Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Jaká má být církev naší doby? Při dnešní mši svaté Pro eligendo Romano Pontifice, děkan kardinálského kolegia, Joseph Ratzinger, odpovídal na tuto skrytou otázku. Mluvil o ?dospělé? víře, která se nenechá zmítat relativistickými ideologiemi, ale je pevně zakotvena v Kristu, který je ?mírou pravého humanismu?. On totiž vzal na sebe drama naší autonomie.
Slavnostní mše svatá přístupná veřejnosti začala v 10 hodin v bazilice sv. Petra. Dopolední liturgie podle platných předpisů bezprostředně předchází zahájení konkláve. Volba 265. Petrova Nástupce byla zahájena v půl páté odpoledne.
Liturgie se účastnili představitelé politického života, diplomaté, tisíce přítomných a na dálku také stovky milionů televizních diváků z celého světa.
Slavnou pasáž z proroka Izaiáše o vyhlášení milostivého léta Hospodinova a příchodu Mesiáše vykládal ve své homilii kardinál Ratzinger .
Právě tento starozákonní text vyvolal rozhořčení Židů v synagoze, když jej v jejich kruhu přečetl Ježíš. V textu o milostivém létu je jedna závěrečná věta, kterou Ježíš nevyslovuje. Mluví o dnu Pánovy pomsty. Co to znamená? ? ptá se kardinál Ratzinger ? ?Kristovo milosrdenství není levnou milostí?, vysvětluje:
??den pomsty našeho Boha?? Ježíš při četbě textu v Nazaretě nepronesl tato slova ? uzavřel tím, že ohlásil rok milosrdenství. Bylo právě toto snad důvodem pohoršení, která vybuchlo po jeho kázání? To nevíme. V každém případě však Pán poskytl svůj autentický výklad těmto slovům smrtí na kříži. ?On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže? (1 Petr 2,24). A sv. Pavel píše Galaťanům: ?Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: Prokletý každý, kdo visí na dřevě. Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený dar: Ducha svatého? (Gal 3,13nn).
Kristovo milosrdenství není milost, jež je lacino k dostání, nepředpokládá banalizování zla. Kristus nese na svém těle a ve své duši tíži zla, celou jeho ničivou sílu. Spaluje a v utrpení přeměňuje zlo na oheň své trpící lásky. Den pomsty a rok milosrdenství spadají v jedno ve velikonočním tajemství v Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých. Toto je Boží pomsta: on sám v osobě Syna trpí pro nás. Čím více se nás dotkne Pánovo milosrdenství, tím více vstupujeme do solidarity s jeho utrpením ? stáváme se ochotni doplňovat na svém těle, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap? (Kol 1,24).

Dále se kardinál Ratzinger zastavil u čtení z listu Efezanům o rozmanitosti charismat v církvi. Jsme povoláni dorůstat k dospělosti ve víře, zdůrazňuje:
Neměli bychom zůstávat dětmi ve víře, ve stavu nezletilosti. V čem spočívá dětinství ve víře. Odpovídá sv. Pavel: to znamená ?nechávat se zmítat a strhovat větrem kdejakého učení...? (Ef 4,14). Je to velmi aktuální popis!

Děkan kardinálského kolegia se dále obrátil k nemocem dnešní doby a časů bezprostředně minulých, k ideologiím, které rozkymácely uvažování mnoha křesťanů, ?od jednoho extrému k druhému: od marxismu k liberalismu až k libertinismu, od kolektivismu k radikálnímu individualismu, od ateismu k mlhavému náboženskému mysticismu, od agnosticismu k synkretismu?:
Každý den vznikají nové sekty a uskutečňuje se, co říká sv. Pavel o ?lidské chytrosti a prohnanosti, jež podvádí a klame?. Mít jasnou víru, podle Credo (vyznání víry) církve, je často označováno nálepkou ?fundamentalismu?. Zatímco relativismus, to je dát se ?zmítat a strhovat větrem kdejakého učení?, se jeví jako jediný postoj na výši dnešních časů. Zavádí se diktatura relativismu, která neuznává nic za konečné (definitivní) a která ponechává jako jediné měřítko pouze vlastní ?Já? a vlastní chutě.

Křesťané mají ale jiné měřítko, říká kardinál Ratzinger ? Syna Božího, který je pravým člověkem:
On je měřítkem pravého humanismu. ?Zralá? je ta víra, která se neřídí podle vln módy a posledních novinek; dospělá a zralá víra je hluboce zakořeněná v přátelství s Kristem. Toto přátelství nás otevírá ke všemu, co je dobré, a dává nám měřítko k rozlišování mezi pravým a falešným, mezi podvodem a pravdou. Musíme uzrávat k této dospělé víře, k této víře musíme vést Kristovo stádce.

?Už vás nenazývám služebníky... nazval jsem vás přáteli.? ? citoval dále kardinál Ratzinger slova z Janova evangelia. Přestože se cítíme služebníky neužitečnými, Pán nás nazývá přáteli. Dává nám plnou důvěru, zjevuje svou tvář a své srdce. Jeho láska jde až k bláznovství kříže. Druhým rozměrem přátelství je společenství vůle: Idem velle, idem nolle ? totéž chtít a totéž odmítat, jak definovali přátelství už Římané.
V hodině Getsemanské zahrady Ježíš přeměnil naši lidskou rebelantskou vůli, na vůli, jež je shodná a spojená s Boží vůlí. Protrpěl celé drama naší nezávislosti a právě tím, že nese naši vůli do rukou Boha, nám dává pravou svobodu: ?Ne jak já chci, ale jak Ty chceš? (Mt 26,39). V tomto společenství vůlí se uskutečňuje naše vykoupení: být Ježíšovými přáteli, stát se Božími přáteli.

Křesťanská existence apoštola má být ?prodchnuta svatým neklidem?, který vede k přinášení daru víry a přátelství s Kristem. Dostali jsme víru, abychom ji darovali, jsme kněžími, abychom sloužili - zdůrazňuje Kardinál Ratzinger.
Jediná věc, jež zůstane na věky, je lidská duše. Ovoce, které zůstane, je tedy to, co jsme zaseli do lidských duší ? lásku, poznání; gesto schopné dotknout se srdce; slovo, které otevře duši pro radost Pána. A tedy jděme a prosme Pána, aby nám pomáhal přinášet plody, a to plody, které zůstávají. Jen tak se změní země ze slzavého údolí v Boží zahradu.

A svou homilii uzavřel děkan kardinálského kolegia slovy:
?V tuto hodinu především naléhavě prosme Pána, aby nám po velkém daru papeže Jana Pavla II. znovu dal pastýře podle svého srdce, pastýře, který nás povede k poznání Krista, k jeho lásce a k pravé radosti.
Amen!

(job)