těchto dnech jste společným putováním zakusili, kolik námahy stojí přijímat bratry a sestry, jež jsou mi po boku, ale také kolik radosti mi může dát jejich přítomnost, přijmu-li je do svého života bez předsudků a přívětivě. Putování o samotě vám umožní ode všeho se oprostit, avšak společná pouť z nás činí lid, Boží lid a dává bezpečí, bezpečí přináležitosti k Božímu lidu... S Božím lidem se cítíš jistý, máš identitu. Jedno africké přísloví praví: „Chceš-li jít rychle, jdi sám. Chceš-li dojít daleko, jdi s někým.“

Evangelium říká, že Petr vstoupil do hrobu jako první a uviděl pruhy plátna a roušku složenou na jiném místě. Potom vstoupil také druhý učedník, který „viděl a uvěřil“ (v.8). Tato dvojice sloves je velice významná: vidět a věřit. Celým Janovým evangeliem se vine vyprávění o učednících, kteří uviděli znamení, jež vykonal Ježíš, a uvěřili v Něho. O jaká znamení jde? O vodu proměněnou ve víno ke svatbě, o uzdravení několika nemocných, o člověka od narození nevidomého, jemuž byl vrácen zrak, o velký zástup lidí nasycených pěti chleby a dvěma rybami, o vzkříšení přítele Lazara čtyři dny po jeho smrti. Ve všech těchto znameních se zjevuje neviditelná tvář Boha.

Není to vznešená božská dokonalost, kterou znázorňují a vyzařují Ježíšova znamení, nýbrž  příběh lidské křehkosti, která se setkává s Milostí, jež pozvedá. Raněné lidství je uzdraveno na setkání s Ním; padlý člověk, jenž nachází podanou ruku, které se může chytit; rozpačitost poražených, kteří objevují naději vykoupení. A Jan, vstupující do Ježíšova hrobu, si ve svých očích i srdci nese znamení, která vykonal Ježíš, jenž se pohroužil do lidského dramatu, aby pozvedal. Ježíš Kristus, drazí mladí, není hrdinou, který je imunní proti smrtí, nýbrž Tím, který ji odevzdáním svého života proměňuje. Ono pečlivě vypnuté plátno říká, že už ho nebude  potřebovat: smrt už nad Ním nemá žádnou moc.

Drazí mladí, je možné potkat Život v místech, kde vládne smrt? Ano, lze. Chtělo by se odpovědět, že ne, lépe se jim vyhnout a držet se jich zdaleka. A přece právě toto je revoluční novost evangelia, že totiž prázdný Kristův hrob se stává tím posledním znamením, které vyzařuje definitivní vítězství Života. A proto nemáme strach. Nevyhýbáme se místům utrpení, porážky a smrti. Bůh nám dal větší moc než všechny nespravedlnosti a slabosti dějin, větší než náš hřích: Ježíš přemohl smrt a dal za nás svůj život. A posílá nás, abychom hlásali svým bratřím, že vstal z mrtvých, je Pán a dává nám svého Ducha, abychom spolu s Ním rozsévali Boží království. Ono velikonoční ráno změnilo dějiny: odvahu!

Kolik hrobů dnes čeká na naši návštěvu! Kolik raněných lidí, včetně mladých nosí svoje utrpení jako zapečetěný balvan. Mocí Ducha a Ježíšova Slova můžeme tyto balvany odvalit a nechat vstoupit do temných roklin paprsky světla.

Bylo krásné i namáhavé přijít do Říma, ale stejně krásná a náročná bude zpáteční cesta domů, do vašich obcí a komunit. Vydejte se na ni s důvěrou a energií milovaného učedníka Jana. Ano, v tom je celé tajemství, že totiž jsme a víme, že jsme milováni Jím, Ježíšem, Pánem! A každý z nás, až se vrátí domů, ať si vloží do srdce i mysli toto: Pán Ježíš mne má rád. Jsem milován. Jsem milována. Vnímejme vlídnost Ježíše, který nás má rád. Putujte domů odvážně a radostně s vědomím, že vás má Ježíš rád. Pak se ze života stane vydařený běh bez úzkosti a beze strachu, který nás deptá. Běh k Ježíši a k bratřím, se srdcem plným lásky, víry a radosti.

Přeložil Milan Glaser