Drazí bratři a sestry, každý rok v srdci léta se vrací slavnost Nanebevzetí P. Marie, nejstarší mariánský svátek. Je to příležitost vystoupit s Marií na výšiny ducha, kde se dýchá čistý vzduch nadpřirozeného života a kde se kontempluje nejryzejší krása, jíž je svatost. Atmosféra dnešní slavnosti je zcela proniknuta velikonoční radostí. Dnes - zpívá antifona Magnificat - Maria vystoupila na nebe: radujte se, navždy vládne s Kristem. Aleluja. Tato zvěst k nám mluví o zcela jedinečné a mimořádné události, která je však určena k tomu, aby naplnila naději, štěstí, srdce každé lidské bytosti. Maria je totiž prvotinou nového lidství, je tvorem, v němž se tajemství Krista - vtělení, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení - již plně uplatnilo a vykoupilo jej ze smrti a přeneslo je s duší a tělem do království nesmrtelného života. Kvůli tomu je pro nás Panna Maria, jak připomíná 2. Vatikánský koncil, znamením jisté naděje a útěchy. Dnešní svátek nás pobádá, abychom upřeli pohled na nebe. A to ne na nebe vytvořené abstraktními idejemi, ani na nebe znázorněné uměním, nýbrž na nebe opravdové skutečnosti, kterou je Bůh sám: Bůh je nebe. On je naším cílem, cílem a věčným příbytkem, z něhož pocházíme a kam směřujeme.
Sv. Germán, biskup z Cařihradu v 8. století, v jednom kázání na svátek Nanebevzetí, obraceje se k nebeské Boží Matce se vyjadřoval takto: „Ty jsi ta, kterás prostřednictvím svého neposkvrněného těla znovu spojila Krista s křesťanským lidem, jako každý žíznivý běží k prameni, tak každá duše běží k Tobě, prameni lásky a jako každý člověk touží žít a vidět světlo, které nezapadá, tak každý křesťan touží po tom, aby vstoupil do světla Nejsvětější Trojice, kam jsi vstoupila Ty.“ Tytéž city nás mají dnes naplňovat, když kontemplujeme Marii ve slávě Boha. Když usnula pro tento svět, aby se vzbudila v nebi, ve skutečnosti prostě následovala naposled Syna Ježíše na jeho nejdelší a nejrozhodnější cestě, na jeho přechodu z tohoto světa k Otci.
Jako On a spolu s Ním odešla z tohoto světa, aby se vrátila do domu Otce. A to všechno není od nás vzdáleno, jak se snad na první pohled zdá, protože všichni jsme děti Boha Otce, všichni jsme bratři Ježíše a všichni jsme také děti Marie, naší Matky. A všichni jsme zaměřeni na štěstí. A štěstí, k němuž míříme, je Bůh. Tak jsme všichni na cestě k tomuto štěstí, které nazýváme nebe, a to je Bůh. Kéž nám pomáhá Maria, kéž nás povzbuzuje, aby opravdu každá chvíle naší existence byla krokem na tomto exodu, na tomto pochodu k Bohu, a jež tak činí přítomnou i skutečnost nebe, velikost Boha v životě našeho světa. A což to není koneckonců velikonoční dynamismus člověka, každého člověka, který se chce stát nebeským, velmi šťastným, díky moci Kristova vzkříšení? A není snad toto počátek a předjímání pohybu, který se týká každého lidského bytí a celého vesmíru? Ta, z níž Bůh vzal své tělo a svou duši probodenou mečem na Kalvárii, se ocitla jako první a jedinečným způsobem přidružena k tajemství této proměny, k níž všichni směřujeme, také my často probodeni meči utrpení tohoto světa.
Nová Eva následovala nového Adama v utrpení, v trýzních a tak také v konečné radosti. Kristus je prvotina, ale jeho vzkříšené tělo je neodlučitelné od Jeho pozemské Matky, od Marie a v Ní je celé lidstvo zahrnuto do nanebevstoupení k Bohu, s Ní celé stvoření, i vzdechy utrpení jsou, jak říká sv. Pavel, porodními bolestmi nového lidstva a tak vznikají nová nebesa a nová země, kde už nebude pláč ani nářek, protože tam už nebude smrt.
Jak velké tajemství lásky je dnes předkládáno k naší kontemplaci! Kristus přemohl smrt všemohoucností své lásky - a jenom láska je všemohoucí a tato jeho láska ho pohnula k tomu, aby za nás zemřel a tak přemohl smrt. Ano, jen láska dává vstoupit do života! A Maria tam vstoupila hned po svém Synu, přidružena k Jeho slávě, když předtím byla přidružena k Jeho utrpení. Vstoupila tam s nezadržitelným impulsem a nechala po sobě otevřenou cestu života pro nás pro všechny. A proto ji dnes vzýváme: „Nebeská bráno! Královno andělů! a Útočiště hříšníků!“ Pouhé spekulace nám nedají pochopit tyto tak vznešené skutečnosti, nýbrž prostá, ryzí víra a ticho modlitby, jež nás nekonečně přesahuje a pomáhá nám hovořit s Bohem a cítit, jak Pán mluví v našem srdci.
Prosme Marii, aby nám dnes darovala tento dar víry, oné víry, která nám dává již nyní žít v této dimenzi mezi konečným a nekonečným, oné víry, která proměňuje také pocit času a běh naší existence, oné víry, v níž intimně cítíme, že náš život není pohlcován minulostí, nýbrž přitahován k budoucnosti, k Bohu, kam nás předešel Kristus a po Něm Maria.
Hledíce na Nanebevzatou lépe chápeme, že náš každodenní život, i když je poznamenán zkouškami a těžkostmi, běží jako řeka k božskému oceánu, k plné radosti a k plnosti pokoje. Chápeme, že naše smrt není koncem, nýbrž vstupem do života, který nezná smrt. Náš západ na horizontu tohoto světa je východem jitřenky nového světa, věčného dne.
Maria, zatímco nás doprovázíš v námahách našeho denního života a umírání, udržuj nás stále zaměřené k pravé vlasti blaženosti. Pomáhej nám dělat to, cos dělala Ty.
Drazí bratři a sestry, drazí přátelé, kteří se dnes ráno účastníte této slavné mše svaté, obraťme se k Marii touto modlitbou. Tváří v tvář smutné podívané na tolik falešné radosti a zároveň tak svírající bolesti, která se šíří po světě, musíme se od Ní naučit stát se znamením naděje a útěchy, musíme svým životem hlásat vzkříšení Krista.
„Pomoz nám, Matko, zářivá Bráno nebes, Matko Milosrdenství, prameni skrze nějž vytryskl náš život a naše radost, Ježíš Kristus.“
Přeložil Josef Koláček.
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
