Nový portál Vatikánského rozhlasu

Trujillo. 1. „Víra nás uschopňuje, abychom se měli rádi konkrétně“ – kázal papež František při mši v Huanchaco za účasti 200 tisíc věřících.
2. O umění smát se sám sobě jako obraně před pokušením mesianismu mluvil papež na setkání s peruánským duchovenstvem.
3. „Mlčení je silou naděje“ – řekl papež při mariánské pobožnosti na náměstí v Trujillo.

Sobotní program zavedl papeže Františka na severní pobřeží Peru – do města Trujillo, vzdáleného 560 kilometrů od hlavního města Lima. Dnes téměř milionová metropole, nazývaná „městem věčného jara“, je oblíbeným turistickým cílem díky své koloniální architektuře a nedalekým předinckým pyramidám. Petrův nástupce navštívil jednu z nejchudších městských čtvrtí, která sice nese jméno argentinského hlavního města Buenos Aires, ale má s ním pramálo společného. Jejích třicet tisíc obyvatel v dubnu minulého roku prožilo těžkou zkoušku při záplavách, zapříčiněných oteplováním oceánu, známém jako fenomén El Niño. Více než jedenáct tisíc rodin bylo poškozeno a tři tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou.

ad 1. Tato událost se promítla také do homilie při mši svaté, kterou papež za účasti 200 tisíc lidí sloužil na pláži v lokalitě Huanchaco, místními pojmenované „zátoka zlatých ryb“.

„Vy, stejně jako apoštolové, znáte moc přírody a zakusili jste její údery. Niño costiero interpeluje a často zpochybňuje naši víru. Chceme se spojit s Ježíšem. On zná tuto bolest a tyto zkoušky, prošel veškerým utrpením, aby mohl doprovázet nás v těch našich. Ježíš na kříži chce být nablízku každé bolestné situaci, aby nám podal ruku a pomohl nám vstát. Vstoupil totiž do našich dějin, chtěl sdílet naše putování a dotýkat se našich ran. Nemáme Boha, jemuž by bylo cizí to, co cítíme a čím trpíme, nýbrž naopak: uprostřed bolestí nám nabízí svoji ruku.“

Papež upozornil, že obdobné pohromy mohou podlomit a zpochybnit zdatnost ducha i nejelementárnější postoje. Je proto důležité bránit se samotě a naopak usilovat o jednotu, která je plodem Ducha svatého, abychom dokázali přispěchat se solidaritou a bratrskou pomocí.

„Duše společenství se poměřuje tím, jak se umí sjednotit, aby čelila obtížím a protivenstvím a uchovala si živou naději. Tímto postojem vydáváte nejvíce evangelní svědectví: »Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem« (Jan 13,35). Víra nás totiž uschopňuje, abychom se měli rádi konkrétně, činorodě, podanýma rukama, soucitem, láskou, která umí tvořit a obnovovat naději, když se zdá, že je vše ztraceno. Tak se budeme podílet na božském působení, které popisuje apoštol Jan, ukazující Boha, který osouší slzy svých dětí. A toto božské dílo koná Bůh se stejnou něhou jako matka, která osouší slzy svých dětí. Jak je krásná otázka, kterou může každému z nás položit na konci dne Pán: kolik slz jsi dnes osušil?“

Existují však další bouře, které působí devastujícími účinky a vydávají všanc zdatnost ducha, pokračoval Svatý otec. Jmenoval organizované násilí, nájemné vraždy a nejistotu z nich pocházející, chybějící možnost vzdělání a zaměstnání, nedostatek příbytků.

„Častokrát se ptáme, jak čelit těmto bouřím nebo jak pomoci našim dětem překonat tyto situace. Chci vám říci, že neexistuje jiné a lepší východisko než evangelium a jmenuje se Ježíš Kristus. Naplňujte neustále svůj život evangeliem. Chci vás pobídnout, abyste byli společenstvím, které se dá od svého Pána pomazat olejem Ducha. On všechno proměňuje, obnovuje a potěšuje.“

V závěru homilie na peruánském oceánském pobřeží papež odkázal k silné mariánské zbožnosti místního lidu a jeho tradičnímu řemeslu – rybolovu.

„Znám lásku, kterou tato země chová k Madoně, a vím, že je vám úcta k Marii oporou a přivádí vás vždycky k Ježíši, když vám dává jedinou radu: »Udělejte co vám řekne« (Jan 2,5). Prosme ji, aby nás přikryla svým pláštěm a ustavičně nás přiváděla ke svému Synu; a řekněme to zpěvem této krásné námořnické písně: „Madono, útočiště naše, uděl mi své požehnání. Daruj nám pokoj a lásky mnoho.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Po obědě na arcibiskupství v Trujillo Petrův nástupce krátce navštívil místní katedrálu Panny Marie, kde pozdravil několik stovek shromážděných věřících. Svatý otec položil květiny k nohám uctívané sochy P. Marie. Osudy této katedrály dobře odrážejí nejistoty místních obyvatel. Už první mariánský chrám skrovných rozměrů z roku 1616 padl za oběť zemětřesení tři roky po svém dokončení. Podobně skončil také druhý chrám. Dnešní vzhled dostala katedrála v letech 1647-1666 a díky schopnostem architekta Francisca de Soto Rios přežila až do zemětřesení roku 1970, které ji těžce poškodilo. Poslední rekonstrukce trvala 20 let.

ad 2. Druhým bodem sobotního odpoledního programu bylo setkání s kněžími, řeholníky a seminaristy ze severoperuánských církevních provincií v Koleji sv. Karla a Marcela v Trujillu. Jméno semináře připomíná zakladatele této instituce, která má za sebou už téměř 400 let existence, biskupa Carlose Marcela Corneho.
Přítomno bylo asi tisíc duchovních převážně ze severního regionu této rozlehlé a hornaté země, což je přibližně desetina z jejich celkového počtu, tedy kněží, zasvěcených osob i seminaristů dohromady.

Narozdíl od usebranějšího setkání s chilským klérem, kde papež pronesl předem připravenou pozoruhodnou meditaci, mělo peruánské setkání s duchovenstvem volnější průběh a papež připravenou promluvu často spatra doplňoval. Spontánnost však ani zde nebyla na překážku usebranosti. Ve více než půlhodinové exhortaci papež mluvil o radostném sebevědomí duchovního. Varoval před pokušením kněží „brát se příliš vážně čili před pokušením mesianismu“.

„Toto pokušení se překonává mnoha způsoby, ale také uměním smát se sobě. Jeden řeholník, kterého jsem měl velmi rád – byl to holandský jezuita, který loni zemřel – měl tak vytříbený smysl pro humor, že se dokázal sám nad sebou smát při všem, i nad svým stínem. Ano, umění smát se nad sebou samým nám propůjčuje schopnost stát před Pánem i se svými omezeními, pochybeními a hříchy, ale také se svými úspěchy a s radostí z toho, že po našem boku je Pán. Je to krásný duchovní test položit si otázku po schopnosti smát se sami nad sebou, protože smát se druhým je snadné, ale sobě samému nikoli. Smích nás chrání před »sebevztažným a prometheovským neopelagiánstvím těch, kteří vposledku spoléhají jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým«(Evangelii gaudium, 94). Smějte se tedy, bratři. Smějte se v komunitě, nikoli komunitě nebo druhým. Varujme se těch, kteří jsou tak důležití, že ve svém životě zapomněli na to, jak se to dělá.“

Pro osvojení si umění smát se sobě nabídnul papež „dvě pilulky,“ jak řekl. První je „mluvit s Ježíšem a s Pannou Marií v modlitbě a prosit o milost radosti, o radost nad konkrétní realitou.“ Druhou pilulku můžete užívat také denně a spočívá v tom, že se podíváte do zrcadla. Nejde o narcismus, ale naopak o terapii, která pomáhá zasmát se sám sobě.
Petrův nástupce věnoval pozornost také duchovenské formaci a poukázal na její základy:

„Minulý měsíc padla na jednom setkání novicmistrů, spirituálů a představených formačních domů otázka: Jaké vedení v modlitbě poskytnout těm, kdo vstupují do duchovenského stavu? Diskutovalo se o takových či onakých příručkách a metodách... která je lepší apod. Avšak moudří muži a ženy, kteří jsou pověřeni formováním v noviciátech a seminářích, raději navazují na modlitbu, kterou si přinášejí novicové, novicky a seminaristé z domu. A potom je vedou tak, aby pokročili k dalšímu typu modlitby. Důležité je pokračovat v tom, jak se to naučili od maminky či babičky. Toto je cesta, kterou je třeba sledovat. To je ostatně i doporučení sv. Pavla Timotejovi: »Tak věřila tvoje babička a tvoje matka« (2 Tim 1,5). Neopovrhujte domácí modlitbou, protože ta je nejsilnější.“

Řekl mimo jiné papež na setkání s peruánským duchovenstvem.

ad 3. Právě na lidovou zbožnost položil důraz poslední bod sobotního programu papežské návštěvy v Trujillu. V historickém centru města, na náměstí Plaza de Armas se konala mariánská pobožnost za účasti 35 tisíc lidí.

Vznikla tak jakási „svatyně pod širým nebem“, jak podotkl papež v úvodu svojí promluvy na prostranství vyzdobeném množsvím sakrálních sošek a obrazů, které s sebou přinesli věřící z několika poutních míst širokého okolí. Vystaveny byly také relikvie mučedníků z Chimbote Zbigniewa Strzałkowskiego a Michała Tomaszka, polských minoritů, misionářů a mučedníků, kteří byli zabiti z nenávisti k víře marxistickými partyzány Sendero luminoso v roce 1991 a beatifikováni v prosinci roku 2015.

„Každou komunitu, každý kout této země provází tvář světce, láska Ježíše Krista a Jeho Matky. Je pozoruhodné, že tam, kde je společenství, kde je život a tlukoucí srdce, které prahne po důvodech k naději, zpěvu, tanci a důstojném životě, tam je Pán, tam nacházíme Jeho Matku a také příklady mnoha svatých, kteří nám pomáhají uchovávat radost v naději.“

Bůh se snaží být každému nablízku takovým způsobem, aby Jej mohl přijmout, pokračoval dále papež. Nejrůznější tituly posvátných obrazů a sošek vyjadřují touhu našeho Boha přiblížit se každému srdci, poněvadž jazyk lásky se vždycky vyjadřuje v dialektu.

„Je mi známa láska, jakou chováte k Neposkvrněné Panně de la Puerta Otuzco, které chci dnes spolu s vámi udělit titul Virgen de la Puerta, Matka milosrdenství a naděje. Celá staletí prokazovala tato milovaná Panna lásku synům této země, její soška umístěná nade dveřmi je brání před hrozbami a až podnes probouzí lásku ve všech Peruáncích.“

Nadále nás brání a ukazuje Bránu, která nám otevírá cestu k autentickému životu, nevadnoucím Životu. Ona vede zvlášť každé ze svých dětí, aby se vrátily domů. Vede nás Branou, jež nám uděluje Život, poněvadž Ježíš nechce, aby kdokoli zůstal venku a v nepohodě.
Hledím-li na Marii, nechtěl bych skončit bez zmínky o maminkách a babičkách tohoto národa. Ony jsou pravou hnací silou života a rodin v Peru.

„Čím by bylo Peru bez matek a babiček? Jaký by byl náš život bez nich? Oblíbit si Marii pomáhá osvojit si postoj uznání a vděčnosti vůči ženě, vůči našim matkám a babičkám, které jsou baštou života našich měst. Takřka ve stálém mlčení dál nesou život. A mlčení je silou naděje. Děkuji za vaše svědectví.“

Řekl mimo jiné papež František ve své promluvě při sobotní mariánské pobožnosti, jež vyvrcholila litaniemi k Panně Marii, které složil sv. Turibius z Mogroveja, španělský misionář a druhý biskup Limy.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY při mariánské pobožnosti je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)