Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí kardinálové,
drazí bratři biskupové,
vážení profesoři, vyučující a vychovatelé,

?Jak milý je příchod těch, kdo zvěstují dobré věci? (Řím 10,15-17). Těmito slovy Izaiáše, jak je cituje svatý Pavel, srdečně zdravím každého z vás ? nositelů moudrosti ? a vaším prostřednictvím všechen personál, studenty a rodiny mnoha nejrůznějších vzdělávacích institucí, které reprezentujete. Je mi vskutku potěšením setkat se s vámi a podělit se o několik myšlenek, týkajících se povahy a identity dnešní katolické výchovy. Rád bych poděkoval zvláště P. Davidu O?Connellovi, prezidentu a rektorovi Americké katolické univerzity. Velmi si vážím, drahý pane prezidente, vašich vlídných slov na uvítanou. Svou vděčnost bych chtěl vyjádřit i celé akademické obci ? vyučujícím, personálu a studentům této univerzity.

Výchova je nedílnou součástí misijního poslání církve hlásat dobrou zvěst. Každá výchovná katolická instituce je nejprve a především místem setkání s živým Bohem, který v Ježíši Kristu zjevuje proměňující sílu své lásky a pravdy (srov. Spe salvi, 4). Tento vztah vzbuzuje touhu růst v poznání a porozumění Kristu a jeho učení. Tak jsou ti, kteří se s ním setkávají, silou evangelia vedeni k tomu, aby žili novým životem, charakterizovaným vším, co je krásné, dobré a pravé, životem křesťanského svědectví, živeného a posilovaného ve společenství učedníků našeho Pána, v církvi.

Dynamika osobního setkání, poznání a křesťanského svědectví je nedílnou součástí diakonie pravdy, kterou církev v lidstvu plní. Boží zjevení nabízí každé generaci možnost odhalit poslední pravdu o vlastním životě a cíli dějin. Tento úkol není nikdy snadný: týká se celého křesťanského společenství a motivuje každou generaci křesťanských vychovatelů k tomu, aby ručili za to, že moc Boží pravdy prostoupí všechny dimenze institucí, kterým slouží. Takto je Kristova dobrá zvěst uvedena do chodu a vede jak učitele, tak studenta k objektivní pravdě, která překračuje to, co je jednotlivé a subjektivní, a odkazuje k tomu, co je univerzální a absolutní a co nás uschopňuje hlásat s důvěrou naději, která neklame (srov. Řím 5,5). Vznešené cíle vědy a vzdělání, založené na jednotě pravdy a sloužící lidské osobě i společenství, stávají se zvláště mocným nástrojem naděje proti osobním konfliktům, morálnímu zmatku a fragmentaci poznání.

Drazí přátelé, dějiny tohoto národa nabízejí četné příklady nasazení církve za tuto věc. Katolické společenství zde skutečně učinilo výchovu jednou ze svých nejvyšších priorit. Tento záměr se neobešel bez značných obětí. Významné postavy jako svatá Elizabeth Ann Setonová a další zakladatelé a zakladatelky s velkým úsilím a předvídavostí zřídili instituce, které dnes tvoří pozoruhodnou síť farních škol přispívajících k duchovnímu dobru církve i národa. Někteří, jako např. svatá Katharine Drexelová, věnovali svůj život výchově těch, kteří byli druhými přehlíženi ? v jejím případě šlo o černochy a indiány. Bezpočet řeholnic, řeholníků a kněží spolu s obětavými rodiči pomáhali prostřednictvím katolických škol generacím imigrantů pozvednout se z bídy a zaujmout své místo ve většinové společnosti.

Tato obětavost pokračuje i dnes. Starost o materiální, intelektuální a duchovní potřeby více než tří milionů studentů a dětí je výjimečným apoštolátem naděje. Celé katolické společenství také dostává vysoce chvályhodnou příležitost velkoryse přispívat na finanční výdaje těchto institucí. Je třeba jim umožnit dlouhodobé trvání. Je třeba učinit maximum pro to, aby ve spolupráci se širší společností byla zajištěna jejich přístupnost pro lidi z každé společenské a ekonomické vrstvy. Žádnému chlapci či děvčeti nesmí být upřeno právo na výchovu ve víře, která pak vyživuje ducha národa.

Někteří dnes zpochybňují činnost církve v oblasti výchovy a ptají se, zda by její zdroje nemohly být jinde využity lépe. V této zemi stát zajisté poskytuje široké příležitosti k výchově a získává oddané a velkorysé ženy i muže pro tak váženou profesi. Je proto na místě zamyslet nad tím, co je na našich katolických institucích specifické. Jak přispívají k dobru společnosti prostřednictvím primárního poslání církve, kterým je evangelizace?

Všechny aktivity církve pramení z vědomí toho, že je nositelkou poselství, které má svůj původ v samotném Bohu. Ve své dobrotě a moudrosti se Bůh rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9; Dei Verbum, 2). Boží přání dát se poznat a vrozená touha každé lidské bytosti poznat pravdu jsou základem lidského tázání se po smyslu života. Naše křesťanské společenství podporuje toto jedinečné setkání: kdo hledá pravdu, stává se tím, kdo žije z víry (srov. Fides et ratio, 31). Lze to popsat jako posun od ?já? k ?my?, při kterém je jednotlivec připočten do Božího lidu.

Tatáž dynamika společné identity ? ke komu patřím? ? oživuje étos našich katolických institucí. Identita katolické univerzity či školy není pouhou otázkou počtu katolických studentů. Je otázkou přesvědčení: věříme skutečně, že jedině v tajemství vtěleného Slova se skutečně objasňuje tajemství člověka (srov. Gaudium et spes, 22)? Jsme skutečně připraveni svěřit Bohu celé své já ? intelekt i vůli, mysl i srdce? Přijímáme pravdu, kterou Kristus zjevuje? Je na našich univerzitách a školách víra patrná? Dostává svůj vroucí výraz v liturgii, ve svátostech, v modlitbě, ve skutcích lásky, v péči o spravedlnost a v úctě k Božímu stvoření? Pouze tak můžeme skutečně vydávat svědectví o smyslu toho, kým jsme, a toho, co zastáváme.

V této perspektivě je patrné, že soudobá ?krize pravdy? je zakořeněna v ?krizi víry?. Jenom vírou můžeme dát svůj svobodný souhlas k Božímu svědectví a uznat Boha za transcendentního ručitele pravdy, kterou zjevuje. Opět tak vidíme, proč je rozvíjení osobního vztahu s Ježíšem Kristem a společné svědectví jeho láskyplné pravdě pro katolické vzdělávací instituce nezbytné. My všichni skutečně vidíme a s neklidem zaznamenáváme obtíže či zdráhavost, které dnes mnozí lidé pociťují, mají-li se sami svěřit Bohu. Je to složitý jev, nad nímž neustále uvažuji. Když jsme se vytrvale snažili zaujmout inteligenci naší mládeže, zanedbali jsme snad jejich vůli. V důsledku toho s úzkostí pozorujeme, že pojem svobody je zkreslen. Svoboda není schopnost nevázat se; je to schopnost nasadit se, podílet se na samotném Bytí. Autentická svoboda proto nemůže být nikdy dosažena vzdálením se od Boha. Takováto volba by nakonec znamenala přehlížení ryzí pravdy, kterou potřebujeme k pochopení sebe samých. Proto je na zvláštní zodpovědnosti každého z vás i vašich kolegů vzbuzovat mezi vaší mládeží touhu po úkonu víry a dodávat jim odvahu zapojit se do církevního života, který z tohoto úkonu vyplývá. Tady svoboda dosahuje jistoty pravdy. V rozhodnutí žít podle této pravdy objímáme plnost života víry, který je nám dán v církvi.

Katolická identita proto samozřejmě nezávisí na statistikách. A nemůže být ani jednoduše kladena na roveň přirozeně pojímané pravověrnosti. Požaduje a podněcuje mnohem více: každý rys vašich studijních společenství by se měl odrážet v církevním životě víry. Pouze ve víře se pravda může vtělit a rozum stát skutečně lidským, schopným vést vůli po stezkách svobody (srov. Spe salvi, 23). Tímto způsobem naše instituce nabízejí významný přínos k poslání církve a účinně slouží společnosti. Stávají se místem, kde lze rozpoznat aktivní přítomnost Boha v lidských záležitostech a kde každý mladý člověk může objevit radost z toho, že začne v Kristu ?být pro druhé? (srov. ibid. 28).

Prvotní poslání církve evangelizovat, v němž hrají výchovné instituce ústřední roli, se shoduje se základní touhou národa rozvíjet společnost skutečně hodnou důstojnosti lidské osoby. Někdy bývá nicméně hodnota přínosu církve do veřejného fóra zpochybněna. Je proto důležité mít na paměti, že pravda víry a pravda rozumu si nikdy vzájemně neodporují (srov. 1. vatikánský koncil, Dei Filius, IV). Poslání církve je součástí zápasu, který lidstvo vede za dosažení pravdy. Vyjádřením zjevené pravdy slouží všem členům společnosti, očišťuje rozum a zajišťuje, aby zůstal otevřen k přemýšlení o posledních pravdách. Církev čerpá z božské moudrosti, vrhá světlo na základy lidské morálky a etiky a připomíná všem skupinám ve společnosti, že praxe nevytváří pravdu, ale pravda musí sloužit jako základ praxe. Zdaleka to neohrožuje toleranci legitimní různosti. Tento vklad osvěcuje pravdu, díky které je možná shoda a která napomáhá tomu, aby veřejná debata byla rozumná, poctivá a věrohodná. Stejně tak se církev nikdy neunaví zastáváním podstatných morálních kategorií správnosti a nesprávnosti, bez nichž by naděje mohla jenom chřadnout a bez nichž by se otevřela cesta ke chladným pragmatickým kalkulacím, které redukují lidskou osobu na jakéhosi pěšáka na ideologické šachovnici.

Pokud jde o výchovné fórum, nabývá diakonie pravdy vznešeného významu ve společnostech, kde sekulární ideologie vráží klín mezi pravdu a víru. Toto rozdělení vyvolalo tendenci klást na roveň pravdu a poznání a osvojovat si pozitivistickou mentalitu, která odmítáním metafyziky popírá základy víry a odvrhuje nezbytnost morálního pohledu. Pravda znamená více než poznání: poznávání pravdy nás vede k objevení dobra. Pravda mluví k jednotlivci ve své plnosti a vybízí nás k odpovědi celým bytím. Tato optimistická vize je založena na naší křesťanské víře, protože této víře byla dána vize Logu, stvořitelského rozumu Boha, který se Vtělením zjevil jako božství samo. Není to jenom ?informativní? sdělení faktických údajů. Milující pravda evangelia je kreativní a schopná změnit život, je ?performativní? (srov. Spe salvi, 2). Křesťanští vychovatelé mohou s jistotou osvobozovat mládež od omezení pozitivizmu a probouzet jejich vnímavost vůči pravdě, Bohu a jeho dobrotě. Tímto způsobem jim budete také pomáhat formovat svědomí, které ? obohaceno vírou ? nastoupí bezpečnou cestu k vnitřnímu pokoji a úctě k druhým.

Nepřekvapuje však, že nejen naše společenství církve, ale i společnost všeobecně od katolických vychovatelů očekává mnoho. Tím je na vás kladena zodpovědnost a nabízí se příležitost. Stále větší počet lidí má za to, že jejich děti potřebují vynikající výchovu. Církev jako Mater et Magistra tuto jejich starost sdílí. Když není nic kromě jedince uznáváno za definitivní, stává se posledním kritériem úsudku ego a uspokojení bezprostředních tužeb jedince. Objektivita a perspektiva, které se odvozují jedině z uznání bytostné transcendentní dimenze lidské osoby, se tak mohou vytratit. V rámci takového relativistického horizontu se cíle výchovy nevyhnutelně redukují. Pomalu dochází ke snižování úrovně. Pozorujeme dnes určitou bázlivost ve vztahu ke kategorii dobra a zbrklá honba za předváděnými novinkami se považuje za realizaci svobody. Existuje přesvědčení, že každá zkušenost má stejnou hodnotu, a roste odpor proti uznání vlastních nedokonalostí a omylů. Obzvlášť zneklidňující je redukování cenné a delikátní oblasti sexuální výchovy na pouhé zvládání ?rizik?, jež je zbaveno jakéhokoli vztahu ke kráse manželské lásky.

Jak na to vše mohou odpovídat křesťanští vychovatelé? Tento nebezpečný vývoj vyjevuje obzvlášť naléhavou potřebu toho, co bychom mohli nazývat ?intelektuální charita?. Tento aspekt lásky žádá na vychovateli, aby uznal, že hluboká odpovědnost přivádět mládež k pravdě není nic než skutek lásky. Důstojnost výchovy vskutku spočívá v prosazování pravé dokonalosti a radosti těch, kteří mají být vedeni. ?Intelektuální charita? prakticky chrání bytostnou jednotu poznání proti fragmentaci, která následuje, je-li rozum odtržen od hledání pravdy. Mládež přivádí ke hlubokému uspokojení z uplatňování svobody ve vztahu k pravdě a podněcuje k vytváření vztahu mezi vírou a různými aspekty rodinného a občanského života. Jakmile se jednou probudí zaujetí pro plnost a jednotu pravdy, mládež bezpečně zakusí, že otázka po tom, co může poznat, před ní otevírá dobrodružnou cestu za tím, co by měla dělat. Zakouší zde ?v kom? a ?v co? lze doufat a bude inspirována k tomu, aby přispívala společnosti způsobem, který v druhých rodí naději.

Drazí přátelé, rád bych skončil upozorněním zejména na výjimečnou důležitost vaší kompetence a vašeho svědectví v rámci katolických univerzit a škol. Díky vám za vaši obětavost a velkorysost. Již od dob, kdy jsem byl profesorem, slyšel jsem od vašich biskupů a představitelů Kongregace pro katolickou výchovu, že reputaci výchovných institucí ve vaší zemi jste vydobyli vy a vaši předchůdci. Váš nezištný přínos, vynikajícím výzkumem počínaje a oddaností pracovníků městských škol konče, slouží jak vaší zemi, tak církvi. Proto vám vyjadřuji svou hlubokou vděčnost.

Pokud jde o členy katolických univerzit a vysokých škol, rád bych znovu potvrdil velkou hodnotu akademické svobody. V její síle jste povoláni hledat pravdu tam, kam vás vede pozorná analýza důkazů. Nicméně je také na místě připomenout, že každý odkaz na princip akademické svobody, který by ospravedlňoval pozice odporující víře a učení církve by překážel či přímo zrazoval identitu a poslání univerzity, poslání, které je srdcem munus docendi církve ? pověření učit ? a není nikterak autonomní nebo na něm nezávislé.

Učitelé a pracovníci univerzit či škol mají povinnost a privilegium zabezpečit, aby se studentům dostávalo výuky katolického učení i praxe. To vyžaduje, aby veřejné svědectví Kristově nauce, jak vyplývá z evangelia a je předkládána církevním magisteriem, utvářelo každý aspekt života instituce jak uvnitř, tak vně učebních aul. Rozcházení se s tímto postojem oslabuje katolickou identitu a namísto prosazování svobody to nevyhnutelně vede ke zmatku jak morálnímu, tak intelektuálnímu a duchovnímu.

Rád bych také vyhradil zvláštní slova povzbuzení řeholním i laickým katechetům, kteří bojují o zajištění toho, aby se mládež denně stávala schopnější vážit si daru víry. Náboženská výchova je podnětný apoštolát a existují mnohé příznaky touhy mladých lidí lépe poznávat víru a rozhodně ji praktikovat. Má-li toto probuzení narůstat, je nezbytné, aby učitelé jasně a přesně rozuměli specifické povaze a roli katolické výchovy. Musí být také připraveni přijmout závazek, uložený celou školní komunitou, pomáhat mladým lidem i jejich rodinám zakoušet harmonii víry, života a kultury.

Zde bych rád vyzval řeholníky, řeholnice a kněze: neopouštějte školský apoštolát, ba přímo obnovte své zasvěcení školám, zvláště těm nejchudším ve svém okolí. V místech, kde se vyskytují mnohé klamné přísliby odvádějící mládež daleko od stezek pravdy a ryzí svobody je svědectví zasvěcené osoby o evangelních radách nezastupitelným darem. Povzbuzuji přítomné řeholníky, aby vložili obnovené nadšení do podpory povolání. Vězte, že vaše svědectví o ideálu zasvěcení a poslání mezi mladými lidmi je zdrojem velké inspirace víry pro ně i pro jejich rodiny.

Vám všem říkám: buďte svědky naděje! Živte své svědectví modlitbou. Podávejte důvody naděje, kterou se vaše životy vyznačují (srov. 1 Petr 3,15) a žijte pravdu, kterou předkládáte vašim studentům. Pomáhejte jim poznávat a milovat Jediného, kterého jste potkali, jehož pravdu a dobrotu jste zakusili v radosti. Se svatým Augustinem vyznejme: ?My, kteří mluvíme, i vy, kteří nasloucháte, uznejme, že jsme věřícími učedníky jediného Mistra? (Serm., 23,2). S těmito pocity společenství uděluji rád vám, vašim kolegům, studentům i vašim rodinám apoštolské požehnání.

přeložil P. Milan Glaser, SJ

Další články z podrubriky Promluvy