Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. 1. Dopoledne se papež František se účastnil pravoslavné liturgie v patriarchálním kostele sv. Jiří.
2. Společné prohlášení Bartoloměje I. a Františka.
3. Setkání Petrova nástupce s mládeží ze salesiánské oratoře v Istanbulu.

ad 1. Poslední den své návštěvy v Turecku začal Svatý otec slavením eucharistie v kapli papežské delegatury v Istanbulu. Potom papež přijal na audienci vrchního rabína židovské obce v Turecku. Z muslimských zemí je tady totiž hned po Iránu druhá nejpočetnější židovská obec. Čítá přibližně 25 tisíc lidí, kteří žijí převážně v Istanbulu a v Izmiru. Izák Haleva je vrchním rabínem od roku 2002.

Potom se papež vydal do 5 kilometrů vzdáleného patriarchálního kostela sv. Jiří, aby se zde účastnil byzantské liturgie ze svátku sv. Ondřeje, zakladatele konstantinopolské církve. Kostel sv. Jiří nemá kupoli, která byla stržena roku 1720 z rozhodnutí otomanské vlády, která ji považovala za výsadu mešit a budov islámského kultu.

Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého je obřad užívaný pravoslavnou i řecko-katolickou církví. Tento ritus, jako i mnoho jiných starobylých ritů Blízkého východu, se nazývá východní, protože celebrant slaví liturgii obrácen směrem k Východu. Liturgie trvá přibližně 4 hodiny a skládá se ze třech částí: proskomidie neboli přípravy darů chleba a vína k liturgické oběti, dále liturgie katechumenů a liturgie věřících, které tématicky odpovídají bohoslužbě slova a bohoslužbě oběti v římském ritu.

Patriarcha Bartoloměj uvedl papeže Františka do kostela na již probíhající liturgii přibližně v půl desáté dopoledne. Promluvy se na závěr liturgie ujal nejprve ekumenický patriarcha. Bartoloměj I. zdůraznil, že „víru, kterou jsme společně zachovávali první tisíciletí, jsme povoláni opět učinit základem naší jednoty“. Na jiném místě pak zmínil přípravu posvátného synodu pravoslavné církve, který, „dá-li Bůh, bude svolán v roce 2016“ a na který bude přizván jako pozorovatel zástupce římské církve.

„Problémy, před nimiž stanuly církve v důsledku historických okolnosti, nás nutí překonat introverze a co nejtěsněji spolupracovat. Nemůžeme si dovolit luxus, jednat osamoceně. Dnešní pronásledovatelé křesťanů se neptají, ke které církvi patří jejich oběti. Jednota, o kterou velice usilujeme, se v některých regionech již uskutečňuje bohužel skrze mučednictví. Nabídněme tedy společně ruku současnému člověku, ruku Toho, který jediný je s to spasit jej skrze kříž a své vzkříšení.“

Řekl v samotném závěru ekumenický patriarcha Bartoloměj I. Hned po něm se ujal slova Petrův nástupce, který v úvodu své promluvy zavzpomínal na dobu, kdy se jako buenosaireský biskup častokrát účastnil božské liturgie pravoslavných komunit, a zdůraznil, že jeho dnešní účast na slavnosti patrona ekumenického patriarchátu považuje za zvláštní milost.

„Setkat se, dívat se jeden druhému do tváře, vyměnit si objetí pokoje, modlit se za sebe navzájem – to jsou podstatné dimenze oné cesty, která vede ke znovunastolení plného společenství, ke kterému směřujeme. To vše neustále předchází a doprovází další podstatná dimenze této cesty, kterou je teologický dialog. Autentický dialog je vždycky setkání lidí, kteří mají jméno, tvář a dějiny a nikoli pouhá konfrontace idejí.

Platí to především pro nás křesťany, protože pro nás je pravdou osoba Ježíše Krista. Příklad sv. Ondřeje, který spolu s jiným učedníkem přijal pozvání božského mistra: „Pojďte a uvidíte“ a „ten den zůstali u něho“ (Jan 1,39), nám jasně ukazuje, že křesťanský život je osobní zkušenost, proměňující setkání s Tím, který nás miluje a chce nás spasit. Také křesťanská zvěst se šíří díky lidem, kteří milují Krista a proto nemohou nepředávat radost z toho, že jsou milováni a spaseni. Příklad apoštola Ondřeje je znovu inspirující. Ten poté co následoval Ježíše do míst, kde bydlel, a zůstal u něho, „nejdříve nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: »Našli jsme Mesiáše!« - to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-42). Je proto jasné, že ani dialog mezi křesťany se nemůže vyhýbat této logice osobního setkání.“

Potom papež František připomněl půl století trvající cestu vzájemných vztahů římské a pravoslavné církve, zahájenou koncilním dekretem o ekumenismu, který stanovil jeho princip:

„Považuji za důležité vyzdvihnout respekt vůči tomuto principu jako podstatnou a vzájemnou podmínku znovunastolení plného společenství, které nespočívá ani v podrobenosti jednoho druhému, ani v pohlcení jednoho druhým, nýbrž spíše v přijetí všech darů, které Bůh dal každému, aby celému světu zjevil obrovské tajemství spásy uskutečněné Kristem Pánem skrze Ducha svatého. Chci ujistit každého z vás, že k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky kromě vyznání společné víry a že jsme připraveni společně ve světle učení Písma a zkušenosti prvního tisíciletí hledat takové způsoby, které zaručí nezbytnou jednotu církve v nynější situaci: jediné co si přeje katolická církev a co hledám jako biskup Říma – „církve, která předsedá v lásce“ – je společenství s pravoslavnými církvemi. Toto společenství bude vždycky plodem lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), bratrské lásky, která dává výraz duchovnímu a transcendentnímu svazku, který nás pojí jakožto Pánovy učedníky.“

Papež poukázal obšírněji na tři mocně se zvedající hlasy, „které nelze neslyšet a které po nás požadují, abychom až do dna prožívali, že jsme učedníky Pána Ježíše Krista.“ První patří chudých, druhý obětem konfliktů a třetí mládeži. „Všechny nás vybízejí, abychom postoupili vpřed k plnému společenství“ - řekl papež a obrátil se k ekumenickému patriarchovi:

„Drahý bratře, nejdražší bratře, jsme už na cestě k plnému společenství a můžeme již prožívat výmluvná znamení skutečné, byť ještě neúplné jednoty. To nám dodává útěchu a oporu, abychom v této cestě pokračovali. Jsme si jisti, že jsme na této cestě podporováni přímluvou svatého apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra, které tradice pokládá za zakladatele církví v Konstantinopoli a v Římě. Prosme Boha o velký dar plné jednoty a schopnost jej přijmout do svých životů. A nikdy se nezapomeňme modlit za sebe navzájem.“

PLNÉ ZNĚNÍ homilie papež Františka při božské liturgii je ZDE

ad 2. Hned po bohoslužbě, přibližně v poledne, římský biskup a konstantinopolský patriarcha podepsali a přečetli společnou deklaraci. Kromě pokračování snahy o dosažení plné jednoty apelovali také na mezinárodní společenství, pokud jde o situaci v Iráku, Sýrii a na celém Blízkém východě. Výslovně pak zmínili také Ukrajinu:

„Pamatujeme také na všechny národy trpící v důsledku války – píší Bartoloměj I. a František. Modlíme se zvláště za mír na Ukrajině, zemi se starobylou křesťanskou tradicí a vyzýváme strany zapojené do konfliktu, aby hledaly cestu dialogu a respektování mezinárodního práva za účelem ukončení konfliktu a umožnily všem Ukrajincům harmonicky žít.“

Papež František byl pak spolu s doprovodem pozván do sídla ekumenického patriarchátu na oběd.

ad 3. Poslední etapou návštěvy papeže v Turecku bylo setkání s několika desítkami chlapců a děvčat, kteří navštěvují salesiánskou oratoř působící při katolické katedrále sv. Ducha. Mládež různého věku původem z Turecka, Sýrie, Iráku a Afriky reprezentovala několik stovek lidí, kterým poskytuje různé služby šest zdejších salesiánů. Asi půlhodinové setkání se uskutečnilo na zahradě papežské delegatury. Papež zde pronesl krátkou promluvu a s každým jednotlivě se pozdravil.

Odpoledne ještě Petrův nástupce navštívil arménského patriarchu Konstantinopole Mesroba Mutafiana, který je hospitalizován v arménské nemocnici Nejsv. Salvatora, kde se zdržel přibližně čtvrt hodiny. Potom už následoval odjezd na letiště, kam se papežem přišel rozloučit primátor Istanbulu. Zpáteční cesta do Říma trvala dvě a tři čtvrtě hodiny. Na palubě letadla se pak jako obvykle konala tisková konference, během níž papež zodpověděl otázky novinářů, kteří jej na jeho šesté zahraniční apoštolské cestě doprovázeli. Obsah tiskovky přineseme zítra.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(mig)