Nový portál Vatikánského rozhlasu

1. Návštěva chudinské čtvrti.
2. Setkání s keňskou mládeží.
3. Oficiální přijetí v Ugandě a promluva k politickým činitelům.
4. Setkání s ugandskými katechisty a učiteli.

ad 1. Bohatý páteční program zahájil papež František návštěvou slumu Kangemi. V této chudinské čtvrti Nairobi žije více než 100 tisíc lidí různých etnik, mezi nimiž převažují příslušníci kmene Luhya. Z papežské nunciatury vyjel František v otevřeném papamobilu v 8 hodin místního času, když po pětikilometrové jízdě dorazil do slumu, vystoupil a kráčel pěšky ke kostelu Sv. Josefa dělníka. Katolickou farnost při tomto kostelíku spravují jezuité. Zajišťují při ní také zdravotní středisko, asistenční centrum pro matky, technické učiliště a pořádají školení umožňující pracovní zařazení.

„Tvá návštěva nám přináší mnoho radosti a požehnání. Tvá návštěva učí mě i ostatní věřící, že nejvíc ze všeho máme být pokorní“

– řekl farář o. Pascal Mwaijage, když vítal Františka ve svém skromném kostelíku.

Více než polovina městské populace v Nairobi žije v provizorních obydlích, která však zabírají pouze 5% rozlohy města, představila pak údaje UN Habitat jedna z obyvatelek slumu, Pamela Akwede. Tato situace, pokračovala dále, je výsledkem selhání státní politiky a spekulace s nemovitostmi. Obyvatelé slumu mohou být kdykoli vysídleni, živí se příležitostnou prací v přiléhající průmyslové zóně, nejsou však dostatečně placeni a v praxi mají méně než dolar na den. Absence státu je ještě citelnější v oblasti školství a zdravotnictví. Nedostatek kvalitní pitné vody vyvolává epidemie cholery, popisovala každodenní problémy a v závěru požádala Svatého otce, aby v těchto věcech intervenoval u vlády.

K hlavním bolestem chudinské čtvrti se vrátila v obsáhlejším projevu sestra Mary Killeen. Jak shrnula, první z nich je strach z vysídlení, k němuž často dochází krutým způsobem, v noci a za pomoci velkých buldozérů. Lidé v provizorních příbytcích jsou také pravidelně ohrožováni požárem, záplavami, kriminalitou, domácky vyrobeným nekvalitním alkoholem a drogami. Neutěšená je také situace mnoha dětí. Zejména ty, které mají pouze jednoho rodiče, jsou vystaveny zneužívání, dodala sestra a poděkovala papeži za jeho podporu rodin. Mezi problémy, které těžce doléhají na nejchudší, jmenovala také korupci a vyvlastňování půdy patřící školám a nemocnicím. V závěru apelovala také na větší přítomnost církve mezi nejchudšími:

„Šedesát pět procent obyvatel Nairobi žije ve slumech, ale působí tu méně než 4% církevního personálu. Proč je tomu tak, když mnoho kongregací bylo založeno, aby pracovaly mezi chudými? (...) Setkání s tebou dodává důstojnost naší práci, těm, kdo pracují s námi, i těm, pro které pracujeme.“

Uvedla řeholnice. „Nestydím se říci, že se cítím jako doma mezi bratry a sestrami, kteří mají zvláštní místo v mém životě a které jsem si vyvolil“, řekl papež František hned v úvodu své promluvy.

“Jsem zde, abyste se dozvěděli, že nejsem lhostejný vůči vašim radostem i nadějím, úzkostem i bolestem. Znám obtíže, se kterými se den po dni střetáváte. Nelze jinak než odsoudit nespravedlnost, kterou trpíte.“

Přesto papež nezačal pranýřováním nešvarů, nýbrž chválou moudrosti žijící v lidových čtvrtích. Spatřuje ji v solidárních vztazích, ve schopnosti dát život za druhého, dávat přednost životu před smrtí, pohřbívat své zemřelé, sdílet chléb s hladovým. Jsou to hodnoty, pokračoval Svatý otec, založené na tom, že lidská bytost je důležitější než bůžek peněz.

“Rozpoznat tyto projevy dobrého života, které mezi vámi dennodenně narůstají, však neznamená, že přehlédneme strašlivou nespravedlnost, vyvolanou urbanizační marginalizací. Je to rána vyvolaná menšinou, která ve svých rukou soustřeďuje moc, bohatství a sobecké plýtvání, zatímco stále více lidí je nuceno uchylovat se na opuštěné, znečištěné a vyděděné periferie.“

Kriminální zabírání pozemků, nulový přístup k infranstruktuře a základním službám a zejména nedostatek pitné vody ve slumech však nejsou pouhou souhrou náhod, upozornil František. Jsou naopak důsledkem nového kolonialismu, který z afrických zemí činí součástky gigantického soukolí. Nový kolonialismus vyvíjí tlak na skartační politiku – kupříkladu na snížení porodnosti, aby tak legitimizoval nynější distribuční model, ve kterém si menšina přisuzuje právo spotřeby v míře, kterou by nikdy nebylo možné generalizovat (Laudato si´, 50).

“Tento kontext lhostejnosti a nepřátelství se ještě zhoršuje vinou zločineckých organizací, které ve službě ekonomických a politických zájmů užívají děti a mladé lidi jako živé maso k nabíjení svých zbraní. (…) Prosím Boha, aby státní instituce spolu s vámi nastoupily cestu sociální inkluze, vzdělání, sportu, komunitní činnosti a obhajoby rodiny, protože to vše je jedinou zárukou spravedlivého, pravého a trvalého pokoje.“

V samém závěru papež povzbudil křesťany k misionářskému elánu a modlitbě a doprovázení občanů v jejich iniciativách, zaměřených na potírání nespravedlnosti.

“Modleme se, pracujme a společně se zasazujme o to, aby každá rodina měla důstojný příbytek, přístup k pitné vodě, koupelnu a bezpečný elektrický přívod; (..) aby v každé čtvrti byly ulice, náměstí, školy, nemocnice, sportovní, rekreační a umělecké prostory, aby vaše žádosti a vaše volání byly vyslyšeny, abyste všichni mohli žít v míru a bezpečí, jaké zasluhuje vaše nezměrná lidská důstojnost. Bůh vám žehnej!“

ad 2. Největší sportovní areál v Nairobi, fotbalový stadion Kasarani s kapacitou sedmdesáti tisíc míst, hostil dopolední setkání Svatého otce s mladými lidmi, kteří tvoří sedmdesátiprocentní většinu keňské populace. Ti kdo nepřišli s velkým předstihem se však už na stadion nevešli, několik tisíc mladých zůstalo před jeho branami. Papeže v úvodu pozdravili dva mladí účastníci setkání a doslova jej zahrnuli otázkami – některé svědčily o všeobecných problémech mládeže napříč světadíly, jiné mířily na konkrétní africké otázky – kupříkladu kmenovou rivalitu – a sociální neduhy – korupci či nábor mladých lidí do extrémistických skupin. Také v tomto případě papež František odložil připravený text a reagoval ve španělštině.

“V základu všech otázek, které jsem mi položili, stojí jediná: Proč existují rozdělení, boj, válka, smrt, fanatismus a zkáza? (…) K nejednotě, etnické zášti, korupci anebo závislosti na drogách nás vede duch zla. (…) Prvotní odpovědí je tedy slovo, které se může stát nepohodlné, ale nechci se mu vyhnout: modlitba. Člověk ztrácí to nejlepší ze svého lidství, když na modlitbu zapomíná, protože se cítí všemohoucí anebo tváří v tvář mnoha tragédiím necítí potřebu žádat o pomoc.

Mladým lidem je vlastní schopnost volby, zdůraznil Petrův nástupce, která je však časově omezená. Sami musí volit, zda v pozemském životě plném obtíží budou tyto nesnáze považovat za výzvu, anebo se jim podvolí. V Keni, která se vyznačuje soužitím dvaačtyřiceti etnických skupin, je takovouto výzvou tribalismus. Je možné jej přemoci pouze nasloucháním a dialogem, vyzdvihl papež a přešel k ožehavému tématu korupce.

“A to nejenom v politice, nýbrž ve všech institucích, včetně Vatikánu. Korupce vstupuje člověku do žil asi jako cukr, který je sladký, chutný a lehce dostupný. Konce jsou ale špatné! Stanou se z nás diabetici a také celá země onemocní cukrovkou…Vždy, když přijeme úplatek a strčíme jej do kapsy, ničíme své srdce, osobnost a také naši vlast (…). Korupce není cestou života – je to cesta smrti!“

A neospravedlňuje ji ani její všeobecná rozšířenost, podotkl papež. Na dotaz o využití sociálních sítí v apoštolátu František bez váhání doporučil: Základním médiem je váš úsměv, slovo, gesto, blízkost chudým a opuštěným lidem. Závažné téma náboru do extrémistických skupin zase adresoval mocným tohoto světa – právě oni mají mladým lidem zajistit práci a možnost studia. Životní prázdnotu mladých lidí nelze zakrývat tím, že se kupříkladu v Evropě nezveřejňují statistiky sebevražd v této věkové kategorii.

“Je to sociální nebezpečí, které přesahuje hranice jednotlivých zemí, protože závisí na nespravedlivém mezinárodním systému, jehož středem není člověk, nýbrž modla peněz. Co můžete konkrétně udělat, aby se takový adept extrémismu vrátil zpět? Především se modlit, avšak usilovně. Bůh je silnější než jakákoli náborová kampaň. A pak s tímto člověkem mluvit – něžně, láskyplně a trpělivě, pozvat ho třeba na fotbal, anebo na procházku, zapojit ho do skupiny. Nenechat jej samotného.“

Mladý člověk však není vystaven pouze vnějším vlivům, nýbrž také vnitřním pocitům beznaděje, osamělosti, smutku. Jak jim čelit, jak nalézt pokoj, jak si všímat Božího zásahu také v tragických okolnostech?, zněly pouze některé z celé řady dalších dotazů. Papežovu odpověď nahradilo výmluvné gesto – vytáhl z kapsy růženec a miniaturní vydání pobožnosti křížové cesty:

“Existuje jediná cesta – hledět na Božího Syna. Bůh jej vydal, aby nás všechny spasil. Sám Bůh se stal tragédií, dal sám sebe zmařit na kříži. Když tedy nastane chvíle, kdy nechápete, jste zoufalí a celý svět na vás padá, upřete oči na kříž. Tam je Boží selhání a zkáza. Avšak také je tam výzva naší víře – a tou výzvou je naděje. Dějiny totiž nekončí oním krachem, nýbrž Zmrtvýchvstáním, které všechny obnovilo.“

Také tradiční africké rodině se nevyhýbá rozvrat a mnoha mladým lidem je tak odpírána rodinná harmonie, svěřil se papeži keňský mladík Manuel. Lékem na tuto situaci je však jedině láska.

“Braňte rodinu, a to stále…Všude kolem nás jsou nejenom opuštěné děti, ale také opuštění staří lidé, které nikdo nenavštěvuje a nemá rád. (…) A pokud jste sami nezakusili porozumění, buďte chápaví vůči druhým. Jestliže jste sami nedostali lásku, milujte ostatní lidi. Jestli jste prožili bolest osamění, jděte za těmi, kdo žijí sami. Tělo se léčí tělem! Bůh se vtělil, aby nás uzdravil. Dělejme tedy totéž vůči druhým lidem.“

V závěru papež mladým Keňanům poděkoval za nevšední dárek – tabulku vyznačující počet růženců, které se pomodlili na jeho úmysl. Požehnal semenáčkům, které keňská mládež vysadí ve svých diecézích. A konečně vyzval všechny návštěvníky stadionu k modlitbě k Bohu, který, jak poznamenal, má jedinou vadu – nikdy nepřestává být Otcem.

Ihned po setkání s mládeží se v prostorách sportovního areálu konalo soukromé setkání s Keňskou biskupskou konferencí, včetně třicítky emeritních biskupů. Neformální schůzka se obešla bez oficiálních promluv.

ad 3. Ve 13:30 místního času se papež a jeho doprovod rozloučili s Keňou. Na letiště v Nairobi doprovodil Františka prezident Uhuru Kenyatta. Petrův nástupce se pak vydal na druhou část svojí apoštolské cesty, do Ugandy. Po hodinu a půl trvajícím letu přistál speciální papežský letoun v 503 kilometrů vzdálené Entebbě, přibližně sto tisícovém městě, které je sídlem státních institucí.

Ugandský prezident Yoweri Kaguta Museweni přivítal na letišti papeže Františka v půl šesté večer našeho času a doprovodil jej do prezidentské rezidence, kde se uskutečnil soukromý rozhovor. V konferenčním sále prezidentského paláce očekávalo Svatého otce asi dva tisíce osob, představitelů politického, ekonomického, kulturního a náboženského života země.

Uganda, která má 37 milionů obyvatel, je křesťanská země. Kromě katolíků, kteří tvoří asi 47% obyvatelstva, je v zemi silně zastoupeno také anglikánské společenství, do kterého patří 36% Uganďanů. Oficiálním jazykem je stejně jako v Keni angličtina, ve které papež pronesl svoji promluvu na uvítanou. Cílem jeho návštěvy, jak řekl v úvodu, je připomínka 50. výročí kanonizace ugandských mučedníků. Svatořečil je v roce 1964 Pavel VI., který o pět let později (31.7.-2.8.1969) jako první papež Ugandu také navštívil. Kromě 22 katolíků, z nichž nejznámější je svatý katechista Karel Lwanga, podstoupilo mučednictví v letech 1885-87 také 23 anglikánů. Všichni tito svědkové víry jsou ctěni v obou křesťanských komunitách této země.

„Mučedníci – jak katolíci, tak anglikáni – jsou autentičtí národní hrdinové. Vydávají svědectví hlavním principům, které vyjadřuje ugandské motto: Pro Boha a pro moji vlast. Připomínají nám, že víra, mravnost a úsilí o obecné dobro byly a nadále jsou důležité pro kulturní, ekonomický a politický život. Kromě toho nám také připomínají, že i přes různost našich náboženských vyznání a přesvědčení jsme všichni povoláni hledat pravdu, zasazovat se o spravedlnost a smíření, vzájemně se respektovat, chránit a pomáhat si jako členové jediné lidské rodiny.“

Papež František dále zdůraznil, že svojí návštěvou má v úmyslu „přitáhnout pozornost k Africe jako celku“ a podotkl, že svět hledí na Černý kontinent jako na kontinent naděje.

„Tady ve východní Africe prokázala Uganda výjimečné nasazení při přijímání uprchlíků, kterým umožnila znovu začít bezpečný život, dala jim pocit důstojnosti plynoucí z toho, že si vydělají na živobytí poctivou prací. Náš svět poznamenaný válkami, násilím a různými formami nespravedlnosti je svědkem migračního pohybu národů, který nemá obdoby. Způsob, jakým čelíme tomuto fenoménu, je zkouškou našeho lidství, naší úcty k lidské důstojnosti a především naší solidarity s bratřími a sestrami v nouzi.“ Prokazovaná dobročinnost umožňuje spatřit pravou duši ugandského lidu – řekl dále papež a dodal:

„Náš svět se mnoha způsoby stává solidárnějším, avšak zároveň jsme svědky znepokojivé globalizace „skartační kultury“, která vyvolává slepotu vůči duchovním hodnotám, zatvrzuje naše srdce před nouzí chudých a zbavuje naši mládež naděje.“

Svoji promluvu zakončil Petrův nástupce přáním, aby ugandský lid setrval na výši hodnot, které utvářely jeho duši a skončil pozdravem v domorodém jazyce luganda: Bůh vám žehnej! Mungu awabariki!

Plné znění papežovy promluvy na uvítanou najdete ZDE.

ad 4. Petrův nástupce se po skončení oficiálního uvítání v prezidentském paláci odebral z Entebby do Munyonyo, místa, kde ugandský král Mwanga roku 1886 nařídil likvidaci křesťanů. Na prostranství před tamější františkánskou svatyní se konalo setkání s přibližně pěti tisíci katechisty a učiteli.
„Pokud budete nejen učitelé, ale také svědci, vaše poselství zakoření hlouběji,“ řekl jim papež František. V Ugandě působí 14 a půl tisíce katechistů (tzn. katechetů, kteří jsou pověřeni udělováním svátosti křtu). Papež jim poděkoval za jejich práci, kterou – jak podotkl – konají s nesmírnou obětavostí a za pomoci velice skromných prostředků. Působivé setkání se odehrálo ve světle svící, rozptylujících šero soumraku před chrámem v Munyonyo, na místě, kde byli před 130 lety pro svou věrnost křesťanským morálním zásadám odsouzeni k smrti ugandští mučedníci:

„Učíte tomu, co učil Ježíš, vzděláváte dospělé a pomáháte rodičům vychovávat děti ve víře, přinášíte všem radost a naději na věčný život. Děkuji! Děkuji vám za vaše nasazení, za příklad, který dáváte, za blízkost Božímu lidu v jeho každodenním životě a za tolik způsobů, kterými rozséváte a pěstujete sémě víry v celé této rozlehlé zemi! Zvláštní dík vám patří za to, že učíte děti a mladé lidi jak se modlit! [...] Ve chvílích, kdy se váš úkol zdá být tíživý, materiální zdroje příliš malé a překážky příliš velké, pamatujte na to, že vaše práce je svatá. A to chci zdůraznit: vaše práce je svatá. Duch svatý je přítomen tam, kde se hlásá Kristovo jméno. [...] Poselství, které nesete, zakoření o v srdcích lidí to hlouběji, čím více vy sami budete nejen učiteli, ale také svědky. [...] Kéž váš příklad ukazuje všem krásu modlitby, sílu milosrdenství a odpuštění a radost ze sdílení eucharistie se všemi bratřími a sestrami.“

František připomněl, že křesťanská komunita v Ugandě vyrostla právě na svědectví mučedníků. Obětí své krve vydali svědectví pravdě, která osvobozuje.

„Dnes jsme v Munyonyo, na místě, kde se král Mwanga rozhodl vyhubit následovníky Krista. Nepodařilo se mu uskutečnit tento záměr, stejně jako se králi Herodovi nepodařilo zabít Ježíše. [...] Když křesťané v Ugandě uviděli odvážné svědectví sv. Ondřeje Kaggwy a jeho druhů, ještě více je to posílilo ve víře v Kristovy přísliby. Kéž vám váš patron sv. Ondřej a také všichni ugandští katechisté a mučedníci vyprosí milost, abyste byli moudrými učiteli, lidmi, jejichž slova budou naplněná milostí a kteří vydávají přesvědčivé svědectví o nádheře Boží pravdy a radosti evangelia! Buďte svědky svatosti! Jděte beze strachu do všech města a vesnic této země a rozdávejte dobré símě Božího slova – a důvěřujte jeho příslibu, že se navrátíte s jásotem a se snopy bohaté úrody. Prosím vás, katechisté, abyste se za mě modlili, a veďte také děti k modlitbě za mě. Omukama Abawe Omukisa! (Bůh vám žehnej!)“

Na zakončení setkání papež František symbolicky zasadil strom a zalil jej společně s místním arcibiskupem a zástupci dalších křesťanských vyznání, jako připomínku ekumenické dimenze ugandských mučedníků.

Po setkání v Munyonyu odjel papež František na 16 km vzdálenou nunciaturu v Kampale, kde ještě přijal na zvláštní audienci jihosúdánského prezidenta Salvu Kiira. Jak uvedl vatikánský mluvčí P. Lombardi, setkání bylo „zvláštním gestem“, kterým chtěl papež František ukázat, s jakou pozorností sleduje pohnuté osudy tohoto nejmladšího státu Afriky. Mezi otci jeho nezávislosti byl také katolický biskup Cesare Mazzolari, který zemřel krátce po vyhlášení Jižního Súdánu v roce 2011. Přestože vznik tohoto státu byl veden ideálem pokoje jak mezi etniky tak se Súdánem, celých pět let své existence marně čeká na mír.