Rádio Vaticana

Řím. V Římě minulý týden zemřel 78letý španělský jezuita O.Miguel Arranz, ?velký přítel ruské pravoslavné církve, který položil pevné základy vzájemných vztahů ruské pravoslavné a katolické církve? - tak charakterizoval zesnulého Moskevský patriarchát v soustrastném dopise, podepsaném metropolitou Kyrilem, předsedou odboru pro vnější církevní vztahy, a adresovaném generálnímu představenému Tovaryšstva Ježíšova ze dne 17.července t.r. Oficiálně projevená pozornost ruské pravoslavné církve vůči tomuto španělskému jezuitovi se odrazila i v ruském tisku, který přinesl v uplynulých dnech obsáhlé nekrology tohoto průkopníka ekumenického dialogu, tlumočníka třech papežů Pavla VI., Jana Pavla I. a Jana Pavla II. Byl velkým znalcem byzantské liturgie, odborníkem na řecké rukopisy, který jako jediný římský katolík vyučoval v 70.letech 20.století na pravoslavné Teologické akademii v Leningradu, Sankt Petěrburku.

?Velká byla jeho láska k Rusku a k ruské pravoslavné církvi?, konstatoval metropolita Kyril ve zmíněném listě, což je o to podivuhodnější, vezmou-li se do úvahy její počátky. O.Arranz totiž uslyšel ruštinu poprvé během občanské války ve Španělsku, kde na pozvání tamější socialistické vlády působili ?odborníci? na revoluci ze Sovětského svazu a snažili se agitovat pro nové náboženství komunistických ideálů mezi Španěly. V chlapeckém nadšení tehdy pojal rozhodnutí, že půjde na oplátku k nim, aby jim hlásal Krista. Teprve později poznal, že země odkud tito komunističtí nadšenci přišli, má svou vlastní křesťanskou tradici, a její krása ho okouzlila. Pavel VI. jej pak jmenoval členem první smíšené teologické komise pravoslavné a katolické církve.

Když jej, na pozvání metropolity Nykodyma, velkého průkopníka ekumenických vztahů na straně ruské pravoslavné církve, poslal generální představený jezuitů počátkem 70.let do Leningradu, aby tam na tamější pravoslavné akademii vyučoval teologii, tušil kolik mu tato mise přinese problémů. Profesor teologie, který vyučoval střídavě v Římě a Leningradě, se totiž rázem pro mnohé nezasvěcené na jedné straně železné opony stal špiónem Západu a na její druhé straně zase špiónem KGB. Protože však důvodem tohoto přelétání nad železnou oponou byla láska ke Kristu a Jeho církvi, získal si brzo důvěru v jejích řadách a to na obou jejích stranách, takže se záhy stal tlumočníkem Petrova nástupce pro ruský jazyk, což se týkalo zejména ruského pravoslavného metropolity Nykodyma, který často do Říma přijížděl. Byl v té době jeden z mála, komu to komunističtí mocipáni ze Sovětského svazu dovolili.

Právě O.Arranz byl 5.září 1978 jako tlumočník přítomen poslednímu soukromému rozhovoru metropolity Nykodyma s papežem Janem Pavlem I., který o obsahu tohoto rozhovoru krátce poté řekl: ?Ujišťuji vás, že jsem ve svém životě nikdy neslyšel tak nádherná slova o církvi, jako ta, která pronesl metropolita Petěrburku Nykodym. Nemohu je však opakovat a zůstanou tajemstvím.? Během této osobní audience u Petrova nástupce, krátce po oněch krásných slovech, byl metropolita Nykodym zasažen svým v pořadí šestým infarktem a doslova v papežově náručí poručil svou duši Pánu. Tato událost, jež pochopitelně všemi přítomnými hluboce otřásla, nemohla nevstoupit do dějin ekumenických vztahů, a stala se ve své době také terčem žurnalistické fantazie.

Mnozí se snažili na O.Arranzovi vyzvědět, co vlastně ruský metropolita papežovi řekl. Zůstal vždycky neoblomným. Naposledy to bylo před dvěma roky, kdy v interview pro časopis 30giorni (6/2006) O.Arranz na zvídavou otázku řekl: ?To je a zůstane tajemstvím.? A dodal jen: ?Mluvil s velkou důvěrou, jako se mluví k otci.? O.Arranz však prozrazuje ve zmíněném rozhovoru další skutečnosti, které následovaly a souvisely s touto naprosto ojedinělou událostí. Předně to, že hned po té, co lékař konstatoval smrt ruského metropolity, musel papež i on jako jeho tlumočník odejít na další audienci, tentokrát bulharské pravoslavné delegace, která již čekala a mezi tím se také dověděla, co se stalo. Během jejich setkání papež ani bulharský pravoslavný hierarcha nebyli schopni slova. Tlumočník O.Arranz, tedy začal číst text oficiální promluvy bulharské strany, kterou měl tlumočit, a jak četl ? vypráví on sám ? ?oni tiše celou dobu plakali. Oba dva. Aniž by spolu vyměnili slovo.?

Když měsíc poté zemřel - také nečekaně - papež Jan Pavel I. staly se obě události předmětem těch nejkomplikovanějších spikleneckých teorií, které O.Arranz vždy klidně a s úsměvem demaskoval. Znal totiž tajemství, které si nyní odnesl s sebou. ?Věčnaja jemu pamjať?, píše v závěru svého listu o O.Arranzovi ruský pravoslavný metropolita Kyril, který ? jak sám říká ? ?měl tu čest a to štěstí jej také poznat a přátelit se s ním? Z celého srdce se modlím, aby mu Pán dal spočinout v příbytku spravedlivých.?

(mig)