Případy zneplatnění manželství jsou tématem dvoudenního právnického sympozia, které se dnes začalo na římské papežské univerzitě Sv. Kříže. Jeden z jeho účastníků, předseda Papežské rady pro výklad legislativních textů,
kard. Francesco Coccopalmerio v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas říká:
„Někdy bývá zaměňována zneplatnění a anulace manželství. Církev neanuluje manželství. V daném případě je prohlašuje za neplatné, to znamená, že vlastně nebylo nikdy plně uzavřené. Nemá však moc manželství anulovat, až na některé úzce vymezené případy. Mluvíme-li tedy o opravdových manželstvích, které technicky definujeme za uznaná a dokonaná, církev nemá moc je anulovat.“
Je k těmto případům je třeba přistupovat poctivě. Mohl byste však uvést nějaký příklad nepoctivé snahy v procesech týkajících se platnosti manželství?
„Ke zneužití dochází, pokud člověk ví, že jeho manželství je platné, a zároveň se snaží na církvi vyloudit prohlášení o neplatnosti. V takovém případě se pak utíká k tomu, že podává svoje manželství jako neplatné, ačkoli není neplatné. Tady je třeba apelovat nejenom na korektnost manželů, ale také na poctivost soudců, kteří se v žádném případě nesmějí nechat ovlivnit možnými výhodami, např. ekonomické povahy.“
Benedikt XVI. zvláště na setkáních s představiteli Tribunálu Římské roty, několikrát vyjádřil přání, aby se v případech neplatnosti manželství, vždycky usilovalo o vyrovnanost mezi spravedlností a láskou, a neupadalo se do účelových procesů. Jak je toto přání Svatého otce uskutečňováno?
„Mám za to, že soudci apoštolských tribunálů – zejména Římská rota a Apoštolská signatura – tuto výzvu plně přijali a uskutečňují. Samozřejmě, že může dojít k chybám, ale to jsou lidské chyby. Přesto věřím, že zde existuje vysoká kompetence a nasazení. Výzvu by měli vnímat také ostatní subjekty, tedy ti, kteří žalují manželství a ti, kteří doprovázejí dotyčné osoby při procesním řízení.“
Velice záleží také na přípravě k uzavření svátosti manželství…
„To je vskutku velmi důležité. Je zapotřebí stále inteligentnější a účinnější předmanželské pastorace, neboť právě tehdy vzniká manželství ve svědomí obou stran, v jejich souhlasu. Je proto zapotřebí výchovy k manželství jako svátosti, zvláště pokud jde o nerozlučitelnost, již od mladistvého věku. Mladé lidi je třeba vést k citlivosti v této věci, musí chápat manželství jako něco osobního, musí to cítit. Netřeba se přitom omezovat jenom na předmanželskou katechezi, ale je třeba, aby toto téma bylo v katechezi přítomno ještě dříve. Když bude existovat vědomí opravdové podstaty manželství, jeho posvátné povahy a jeho nerozlučitelnosti, budou případy neplatnosti redukovány na minimum. Dnes ovšem žijeme v kultuře, která nás vede jiným směrem. Můžeme říci že žijeme v kontaminované atmosféře, ve které je manželství chápáno jako zábava, tj. jako něco, s čím lze zacházet s naprostou svobodou jakoby ten či ta, kdo uzavírá manželství, mohl či mohla kdykoliv druhou stranu odvrhnout jako nějakou neužitečnou, starou či překonanou věc. To je zajisté hrozné. Bohužel, však v takovéto době žijeme. Benedikt XVI. a Jan Pavel II. bezpochyby učinili mnohé, aby tomuto trendu čelili. Také z hlediska medializovaných hodnot a svědectví, objevujících se v televizi, bychom mohli přinést něco nového. Týká se to nejen křesťanského, svátostného manželství, ale i řekněme přirozeného svazku, který obsahuje rovněž nedotknutelné hodnoty.“
Říká kardinál Franceso Coccopalmerio na okraj probíhající sympozia o manželství a manželském právu na římské univerzitě Sv. Kříže.
Přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
