Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Ježíš ve své promluvě na rozloučenou oznámil apoštolům svou blížící se smrt a vzkříšení tajemnou větou. Říká: ?Odcházím a zase k vám přijdu? (Jan 14,28). Zemřít znamená odejít. Třebaže tělo mrtvého ještě zůstává, on osobně se odebral do neznáma a my jej nemůžeme následovat (srov. Jan 13,36). V Ježíšově případě se však vyskytuje jedinečná novost, která mění svět. Naše smrt je odchodem pryč, bez návratu. Ježíš, však o své smrti říká: ?Odcházím a zase k vám přijdu?. On právě v odcházení přichází. Jeho odchod zahajuje naprosto nový a intenzivnější způsob jeho přítomnosti. Svou smrtí vstupuje do Otcovy lásky. Jeho umírání je úkonem lásky. Avšak láska je nesmrtelná. Proto se jeho odchod transformuje do nového příchodu, do formy přítomnosti, která sahá hlouběji a nikdy se neskončí. Ježíš, stejně jako my všichni, byl ve svém pozemském životě vázán na vnější podmíněnost tělesné existence. Nemůžeme být současně na dvou různých místech. Náš čas se skončí. A mezi já a ty je stěna jinakosti. Láskou zajisté můžeme v určitém smyslu vstoupit do existence druhého. Nicméně bariéra různosti bytí zůstává nepřekročitelnou. Avšak Ježíš, který je úkonem lásky zcela proměněn, je od těchto bariér a omezení osvobozen. Je s to projít nejen skrze zavřené vnější dveře, jak vyprávějí evangelia (srov. Jan 20,19). Může projít i vnitřní bránou mezi já a ty, branou mezi včera a dnes, mezi minulostí a zítřkem. Když si Ho během slavnostního vjezdu do Jeruzaléma skupina Řeků žádala vidět, Ježíš odpověděl podobenstvím o pšeničném zrnu, které, aby přineslo hojný užitek, musí odumřít. Předpověděl tím svůj úděl: Nechtěl tehdy jednoduše pár minut mluvit s tím či oním Řekem. Svým Křížem, svým odchodem, svým odumřením jako pšeničné zrno k Řekům opravdu přišel, takže Ho mohli vidět a dotknout se Ho ve víře. Jeho odchod se stává universálním příchodem přítomnosti Zmrtvýchvstalého a je přítomen včera, dnes a navždy. Objímá všechny časy a všechna místa. Nyní může překročit i stěnu jinakosti, která odděluje já od ty. Došlo k tomu u Pavla, který popisuje proces své konverze a svého křtu slovy: ?Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus? (Gal 2,20). Příchodem Zmrtvýchvstalého Pavel obdržel novou identitu. Jeho uzavřené já se otevřelo. Nyní žije ve společenství s Ježíšem Kristem ve velkém já věřících, kteří jsou všichni ? jak to definuje ? ?jeden v Kristu? (Gal 3,28).

Drazí přátelé, stává se tak zřejmým, že tajemná slova Ježíše ve Večeřadle se vám nyní ? skrze křest ? znovu zpřítomňují. Skrze křest branou vašeho srdce vstupuje do vašeho života Pán. Nejsme již jeden vedle druhého nebo jeden proti druhému. On prochází všemi těmito branami. Toto je skutečnost křtu: On, Zmrtvýchvstalý, přichází k vám a spojuje svůj život s vaším, přičemž ve vás udržuje oheň své lásky. Stáváte se jediným celkem, ano, jste s Ním jedno, a tím jste jedno mezi sebou. Na poprvé se to může jevit značně teoreticky a málo realisticky. Ale čím déle budete žít svůj život pokřtěných, tím více budete zakoušet pravdu tohoto slova. Osoby, jež jsou pokřtěné a věřící, nejsou si nikdy jedna druhé opravdu cizí. Mohou nás oddělovat kontinenty, kultury, sociální struktury či historické vzdálenosti. Ale setkáme-li se, poznáváme se na základě téhož Pána, téže víry, téže naděje a téže lásky, které nás formují. Zakoušíme potom, že základ našich životů je tentýž. Zakoušíme, že v hloubi našeho nitra jsme zakotveni v téže identitě, díky níž se všechny vnější a jakkoli velké různosti stávají druhotnými. Věřící nejsou si vzájemně nikdy zcela cizí. Jsme ve vzájemném společenství v důsledku naší nejhlubší identity: je v nás Kristus. Takto je víra ve světě silou pokoje a smíření. Je překonána vzdálenost, v Pánu jsme si blízcí (srov. Ef 2,13).

Tuto vnitřní povahu křtu jakožto daru nové identity církev znázorňuje ve svátosti pomocí smyslových prvků. Základní prvkem křtu je voda. Vedle ní pak, na druhém místě, světlo, které v liturgii Velikonoční vigilie, vystupuje s velkou účinností. Pohleďme jen krátce na tyto dva prvky. V závěrečné kapitole listu Židům se nachází výrok o Kristu, ve kterém není voda zmíněna přímo, ale ve kterém - díky odkazu na Starý zákon - se mystérium vody a její symbolický význam stává zjevným. Čteme tam: ?Bůh, dárce pokoje, vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, velikého pastýře ovcí, protože on zpečetil svou krví věčnou smlouvu? (srov. 13,20). V této větě se vyskytuje jedno slovo z knihy Izaiáš, v níž je Mojžíš nazván pastýřem, kterého Pán nechal vystoupit z vod moře (srov. 63,11). Ježíš se ukazuje jako nový, definitivní Pastýř, který dovršuje to, co učinil Mojžíš: On vyvádí ven ze smrtících vod moře, z vod smrti. V této souvislosti si můžeme připomenout, že Mojžíš byl po svém narození matkou uložen do košíku a poslán po Nilu. Potom byl prozřetelností Boží vytažen ven z vody, vynesen ze smrti do života, a tak ? sám zachráněn z vod smrti ? mohl vést druhé a nechat je projít mořem smrti. Ježíš sestoupil do temných vod smrti pro nás. Avšak mocí své krve ? praví nám list Židům ? se ze smrti vrátil: jeho láska se spojila s láskou Otce a tak mohl z hloubi smrti vystoupit k životu. Nyní pozvedá ze smrti do pravého života nás. Ano, k tomu dochází ve křtu: On nás táhne k sobě, vtahuje nás do pravého života. Vede nás mořem dějin, jež jsou často tak temné a jejichž zmatky a nebezpečí nám nezřídka hrozí, že se v nich utopíme. Ve křtu nás jakoby bere za ruku a vede po cestě, která prochází Rudým mořem tohoto času a přivádí nás k životu nepomíjejícímu, pravému a spravedlivému. Držme se pevně jeho ruky! Ať se nám stane nebo nás potká cokoli, nepouštějme jeho ruku! A kráčejme tak po cestě, která vede k životu.

Na druhém místě je tu symbol světla a ohně. Řehoř z Tours (4.stol) vypráví o jednom zvyku, který se tu a tam dlouho zachovával, totiž používat pro slavení Velikonoční vigilie oheň rozdělaný pomocí čočky přímo sluncem. Dostalo se tak znovu takříkajíc z nebe světla i ohně, od nichž se pak zapalovala všechna světla a ohně během roku. Je to symbol toho, co slavíme na Velikonoční vigilii. Ježíš Kristus radikalitou své lásky, v níž se dotýkají srdce Boha a srdce člověka, opravdu vzal z nebe světlo a snesl je na zem ? světlo pravdy a oheň lásky, která transformuje bytí člověka. On přinesl světlo a nyní víme, kdo je Bůh a jak je Bohem. Víme tím také, jak se věci mají s člověkem; co jsme my a jaký cíl má naše existence. Být pokřtěni znamená, že oheň tohoto světla byl snesen do našeho nitra. Proto byl v prvotní církvi křest nazýván také svátost osvícení. Světlo Boží vstupuje do nás a tak se my sami stáváme dětmi světla. Toto světlo pravdy, jež ukazuje cestu, nechceme nechat zhasnout. Chceme jej chránit proti všem mocnostem, které se snaží jej uhasit, aby nás ponořily do temnot, pokud jde o Boha i o nás samotné. Tma se čas od času může zdát pohodlnou. Mohu se schovat a svůj život prospat. My však nejsme povoláni k temnotám, nýbrž ke světlu. V křestních slibech každoročně znovu takříkajíc zažíháme toto světlo. Ano, věřím, že svět a můj život nepocházejí z náhody, ale z věčného Rozumu a věčné Lásky; jsme stvořeni všemohoucím Bohem. Ano, věřím, že Ježíš Kristus svým vtělením, svým křížem a vzkříšením ukázal Boží Tvář; že v Něm je Bůh přítomen uprostřed nás, sjednocuje nás a vede nás k našemu cíli, k věčné Lásce. Ano věřím, že Duch svatý nám dává Slovo pravdy a osvěcuje naše srdce; věřím, že ve společenství Církve jsme všichni jedním Tělem s Pánem a tak jdeme vstříc zmrtvýchvstání a životu věčnému. Pán nám daroval světlo pravdy. Toto světlo je zároveň ohněm, silou Boží, silou, která neničí, ale chce proměnit naše srdce, abychom se stali opravdu lidmi Božími a aby se jeho pokoj v tomto světě stal účinným.

V antické církvi bylo zvykem, že biskup nebo kněz po homilii vybídnul věřící zvoláním: ?Conversi ad Dominum? ? obraťte se nyní k Pánu. Především to znamenalo, že se otočili k Východu, směrem k východu slunce jako znamení Krista, který se vrací a kterému jdeme vstříc slavením Eucharistie. Tam, kde to z nějakého důvodu nebylo možné, otáčeli se k obrazu Krista v apsidě nebo ke kříži, aby se vnitřně zorientovali směrem k Pánu. V posledku se totiž jednalo o vnitřní fakt: conversio, obrácení naší duše k Ježíši Kristu a tak k Bohu živému, k pravému světlu. S tím se pak pojilo další zvolání, které dodnes před mešním kánonem společenství věřících opakuje: ?Sursum corda? ? vzhůru srdce, ven z pletiva našich starostí, našich tužeb, našich úzkostí, našich roztržitostí ? vzhůru vaše srdce, vaše nitro! K oběma zvoláním jsme určitým způsobem vybízeni v obnově našeho křtu: Conversi ad Dominum ? stále znovu se musíme odtrhávat od špatných směrů, v nichž se pohybujeme tak často svým smýšlením i jednáním. Stále znovu se musíme obracet k Němu, který je Cesta, Pravda a Život. Stále znovu se musíme stávat ?konvertity?, obrácenými celým svým životem k Pánu. A stále znovu musíme nechávat své srdce vyprošťovat z tíže gravitace, jež ho táhne dolů, a vnitřně ho pozvedat vzhůru: k pravdě a lásce. Děkujme v této chvíli Pánu, protože nás mocí svého slova a svatých svátostí orientuje správným směrem a táhne naše srdce vzhůru. A prosme jej: Ano, Pane, učiň, ať se staneme velikonočními lidmi, muži i ženami světla, naplněnými ohněm tvé lásky. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie