Drazí bratři a sestry,
Dnes se seznámíme s postavou Jana ze Salisbury, který patřil k jedné z nejvýznamnějších filosofických a teologických škol středověku, katedrální škole v Chartres, ve Francii. Také on, stejně jako ostatní teologové, o nichž jsem mluvil v minulých týdnech, nám pomáhá pochopit, jak víra v souladu se správnými očekáváními rozumu, vede mysl ke zjevené pravdě, v níž spočívá pravé dobro člověka.
Jan se narodil v Anglii v Salisbury mezi lety 1100 až 1120. Při četbě jeho děl a zejména jeho bohaté korespondence poznáme i nejdůležitější fakta z jeho života. Přibližně dvanáct let, od roku 1136 do roku 1148, se věnoval studiím, navštěvoval nejlepší školy té doby, v nichž naslouchal přednáškám proslulých mistrů. Vydal se do Paříže a potom do Chartres, prostředí, které nejvíce poznamenalo jeho formaci a jehož velkou kulturní otevřenost vstřebal spolu se zájmem o spekulativní problémy a kladným vztahem k literatuře. V té době bylo běžné, že preláti a panovníci si žádali za své spolupracovníky ty nejbrilantnější studenty. Tak tomu bylo také u Jana ze Salisbury, kterého jeho velký přítel, Bernard z Clairvaux, představil Theobaldovi, arcibiskupovi v Canterbury ? sídle primase Anglie, který ho rád přijal mezi své kněze. Jedenáct let od roku 1150 do roku 1161 byl Jan sekretářem a kaplanem starého arcibiskupa. Pokračoval mezitím ve svých studiích a s neúnavnou horlivostí se věnoval intenzivní diplomatické činnosti, několikrát navštívil také Itálii s jasným cílem upevnit vztahy mezi královstvím a církví Anglie a římským papežem. V oněch letech byl ostatně papežem Hadrián IV., Angličan, kterého s Janem ze Salisbury pojilo těsné přátelství. V letech, která následovala po smrti Hadriána IV., k níž došlo roku 1159, nastala v Anglii situace velkého napětí mezi církví a královstvím. Král Jindřich II. se totiž rozhodl uplatňovat svou autoritu nad interním životem církve a omezoval její svobodu. Zaujetí tohoto postoje vyvolalo reakci Jana ze Salisbury a zejména odvážný odpor Theobaldova nástupce na biskupském stolci v Canterbury, svatého Tomáše Becketa, který byl proto nucen odejít do francouzského exilu. Jan ze Salisbury jej doprovázel, zůstal v jeho službách a neustále usiloval o smír. Roku 1170, kdy se Jan a Tomáš Becket vrátili do Anglie, byl arcibiskup přímo ve své katedrále napaden a zavražděn. Zemřel jako mučedník a jako takový byl okamžitě lidem uctíván. Jan pokračoval ve věrné službě také Tomášovu nástupci až do doby, kdy byl zvolen biskupem v Chartres, kde zůstal od roku 1176 do roku 1180, kdy zemřel.
Z děl Jana ze Sulisbury bych rád zmínil dvě, která jsou považována za jeho vrcholná díla. Jsou nazvána elegantními řeckými tituly Metalogicon (Na obranu logiky) a Policraticus (Panovník). V prvním spise ? nikoli bez jemné ironie, jež je charakterická pro vzdělance ? odmítá stanovisko těch, kteří mají omezený pojem o kultuře, považované za prázdnou výmluvnost, zbytečná slova. Jan však chválí kulturu, autentickou filosofii, tedy setkání zdatného myšlení a komunikace, účinné slovo. Píše: ?Jako je totiž nejen obávanou, ale i slepou, výmluvnost, neosvícená rozumem, tak je moudrost, která nepoužívá slov, nejenom slabá, ale v jistém smyslu zmrzačená. Ačkoli totiž může být někdy užitečná moudrost beze slov v konfrontaci s vlastním svědomím, zřídka a málo může prospět společnosti? (Metalogicon 1,1, PL 199,327). Tato nauka je velmi aktuální. To co Jan označil za ?výmluvnost?, tj. možnost komunikovat stále více propracovanými a rozšířenými nástroji, se dnes enormně znásobila. Tím naléhavější však zůstává nezbytnost předávat sdělení, jež obsahují ?moudrost? a jsou inspirována pravdou, dobrotou, krásou. To je velká odpovědnost, která interpeluje zejména osoby, jež působí v rozmanitém a složitém prostředí kultury, komunikací a médií. Právě toto je prostředí, kde lze hlásat evangelium s misionářským nasazením.
V Metalogiconu se Jan vyrovnává s problémy logiky, která se v jeho době těšila velkému zájmu, a klade si základní otázku: co může lidský rozum poznat? Do jaké míry může odpovědět na očekávání, které je vlastní každému člověku, totiž touze nalézt pravdu? Jan ze Salisbury zastává umírněné stanovisko, založené na nauce některých spisů Aristotela a Cicera. Lidský rozum podle něho normálně dosahuje poznatků, které nejsou neoddiskutovatelné, nýbrž pravděpodobné a nejisté. Dochází k závěru, že lidské poznání je nedokonalé, protože je podrobeno konečnosti a omezením člověka. Narůstá však a zdokonaluje se díky zkušenosti a rozvíjení korektních a koherentních úsudků, schopných stanovit vztahy mezi pojmy a realitou díky diskusi, konfrontaci a vědění, které narůstá z pokolení na pokolení. Jedině v Bohu je dokonalé vědění, které je alespoň částečně sděleno člověku prostřednictvím Zjevení, přijatém vírou, pročež věda víry, teologie, rozvíjí potencialitu rozumu a pokorně činí pokroky v poznání tajemství Boha.
Věřící a teolog, kteří prohlubují poklad víry, se otevírají také praktickému vědění, které řídí každodenní skutky, tj. mravní zákony a uplatňování ctností. Jan ze Salisbury píše: ?Smilování Boha nám přineslo jeho zákon, který stanoví, co je pro nás užitečné poznat a který ukazuje, co je nám dovoleno vědět o Bohu a nakolik je správné hledat? V tomto zákoně se totiž vyjadřuje a stává zjevnou vůle Boha, aby každý z nás věděl to, co je pro něho nezbytné konat? (Metalogicon 4,41, PL 199,944-945). Podle Jana ze Salisbury existuje také objektivní a neměnná pravda, jež má původ v Bohu, je přístupná lidskému rozumu a týká se praktického a sociálního jednání. Jde o přirozený zákon, kterým se lidské zákony a političtí představitelé mají inspirovat, aby mohli prosazovat obecné dobro. Tento přirozený zákon je charakterizován vlastností, kterou Jan nazývá ?poctivost?, to znamená přiznávat každé osobě její práva. Z ní vyplývají předpisy, které jsou legitimní pro všechny národy a které nemohou být v žádném případě zrušeny. To je ústřední teze jeho spisu Policraticus, traktátu filosofie a politické teologie, ve kterém Jan ze Salisbury uvažuje o podmínkách, za nichž se jednání panovníků stává spravedlivým a přípustným.
Zatímco argumenty, jimiž se v tomto díle zabývá, se pojí s historickými okolnostmi, v nichž bylo sepsáno, téma vztahu mezi přirozeným zákonem a řádem pozitivního práva, kde prostředkuje poctivost, má dodnes velký význam. V naší době, zejména v některých zemích, jsme totiž svědky zneklidňujícího oddělování rozumu, jenž má za úkol odhalovat etické hodnoty, spojené s lidskou osobou, od svobody, která má odpovědnost je přijímat a prosazovat. Možná že by nám Jan ze Salisbury připomněl, že s poctivostí se shodují pouze ony zákony, které chrání posvátnost lidského života a odmítají dovolenost interrupcí, euthanasie a troufalé genetické experimenty, ony zákony, které respektují důstojnost manželství muže a ženy, které se inspirují korektní laickostí státu ? laickostí, která přitom stále uchovává náboženskou svobodu ? a které prosazují subsidiaritu a solidaritu na úrovni národní i mezinárodní. Opačný přístup by vedl k nastolení toho, co Jan ze Salisbury definuje jako ?tyranii panovníka? nebo ? řekli bychom my ? ?diktaturu relativismu?: relativismu, který ? jak jsem řekl před několika lety - ?neuznává nic za definitivní a jako poslední kriterium ponechává pouze vlastní já a jeho chutě? (Missa pro eligendo Romano Pontifice, Homilie, Osservatore Romano, 19.dubna 2005).
V mojí nedávné encyklice Caritas in veritate, kde se obracím k lidem dobré vůle, aby se zasadili o to, že sociální a politická činnost nebude nikdy odtržena od objektivní pravdy o člověku a o jeho důstojnosti, jsem napsal: ?Pravdu ani lásku, kterou pravda odkrývá, nelze vyrobit: lze ji jedině přijmout. Jejich posledním zdrojem není ani nemůže být člověk, ale jen Bůh, který je Pravda a Láska. Tento princip je velmi důležitý pro společnost i pro rozvoj, protože ani pravda, ani láska se nemohou stát pouhými lidskými produkty. Samo povolání k rozvoji lidských osob i národů se nezakládá na pouhém lidském rozhodnutí, ale je vepsáno do plánu, který nás předchází a který pro nás všechny představuje povinnost, jež má být přijata svobodně? (č.52). Tento plán, který nás předchází, tuto pravdu o bytí musíme hledat a přijímat, aby se zrodila spravedlnost, ale můžeme je hledat a přijmout pouze srdcem, vůlí, rozumem, očištěnými ve světle Božím.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
