Rádio Vaticana

Drazí bratři a sestry,
Po Kateřině Sienské a Kateřině Boloňské bych dnes rád pohovořil o další světici téhož jména, totiž o Kateřině z Janova, která je známa především díky svému vidění očistce. Spis, který podává její život a myšlení, byl publikován v ligurském městě roku 1551 a je rozdělen na tři části: Životopis ve vlastním smyslu, Důkaz a vysvětlení očistce ? známější jako Traktát ? a Dialog mezi duší a tělem[1]. Závěrečným redaktorem byl Kateřinin zpovědník, kněz Cattaneo Marabotto.

Kateřina se narodila v Janově roku 1447. Jako poslední z pěti dětí v útlém věku ztratila otce, Giacoma Fieschiho. Matka, Francesca di Negro, jim zprostředkovala kvalitní křesťanskou výchovu, takže nejstarší dvě dcery se staly řeholnicemi. V šestnácti letech byla Kateřina provdána za Giuliano Adorna, muže, který se po různých obchodních a vojenských zkušenostech na Blízkém Východě, vrátil do Janova, aby se zde oženil. Manželský život nebyl snadný také vzhledem k povaze manžela, který se věnoval hazardním hrám. Rovněž Kateřina zpočátku podlehla světáckému způsobu života, ve kterém však nemohla nalézt pokoj. Po deseti letech si v srdci nesla hluboký pocit prázdnoty a hořkosti.

Konverze nastala 20. března 1473 díky výjimečné zkušenosti. Vydala se do kostela svatého Benedikta a kláštera Naší Milostné Paní, aby se vyzpovídala. Když poklekla před knězem ? jak sama popisuje ? ?byla jí do srdce zasazena rána, nezměrná lásku k Bohu? spolu s velice zřetelným viděním vlastních ubohostí a nedostatků, a současně i dobroty Boží, že z toho téměř omdlela. Byla v srdci dotčena poznáním sebe samé, prázdného života, který vedla, a dobroty Boha. Z této zkušenosti se zrodilo rozhodnutí, které usměrnilo celý její život a které vyjádřila slovy: ?Už ne svět, už žádné hříchy? (srov. Vita mirabile, 3rv). Kateřina tehdy utekla a zpověď odložila. Vrátila se domů, vešla do nejskrytějšího pokoje a dlouho plakala. Tehdy se jí dostalo vnitřního poučení o modlitbě a uvědomila si nezměrnou lásku, kterou Bůh chová k ní, hříšníci. Byla to duchovní zkušenost, kterou nedokázala vyjádřit slovy (srov. Vita mirabile, 4r). A za těchto okolností se jí dal spatřit trpící Ježíš, obtížený křížem, jak bývá často zobrazován v ikonografii této světice. O několik dnů později se vrátila ke knězi, aby konečně vykonala důkladnou zpověď. Tady se pak začíná její ?očistný život?, ve kterém dlouhou dobu zakouší ustavičnou bolest nad spáchanými hříchy a vede ji ke konání kajícných skutků a obětí, jimiž projevuje svoji lásku k Bohu.

Na této cestě se Kateřina stále více blížila k Pánu, až nakonec vstupuje na cestu, která bývá nazývána ?sjednocující?, tedy do vztahu či hlubokého spojení s Bohem. V Životopise se píše, že její duše byla vedena a vnitřně vyučována pouze něžnou láskou Boha, který jí dával všechno, co potřebovala. Kateřina se odevzdala Pánu tak úplně, že žila ? jak píše ? asi dvacet pět let ?bez pomoci jakéhokoli tvora a byla poučována a vedena pouze Bohem? (Vita, 117r-118r), živena především neustálou modlitbou a svatým přijímáním, ke kterému přistupovala denně, což v její době nebylo obvyklé. Teprve o mnoho let později jí Pán dal kněze, který pečoval o její duši.

Kateřina se vždycky zdráhala svěřovat a vyjevovat své zkušenosti o mystickém sjednocení s Bohem především pro svoji hlubokou pokoru, kterou pociťovala v souvislosti s Pánovými milostmi. Teprve hledisko, že to bude k Jeho slávě a přinese to užitek druhým na jejich duchovní cestě, ji přimělo k tomu, aby vyprávěla o tom, co se v ní dělo, počínaje momentem konverze, což je její výchozí a základní zkušenost. Místem jejího výstupu k vrcholům mystiky byl hospic v Pammatone, největší hospic v Janově, který vedla a animovala. Kateřina tedy žije naprosto činorodým způsobem i přes onu hlubinu svého vnitřního života. V Pammatone kolem ní vzniká skupina následovníků, žáků a spolupracovníků, nadšených jejím životem z víry a její činorodou láskou. Uchvácen byl i její manžel, Giuliano Adorno, který opustil svůj lehkomyslný život, stal se františkánským terciářem a přestěhoval se do hospice, aby zde pomáhal své manželce. Nasazení Kateřiny v péči o nemocné pokračovalo až do konce jejího pozemského putování, 15. září 1510. Od konverze až do smrti nedošlo k žádným mimořádným událostem, ale celý její život charakterizují dva prvky: na jedné straně mystická zkušenost, tedy hluboké spojení s Bohem, prožívané jako snubní sjednocení a na druhé straně pomoc nemocným, organizace hospice, služba bližním, zejména těm nejopuštěnějším a nejnuznějším. Oba tyto póly ? Bůh a bližní ? naprosto vyplňují její život, který prakticky strávila mezi zdmi tohoto hospice.

Drazí přátelé, nikdy nesmíme zapomenout na to, že čím více milujeme Boha a trváme v modlitbě, tím více dovedeme opravdu milovat ty, kdo jsou kolem nás, kdo jsou blízko, protože jsme schopni vidět v každém člověku tvář Pánovu, která miluje bez omezení a bez rozdílů. Mystika nebuduje od druhého odstup, nevytváří abstraktní život, ale spíše k druhému přibližuje, protože umožňuje jednat a vidět očima a srdcem Boha.

Kateřininy myšlenky o očistci, kterými proslula, jsou obsaženy v posledních dvou částech knihy citované na začátku: Traktátu o očistci a Dialogu mezi duší a tělem. Důležité je zaznamenat, že Kateřina ve své mystické zkušenosti nemá žádná specifická zjevení o očistci nebo o duších, které se v něm očišťují. Nicméně, ve spisech inspirovaných naší světicí je očistec ústředním tématem, a způsob jeho popisu má na svou dobu charakteristické originální rysy. První se týká ?místa? očišťování duší. V její době bývalo znázorňováno hlavně za použití prostorově určených obrazů. Mělo se za to, že jde o určitý prostor, kde se očistec nachází. Kateřina jej však nepředstavuje jako místo v hlubinách země. Je to oheň nikoli zevnější, ale vnitřní. Očistec je vnitřní oheň. Světice mluví o cestě očišťování duše směřující k plnému společenství s Bohem, přičemž vychází z vlastní zkušenosti hluboké bolesti nad spáchanými hříchy a ze srovnání s nekonečnou láskou Boha (srov. Vita mirabile, 171v). Slyšeli jsme o momentu obrácení, kdy nečekaně Kateřina pocítila dobrotu Boží, nekonečný odstup mezi svým životem a touto dobrotou a žhnoucí oheň v sobě samé. A toto je oheň, který očišťuje, vnitřní oheň očistce. Také tady existuje jeden originální rys ve srovnání s dobovým myšlením. Při vyprávění o očistcových mukách totiž naše světice nevychází z onoho světa - jak bylo běžné v oné době a možná je dodnes ? aby potom ukazovala cestu očisty či obrácení, nýbrž vychází z vnitřní zkušenosti svého života a postupuje k věčnosti. Duše ? praví Kateřina ? stane před Bohem spoutána tužbami a souženími plynoucími ze hříchu, což jí znemožňuje těšit se z oblažujícího patření na Boha. Kateřina tvrdí, že Bůh je tak ryzí a svatý, že duše poskvrněná hříchem nemůže stanout v přítomnosti božského majestátu (srov. Vita mirabile, 177r). Také my cítíme, že jsme vzdáleni a naplněni tolika věcmi, že nemůžeme vidět Boha. Duše si uvědomuje nezměrnou lásku a dokonalou spravedlnost Boha a v důsledku toho trpí, protože na tuto lásku neodpověděla správně a dokonale, a sama tato láska k Bohu se stává plamenem, láskou, která očišťuje od strusky hříchu.

U Kateřiny lze zaznamenat teologické a mystické prameny, z nichž se v její době běžně čerpalo. Zejména je to typický obraz Dionýsia Areopagity, tedy obraz zlatého vlákna, které spojuje lidské srdce s Bohem samotným. Když Bůh očišťuje člověka, váže jej velice jemným zlatým vláknem, kterým je láska, a přitahuje jej k sobě citem tak mohutným, že je člověk ?přemožen a poražen a je zcela bez sebe?. Takto je srdce člověka proniknuto láskou Boha, která se stává jediným vodítkem, jedinou hnací silou jeho bytí (srov. Vita mirabile, 246rv). Tuto situaci, pozvednutí k Bohu a opuštění vlastní vůle, jak to vyjadřuje obraz zlatého vlákna, užívá Kateřina, aby vyjádřila působení božského světla na duše v očistci, světla, které je očišťuje a pozvedá k nádheře zářivých paprsků Boha (srov. Vita mirabile, 179r).

Drazí přátelé, svatí dosahují ve své zkušenosti sjednocení s Bohem tak hlubokého?vědění? o božských tajemstvích, v nichž se vzájemně proniká láska a poznání, že pomáhají samotným teologům v jejich studijním úsilí o intelligentia fidei, o porozumění tajemstvím víry, tedy v reálném prohloubení tajemství například toho, čím je očistec.

Svatá Kateřina nás svým životem učí, že čím více milujeme Boha a důvěrně se Mu svěřujeme v modlitbě, tím více se nám dává poznat a zapaluje naše srdce svou láskou. Světice píše o očistci a připomíná nám základní pravdu víry, která se pro nás stává pozváním k modlitbě za zemřelé, aby mohli dojít blaženého patření na Boha ve společenství svatých (srov. KKC, 1023). Pokorná, věrná a velkodušná služba, kterou poskytovala světice po celý svůj život v hospici v Pammatona, je zároveň zářivým příkladem lásky ke všem a povzbuzením především pro ženy, které poskytují zásadní přínos společnosti a církvi svým drahocenným dílem, obohaceným svou vnímavostí a pozorností vůči nejchudším a nejpotřebnějším.

[1] Srov. Libro de la Vita mirabile et dottrina santa, de la beata Caterinetta da Genoa. Nel quale si contiene una utile et catholica dimostrazione et dechiaratione del purgatorio. Janov 1551.

Sv. Kateřina Janovská