Drazí bratři a sestry,
?Marii se naplnil čas jejího porodu. Přivedla na svět prvorozeného syna, zavinula jej do plének a uložila do jeslí, protože v útulku pro pocestné nebylo místo? (
Lk 2,6). Stále znovu se tato slova dotýkají srdce. Nadešla chvíle, kterou Anděl předpověděl v Nazaretě: ?Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího? (srov.
Lk 1,31). Nadešla chvíle, kterou Izrael tolik staletí uprostřed mnoha temnot očekával, chvíle, kterou určitým způsobem a ve zmatených představách očekávalo celé lidstvo: že se nás Bůh ujme, že vyjde ze svého skrytu, že svět bude uzdraven a On všechno obnoví. Můžeme si představovat s jakou vnitřní přípravou a s jakou láskou šla Maria vstříc setkání této chvíle. Stručná poznámka - ?zavinula jej do plének? - nám dává tušit něco z oné svaté radosti a mlčenlivé horlivosti oné přípravy. Byly připraveny plénky, aby dítě mohlo být přijato dobře. V útulku však není místo. Určitým způsobem lidstvo očekává Boha, jeho blízkost. Ale když ta chvíle nadejde, nemá pro Něho místo. Je tolik zaměstnáno sebou samým, dožaduje se celého prostoru a veškerého času tak neskromně, že už nic nezbývá pro druhého, pro bližního, pro chudého, pro Boha. Čím více lidé bohatnou, tím více všechno vyplňují sebou samými. A tím méně k nim může vstoupit druhý.
Jan, který ve svém evangeliu, ukazuje na to podstatné, prohloubil stručnou zprávu svatého Lukáše o situaci v Betlémě: ?Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali? (1,11). Týká se to především Betléma. Syn Davidův přichází do svého města, ale musí se narodit ve stáji, protože v útulku pro Něho není místo. Týká se to Izraele. Poslaný přichází ke svým, ale není chtěn. Týká se to reality celého lidstva: Ten, skrze něhož byl učiněn svět, prvotní stvořitelské Slovo vstupuje do světa, ale není slyšeno, není přijato.
Tato slova se nakonec týkají nás, každého jednotlivce a společnosti v jejím celku. Máme čas na bližního, který má zapotřebí našeho, mého slova, mého citu? Pro trpícího, který potřebuje pomoc? Pro uprchlíka či utečence, který hledá azyl? Máme čas a místo pro Boha? Může On vstoupit do našeho života? Nalézá v nás prostor anebo jsme obsadili všechen prostor naší mysli, našeho jednání a našeho života sami sebou?
Díky Bohu, tato negativní zpráva není jedinou, ani poslední zprávou, kterou v Evangeliu nacházíme. Stejně jako u Lukáše potkáváme lásku matky Marie a věrnost svatého Josefa, bdělost pastýřů a jejich velkou radost, tak u Matouše potkáváme moudré krále, kteří přišli na návštěvu zdaleka, a stejně tak Jan nám praví: ?Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi? (Jan 1,12). Existují ti, kteří jej přijali, a tak - počínaje stájí - roste zvenčí mlčky nový dům, nové město, nový svět. Poselství Vánoc nám dává poznat temnotu uzavřeného světa a tím osvětluje skutečnost, kterou denně vidíme. Říká nám však také, že Bůh se nenechává odsunout ven. Nachází prostor, byť třeba ve stáji. Existují lidé, kteří vidí jeho světlo a předávají ho. Slovem evangelia mluví Anděl i k nám a ve svaté liturgii vstupuje světlo Vykupitele do našeho života. Ať jsme pastýři či mudrci, jeho světlo a poselství nás volají, abychom se vydali na cestu, vyšli z uzavřenosti našich tužeb a našich zájmů a šli vstříc Pánu a klaněli se Mu. Klaníme se Mu tím, že otevíráme svět pravdě a dobru, Kristu, službou těm, kteří jsou na okraji a v nichž nás On očekává.
V některých vánočních zobrazeních pozdního středověku a začátku novověku je stáj zpodobena jako poněkud zchátralý palác. Lze na něm ještě rozpoznat jeho bývalou velkolepost, ale nyní je už v troskách, zdi jsou pobořené a stala se z něho stáj. Přestože tato interpretace nemá ve svém metaforickém podání žádné historické opodstatnění, vyjadřuje kousek pravdy, která je skryta v tajemství Vánoc. Davidův trůn, jemuž bylo předpovězeno věčné trvání, je prázdný. Svaté zemi vládnou jiní. Josef, Davidův potomek, je prostý řemeslník; palác se stal chatrčí. Samotný David začínal jako pastýř. Když jej Samuel vyhledal, aby jej pomazal, zdálo se mu nemožné a protiřečivé, že by se takovýto pastýř-klučina mohl stát nositelem zaslíbení Izraele. V Betlehemské stáji, právě tam, kde se všechno začalo, začíná Davidovské království znovu; v onom dítěti zavinutém do plének a uloženém do jeslí. Novým trůnem, ze kterého tento David přitáhne svět k sobě, je kříž. Nový trůn ? kříž, odpovídá novému počátku ? stáji. Právě tak je budován pravý Davidovský palác, pravé království. Tento nový palác je tolik odlišný od toho, jak si lidé představují palác a královskou moc. Je to společenství těch, kteří se nechávají přitáhnout láskou Krista a spolu s Ním se stávají jedním tělem, novým lidstvem. Moc, která pochází z kříže, moc dobroty, která se dává ? to je pravá královská hodnost. Stáj se stává palácem a Ježíš právě od tohoto počátku buduje velké, nové společenství, jehož heslo zpívají Andělé v okamžiku jeho narození: ?Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení? ? a kteří se tím, že kladou svou vůli do vůle Boží, stávají se Božími lidmi, novými lidmi, novým světem.
Řehoř Nyssenský, ve svých Vánočních homiliích rozvinul tutéž vizi, když vyšel z poselství Vánoc v Janově evangeliu: ?Přebýval mezi námi? ? v originále je doslova ?rozbil mezi námi svůj stan? (Jan 1,14). Řehoř užívá slova stan ve vztahu k našemu tělu, které se stalo vetchým a slabým a je vystaveno zejména bolesti a utrpení, a aplikuje jej na celý kosmos, zraněný a znetvořený hříchem. Co by řekl, kdyby viděl stav, ve kterém se země nachází dnes v důsledku nadužívání energie a jejího sobeckého bezohledného vykořisťování? Anselm z Canterbury skoro prorocky v předstihu jednou popsal to, co dnes vidíme ve znečištěném světě, jehož budoucnost je ohrožena: ?Všechno bylo jako mrtvé a ztratilo svou důstojnost, přestože to bylo původně učiněno proto, aby to sloužilo těm, kteří chválí Boha. Elementy světa byly potlačeny a ztratily svou zář, protože je zneužili ti, kteří z nich udělali sluhy svých model, přestože kvůli tomu původně stvořeny nebyly.? (PL 158,955). Podle Řehořovy vize tak stáj ve Vánoční zvěsti představuje špatně spravovanou zemi. Kristus nebuduje žádný palác. Přišel, aby udělil tvorstvu a kosmu jejich krásu a důstojnost. To je to, co se začíná o Vánocích a co rozveseluje Anděly. Země je uvedena do pořádku právě tím, že je otevřena Bohu, že se jí znovu dostává pravého světla v souladu lidské a božské vůle. Ve sjednocení výšin a nížin je obnovena její krása a důstojnost. Vánoce jsou tak slavností obnoveného stvoření. Otcové, vycházející z tohoto kontextu, interpretují píseň Andělů ve svaté Noci. Ta je výrazem radosti ze skutečnosti, že výšiny i nížiny, nebe i země jsou opět sjednoceny, že člověk je znovu sjednocen s Bohem. Podle Otců je součástí Vánočního zpěvu Andělů to, že nyní Andělé i lidé mohou zpívat společně, a tak se vyjadřuje krása kosmu v kráse chvalozpěvu. Liturgický zpěv ? stále podle tvrzení Otců ? má svou zvláštní důstojnost právě proto, že jde o společný zpěv s nebeskými kůry. Je to setkání s Ježíšem Kristem, které nás uschopňuje slyšet zpěv Andělů a vytváří tak pravou hudbu, která upadá, ztrácí-li se tento společný zpěv a společné slyšení.
V Betlémské stáji se nebe a země dotýkají. Nebe sestoupilo na zem. Proto odtamtud proudí světlo do všech dob, proto je zažehnuta radost, proto se rodí zpěv. Na závěr naší Vánoční meditace bych rád citoval výjimečná slova svatého Augustina. Když vykládal invokaci z modlitby Páně: ?Otče náš, jenž jsi na nebesích?, klade otázku: co je oním nebem? A kde je nebe? A uvádí překvapivou následující odpověď: ?jenž jsi na nebesích ? to znamená ve svatých a spravedlivých. Nebesa jsou tělesa nejvýše v kosmu položená, nicméně jsou to tělesa, která mohou být jen na určitém místě. Pokud se však má za to, že místo Boha je na nebesích jakožto v těch nejvýše položených částech světa, pak by byli ptáci šťastnější než my, protože by byli blíže Bohu. Není však psáno: Pán je blízko těm, kteří bydlí na výšinách a v pohořích, ale ?blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce? (Ž 34,19), výraz, který se vztahuje k pokoře. Jako je hříšník nazýván pozemským, tak naopak spravedlivý může být nazván nebeským? (Serm. In monte II 5,17). Nebe nepatří do prostorového zeměpisu, ale do geografie srdce. A srdce Boha ve svaté Noci sestoupilo až dolů do stáje: Boží pokora je nebe. A vyjdeme-li vstříc této pokoře, pak se dotýkáme nebe. Pak se stává novou také země. S pokorou pastýřů se vydejme na cestu v této svaté Noci k Dítěti ve stáji! Dotkněme se pokory Boží, srdce Boha! Pak se jeho radost dotkne nás a učiní svět zářivějším. Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
