Mnohokrát jsem se jako arcibiskup Buenos Aires účastnil božské liturgie pravoslavných komunit působících v tomto městě, ale to, že jsem dnes tady v patriarchálním kostele sv. Jiří na slavnosti sv. apoštola Ondřeje, prvního z povolaných a bratra svatého Petra, patrona ekumenického patriarchátu, je opravdu jedinečná milost kterou mi daroval Pán.
Setkat se, dívat se jeden druhému do tváře, vyměnit si objetí pokoje, modlit se za sebe navzájem – to jsou podstatné dimenze oné cesty, která vede ke znovunastolení plného společenství, ke kterému směřujeme. To vše neustále předchází a doprovází další podstatná dimenze této cesty, kterou je teologický dialog. Autentický dialog je vždycky setkání lidí, kteří mají jméno, tvář a dějiny a nikoli pouhá konfrontace idejí.
Platí to především pro nás křesťany, protože pro nás je pravdou osoba Ježíše Krista. Příklad sv. Ondřeje, který spolu s jiným učedníkem přijal pozvání božského mistra: „Pojďte a uvidíte“ a „ten den zůstali u něho“ (Jan 1,39), nám jasně ukazuje, že křesťanský život je osobní zkušenost, proměňující setkání s Tím, který nás miluje a chce nás spasit. Také křesťanská zvěst se šíří díky lidem, kteří milují Krista a proto nemohou nepředávat radost z toho, že jsou milováni a spaseni. Opět je tu inspirující příklad apoštola Ondřeje. Ten poté co následoval Ježíše do míst, kde bydlel, a zůstal u něho, „nejdříve nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: »Našli jsme Mesiáše!« - to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-42). Je proto jasné, že ani dialog mezi křesťany se nemůže vyhýbat této logice osobního setkání.
Není proto náhodou, že cesta smíření a pokoje mezi katolíky a pravoslavnými byla v určitém smyslu zahájena setkáním a objetím našich ctihodných předchůdců, ekumenického patriarchy Athenagora a papeže Pavla VI. před padesáti lety v Jeruzalémě. Tuto událost jsme si nedávno připomněli opětovným setkáním ve městě, kde byl Pán Ježíš Kristus zabit a vstal z mrtvých.
Příznivou shodou okolností se tato moje návštěva uskutečňuje den po padesátiletém výročí promulgace dekretu Druhého vatikánského koncilu o hledání jednoty mezi všemi křesťany, Unitatits redintegratio. Jde o zásadní dokument, který otevřel novou cestu setkání mezi katolíky a bratry jiných církví a církevních společenství.
Tímto dekretem katolická církev výslovně uznává, že pravoslavné církve „mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“ (č.15). V důsledku toho se prohlašuje, že věrné opatrování plnosti křesťanské tradice a k dovršení smíření východních a západních křesťanů je svrchovaně důležité zachovávat a udržovat bohatý odkaz východních církví, nejenom pokud jde o liturgické a duchovní tradice, ale také o kanonickou disciplinu, kterou potvrdili svatí a sněmy a kterými se řídí život těchto církví (srov. č. 15-16).
Považuji za důležité vyzdvihnout respekt vůči tomuto principu jako podstatnou a vzájemnou podmínku znovunastolení plného společenství, které nespočívá ani v podrobenosti jednoho druhému, ani v pohlcení jednoho druhým, nýbrž spíše v přijetí všech darů, které Bůh dal každému, aby celému světu zjevil obrovské tajemství spásy uskutečněné Kristem Pánem skrze Ducha svatého. Chci ujistit každého z vás, že k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky kromě vyznání společné víry a že jsme připraveni společně ve světle učení Písma a zkušenosti prvního tisíciletí hledat takové způsoby, které zaručí nezbytnou jednotu církve v nynější situaci: jediné co si přeje katolická církev a co hledám jako biskup Říma – „církve, která předsedá v lásce“ – je společenství s pravoslavnými církvemi. Toto společenství bude vždycky plodem lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), bratrské lásky, která dává výraz duchovnímu a transcendentnímu svazku, který nás pojí jakožto Pánovy učedníky.
V dnešním světě se mocně zvedají hlasy, které nemůžeme neslyšet a které po našich církvích požadují, abychom až do dna prožívali, že jsme učedníky Pána Ježíše Krista.
První z těchto hlasů patří chudým. Ve světě je příliš mnoho mužů a žen, kteří trpí těžkou podvýživou, rostoucí nezaměstnaností, vysokým stupněm nezaměstnanosti mladých lidí a zvyšováním sociální exkluze, která může vést ke kriminální činnosti a dokonce k náboru do řad teroristů. Nemůžeme zůstat lhostejnými vůči hlasům těchto bratří a sester. Žádají po nás nejenom materiální pomoc, která je v mnoha okolnostech nezbytná, ale především pomoc při obraně jejich důstojnosti jakožto lidí, aby mohli najít duchovní energii, povznést se a být opět protagonisty svých dějin. Žádají nás rovněž, abychom ve světle evangelia bojovali proti strukturálním příčinám chudoby: nerovnosti, nedostatku důstojné práce, země a obydlí, upírání sociálních a pracovních práv. Jako křesťané jsme povoláni společně přemáhat onu globalizaci lhostejnosti, která – jak se zdá – má dnes navrch nad novou civilizací lásky a solidarity.
Druhý hlas, který silně volá, je hlasem obětí konfliktů v mnoha částech světa. Tento hlas slyšíme znít velmi dobře tady, protože některé sousední národy jsou postiženy krutou a nelidskou válkou. S velikou bolestí myslím na početné oběti nelidského a nesmyslného atentátu, který v těchto dnech zasáhl věřící muslimy během modlitby v nigerijské mešitě Kano. Rušit mír nějakého národa, páchat nebo schvalovat jakékoli násilí, zvláště na slabých a bezbranných osobách, je nejtěžším hříchem proti Bohu, protože je výrazem nerespektování Božího obrazu v člověku. Hlas obětí konfliktů nás nutí k urychlenému pokračování v cestě ke smíření a společenství mezi katolíky a pravoslavnými. Ostatně, jak můžeme věrohodně zvěstovat poselství pokoje, které přichází od Krista, pokud se mezi námi nadále vyskytuje soupeření a sváry (srov. Evangelii nuntiandi, 77)?
Třetí hlas, který nás interpeluje, patří mládeži. Dnes je bohužel mnoho mladých lidí, kteří žijí bez naděje, přemoženi nedůvěrou a rezignací. Mnozí mladí, ovlivnění dominantní kulturou, hledají radost jenom ve hmotném majetku a v uspokojení momentálních emocí. Nové generace nebudou moci nikdy získat pravou moudrost a udržovat naději, pokud my nebudeme schopni uplatňovat a předávat autentický humanismus, který pramení z evangelia a z tisícileté zkušenosti církve. Jsou to právě mladí – myslím zejména na množství pravoslavných, katolíků a protestantů, kteří se scházejí na mezinárodních setkáních pořádaných komunitou Taizé. Ti nás vybízejí, abychom učinili krok vpřed k plnému společenství. A to nikoli proto, že neznají význam odlišností, které nás dosud rozdělují, ale protože dovedou vidět dál a jsou schopni chápat to podstatné, co nás již spojuje.
Drahý bratře, nejdražší bratře, jsme už na cestě k plnému společenství a můžeme již prožívat výmluvná znamení skutečné, byť ještě neúplné jednoty. To nám dodává útěchu a oporu, abychom v této cestě pokračovali. Jsme si jisti, že jsme na této cestě podporováni přímluvou svatého apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra, které tradice pokládá za zakladatele církví v Konstantinopoli a v Římě. Prosme Boha o velký dar plné jednoty a schopnost jej přijmout do svých životů. A nikdy se nezapomeňme modlit za sebe navzájem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie