Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Po Kateřině Sienské a Kateřině Boloňské bych dnes rád pohovořil o další světici téhož jména, totiž o Kateřině z Janova, která je známa především díky svému vidění očistce. Spis, který podává její život a myšlení, byl publikován v ligurském městě roku 1551 a je rozdělen na tři části: Životopis ve vlastním smyslu, Důkaz a vysvětlení očistce ? známější jako Traktát ? a Dialog mezi duší a tělem[1]. Závěrečným redaktorem byl Kateřinin zpovědník, kněz Cattaneo Marabotto.

Kateřina se narodila v Janově roku 1447. Jako poslední z pěti dětí v útlém věku ztratila otce, Giacoma Fieschiho. Matka, Francesca di Negro, jim zprostředkovala kvalitní křesťanskou výchovu, takže nejstarší dvě dcery se staly řeholnicemi. V šestnácti letech byla Kateřina provdána za Giuliano Adorna, muže, který se po různých obchodních a vojenských zkušenostech na Blízkém Východě, vrátil do Janova, aby se zde oženil. Manželský život nebyl snadný také vzhledem k povaze manžela, který se věnoval hazardním hrám. Rovněž Kateřina zpočátku podlehla světáckému způsobu života, ve kterém však nemohla nalézt pokoj. Po deseti letech si v srdci nesla hluboký pocit prázdnoty a hořkosti.

Konverze nastala 20. března 1473 díky výjimečné zkušenosti. Vydala se do kostela svatého Benedikta a kláštera Naší Milostné Paní, aby se vyzpovídala. Když poklekla před knězem ? jak sama popisuje ? ?byla jí do srdce zasazena rána, nezměrná lásku k Bohu? spolu s velice zřetelným viděním vlastních ubohostí a nedostatků, a současně i dobroty Boží, že z toho téměř omdlela. Byla v srdci dotčena poznáním sebe samé, prázdného života, který vedla, a dobroty Boha. Z této zkušenosti se zrodilo rozhodnutí, které usměrnilo celý její život a které vyjádřila slovy: ?Už ne svět, už žádné hříchy? (srov. Vita mirabile, 3rv). Kateřina tehdy utekla a zpověď odložila. Vrátila se domů, vešla do nejskrytějšího pokoje a dlouho plakala. Tehdy se jí dostalo vnitřního poučení o modlitbě a uvědomila si nezměrnou lásku, kterou Bůh chová k ní, hříšníci. Byla to duchovní zkušenost, kterou nedokázala vyjádřit slovy (srov. Vita mirabile, 4r). A za těchto okolností se jí dal spatřit trpící Ježíš, obtížený křížem, jak bývá často zobrazován v ikonografii této světice. O několik dnů později se vrátila ke knězi, aby konečně vykonala důkladnou zpověď. Tady se pak začíná její ?očistný život?, ve kterém dlouhou dobu zakouší ustavičnou bolest nad spáchanými hříchy a vede ji ke konání kajícných skutků a obětí, jimiž projevuje svoji lásku k Bohu.

Na této cestě se Kateřina stále více blížila k Pánu, až nakonec vstupuje na cestu, která bývá nazývána ?sjednocující?, tedy do vztahu či hlubokého spojení s Bohem. V Životopise se píše, že její duše byla vedena a vnitřně vyučována pouze něžnou láskou Boha, který jí dával všechno, co potřebovala. Kateřina se odevzdala Pánu tak úplně, že žila ? jak píše ? asi dvacet pět let ?bez pomoci jakéhokoli tvora a byla poučována a vedena pouze Bohem? (Vita, 117r-118r), živena především neustálou modlitbou a svatým přijímáním, ke kterému přistupovala denně, což v její době nebylo obvyklé. Teprve o mnoho let později jí Pán dal kněze, který pečoval o její duši.

Kateřina se vždycky zdráhala svěřovat a vyjevovat své zkušenosti o mystickém sjednocení s Bohem především pro svoji hlubokou pokoru, kterou pociťovala v souvislosti s Pánovými milostmi. Teprve hledisko, že to bude k Jeho slávě a přinese to užitek druhým na jejich duchovní cestě, ji přimělo k tomu, aby vyprávěla o tom, co se v ní dělo, počínaje momentem konverze, což je její výchozí a základní zkušenost. Místem jejího výstupu k vrcholům mystiky byl hospic v Pammatone, největší hospic v Janově, který vedla a animovala. Kateřina tedy žije naprosto činorodým způsobem i přes onu hlubinu svého vnitřního života. V Pammatone kolem ní vzniká skupina následovníků, žáků a spolupracovníků, nadšených jejím životem z víry a její činorodou láskou. Uchvácen byl i její manžel, Giuliano Adorno, který opustil svůj lehkomyslný život, stal se františkánským terciářem a přestěhoval se do hospice, aby zde pomáhal své manželce. Nasazení Kateřiny v péči o nemocné pokračovalo až do konce jejího pozemského putování, 15. září 1510. Od konverze až do smrti nedošlo k žádným mimořádným událostem, ale celý její život charakterizují dva prvky: na jedné straně mystická zkušenost, tedy hluboké spojení s Bohem, prožívané jako snubní sjednocení a na druhé straně pomoc nemocným, organizace hospice, služba bližním, zejména těm nejopuštěnějším a nejnuznějším. Oba tyto póly ? Bůh a bližní ? naprosto vyplňují její život, který prakticky strávila mezi zdmi tohoto hospice.

Drazí přátelé, nikdy nesmíme zapomenout na to, že čím více milujeme Boha a trváme v modlitbě, tím více dovedeme opravdu milovat ty, kdo jsou kolem nás, kdo jsou blízko, protože jsme schopni vidět v každém člověku tvář Pánovu, která miluje bez omezení a bez rozdílů. Mystika nebuduje od druhého odstup, nevytváří abstraktní život, ale spíše k druhému přibližuje, protože umožňuje jednat a vidět očima a srdcem Boha.

Kateřininy myšlenky o očistci, kterými proslula, jsou obsaženy v posledních dvou částech knihy citované na začátku: Traktátu o očistci a Dialogu mezi duší a tělem. Důležité je zaznamenat, že Kateřina ve své mystické zkušenosti nemá žádná specifická zjevení o očistci nebo o duších, které se v něm očišťují. Nicméně, ve spisech inspirovaných naší světicí je očistec ústředním tématem, a způsob jeho popisu má na svou dobu charakteristické originální rysy. První se týká ?místa? očišťování duší. V její době bývalo znázorňováno hlavně za použití prostorově určených obrazů. Mělo se za to, že jde o určitý prostor, kde se očistec nachází. Kateřina jej však nepředstavuje jako místo v hlubinách země. Je to oheň nikoli zevnější, ale vnitřní. Očistec je vnitřní oheň. Světice mluví o cestě očišťování duše směřující k plnému společenství s Bohem, přičemž vychází z vlastní zkušenosti hluboké bolesti nad spáchanými hříchy a ze srovnání s nekonečnou láskou Boha (srov. Vita mirabile, 171v). Slyšeli jsme o momentu obrácení, kdy nečekaně Kateřina pocítila dobrotu Boží, nekonečný odstup mezi svým životem a touto dobrotou a žhnoucí oheň v sobě samé. A toto je oheň, který očišťuje, vnitřní oheň očistce. Také tady existuje jeden originální rys ve srovnání s dobovým myšlením. Při vyprávění o očistcových mukách totiž naše světice nevychází z onoho světa - jak bylo běžné v oné době a možná je dodnes ? aby potom ukazovala cestu očisty či obrácení, nýbrž vychází z vnitřní zkušenosti svého života a postupuje k věčnosti. Duše ? praví Kateřina ? stane před Bohem spoutána tužbami a souženími plynoucími ze hříchu, což jí znemožňuje těšit se z oblažujícího patření na Boha. Kateřina tvrdí, že Bůh je tak ryzí a svatý, že duše poskvrněná hříchem nemůže stanout v přítomnosti božského majestátu (srov. Vita mirabile, 177r). Také my cítíme, že jsme vzdáleni a naplněni tolika věcmi, že nemůžeme vidět Boha. Duše si uvědomuje nezměrnou lásku a dokonalou spravedlnost Boha a v důsledku toho trpí, protože na tuto lásku neodpověděla správně a dokonale, a sama tato láska k Bohu se stává plamenem, láskou, která očišťuje od strusky hříchu.

U Kateřiny lze zaznamenat teologické a mystické prameny, z nichž se v její době běžně čerpalo. Zejména je to typický obraz Dionýsia Areopagity, tedy obraz zlatého vlákna, které spojuje lidské srdce s Bohem samotným. Když Bůh očišťuje člověka, váže jej velice jemným zlatým vláknem, kterým je láska, a přitahuje jej k sobě citem tak mohutným, že je člověk ?přemožen a poražen a je zcela bez sebe?. Takto je srdce člověka proniknuto láskou Boha, která se stává jediným vodítkem, jedinou hnací silou jeho bytí (srov. Vita mirabile, 246rv). Tuto situaci, pozvednutí k Bohu a opuštění vlastní vůle, jak to vyjadřuje obraz zlatého vlákna, užívá Kateřina, aby vyjádřila působení božského světla na duše v očistci, světla, které je očišťuje a pozvedá k nádheře zářivých paprsků Boha (srov. Vita mirabile, 179r).

Drazí přátelé, svatí dosahují ve své zkušenosti sjednocení s Bohem tak hlubokého?vědění? o božských tajemstvích, v nichž se vzájemně proniká láska a poznání, že pomáhají samotným teologům v jejich studijním úsilí o intelligentia fidei, o porozumění tajemstvím víry, tedy v reálném prohloubení tajemství například toho, čím je očistec.

Svatá Kateřina nás svým životem učí, že čím více milujeme Boha a důvěrně se Mu svěřujeme v modlitbě, tím více se nám dává poznat a zapaluje naše srdce svou láskou. Světice píše o očistci a připomíná nám základní pravdu víry, která se pro nás stává pozváním k modlitbě za zemřelé, aby mohli dojít blaženého patření na Boha ve společenství svatých (srov. KKC, 1023). Pokorná, věrná a velkodušná služba, kterou poskytovala světice po celý svůj život v hospici v Pammatona, je zároveň zářivým příkladem lásky ke všem a povzbuzením především pro ženy, které poskytují zásadní přínos společnosti a církvi svým drahocenným dílem, obohaceným svou vnímavostí a pozorností vůči nejchudším a nejpotřebnějším.

Přeložil Milan Glaser