Promluvu, kterou zde v mírně zkrácené podobě přinášíme, pronesl Nicolas Sarkozy ve čtvrtek 20.prosince v Lateránské bazilice v Římě, kdy jakožto hlava Francouzského státu přijal podle starobylé tradice titul čestného kanovníka zdejší kapituly:
Laicita nemůže být popřením minulosti. Nemůže odetnout Francii od jejích křesťanských kořenů. O to se snažila. To neměla. Jako Benedikt XVI. se rovněž domnívám, že národ, který ignoruje etický, duchovní a náboženský odkaz vlastních dějin dopouští se zločinu proti vlastní kultuře, proti oné směsici dějin, dědictví, umění a lidových tradic, které hluboce prostupují náš způsob života a myšlení. Vytrhnout kořeny znamená odejmout smysl, znamená oslabit tmel národní identity a ještě více vysušit sociální vztahy, které potřebují symboly paměti.
Proto musíme držet provaz za oba konce: přijmout křesťanské kořeny Francie, a také je zhodnotit, a nadále bránit laicitu, která uzrála. To je smyslem kroku, který jsem chtěl vykonat dnes večer u svatého Jana na Lateránu.
Nastal čas, aby v témže duchu, náboženství a zejména katolické náboženství, které je naším většinovým náboženstvím, a všechny živé síly národa hleděly společně vstříc budoucnosti a nikoli už jenom na zranění z minulosti.
Sdílím názor Benedikta XVI., který ve své poslední encyklice tvrdí, že naděje je jedna z nejdůležitějších otázek naší doby. Evropa má od dob osvícenství zkušenost s mnoha ideologiemi. Často vkládala své naděje do emancipace jednotlivců, do demokracie, do technického pokroku, do zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a do laické morálky. Podlehla komunismu a nacismu. Žádná z těchto perspektiv, které, samozřejmě, nechci klást na stejnou rovinu, není schopna odpovědět na hlubokou potřebu lidí a žen nalézt smysl života.
Jistě, že založit rodinu, přispět k pokroku přírodních, sociálních či humanitních věd, vyučovat, zápas za vlastní ideje, zejména za lidskou důstojnost, vládnout státu, mohou dát smysl životu. Jsou to ony malé a velké naděje, které nám den po dni pomáhají na naší cestě, abych znovu použil slov Svatého otce. Neodpovědí však na základní otázky lidské bytosti o smyslu života, tajemství smrti. Neumí vysvětlit, co se děje před životem a po smrti. Tyto otázky patří všem civilizacím a všem dobách. Neztratili nic za své patřičnosti. Naopak. Stále větší materiální rozmach rozvinutých zemí, posedlost konzumem, hromadění majetku denně a stále více podtrhují, že muži i ženy hluboce touží po dimenzi, která je překračuje, protože jsou spokojeni stále méně.(?)
Je mým hlubokým přesvědčením, jež jsem shrnul ve své knize ?Republika, náboženství a naděje?, že hranice mezi vírou a nevěrou neprochází mezi těmi, kteří věří a těmi, kteří nevěří, ale každým z nás. Ani ten, kdo se pokládá za nevěřícího, nemůže říci, že si neklade otázku po podstatném. Je přirozenou tendencí ona duchovní skutečnost, že všichni lidé hledají transcedenci. Náboženský fakt je odpověď, kterou dávají náboženství na tyto základní aspirace.
Dlouhou dobu laická Republika podceňovala důležitost duchovní aspirace. Dokonce i po obnovení diplomatických vztahů mezi Francií a Svatým stolcem, projevovala vůči náboženskému kultu spíše nedůvěru než přízeň. Pokaždé, když učinila nějaký vstřícný krok směrem k náboženství, ať už se jednalo o uznání nějakého diecézního sdružení nebo o otázku školství, působila dojmem, že tak jednala proto, že nemohla jinak. Teprve v roce 2002 přijala princip pravidelného institucionálního dialogu s katolickou církví. Dovolím si připomenout rovněž bouřlivé kritiky, které se rozpoutaly při založení francouzské rady pro muslimský kult. Republika dodnes udržuje nad řády a kongregacemi určitou formu dohledu, odmítá přiznat charakter kultu charitativní činnosti nebo církevním sdělovacím prostředkům, odmítá přiznat hodnotu diplomům vydaných vyššími vzdělávacími katolickými instituty, ačkoli to Boloňská deklarace předpokládá, nepřiznává žádnou hodnotu diplomům z teologie a pokládá za zbytečné zajímat se o formaci služebníků náboženského kultu.
Myslím, že tato situace škodí naší zemi. Samozřejmě, že ti, co nevěří musí být chráněni před každou formou intolerance a proselytismu. Ale člověk, který věří, je člověkem, který má naději. Zájmem Republiky je, aby bylo mnoho mužů a žen, naplněných nadějí. Postupné odcizování venkovských farností, duchovní poušť periferií a nedostatek kněží neučinili Francouze šťastnějšími. To je zřejmé.
Chtěl bych také říci, že stejně tak, jako nepopiratelně existuje lidská morálka nezávislá na morálce náboženské, tak Republika má zájem také na tom, aby existovala morální reflexe inspirovaná náboženskými přesvědčeními. Především proto, že laická morálka neustále riskuje vyhoření nebo transformaci na fanatismus, není-li podepřena nadějí, která vyplňuje očekávání nekonečna. A dále především proto, že morálka, zbavená vztahu k transcedenci, je více vystavena historickým nahodilostem a v posledku také ohebnosti. Jak napsal Joseph Ratzinger v své knize Evropa v krizi kultur: ?dnes platí princip, podle něhož schopnost člověka je kritériem jeho jednání. To co dokážeme, také můžeme. Určitým nebezpečím je pak to, že kritériem etiky už není hledat to, co máme dělat, ale dělat to, co můžeme?.
V laické republice nemůže člověk politiky, kterým jsem, rozhodovat na základě náboženských úvah. Ale je důležité, aby jeho reflexe a jeho svědomí byly osvěcovány zejména míněními, které se vztahují k normám a přesvědčením svobodným od bezprostředních nahodilostí. Každá inteligence, všechny spirituality, které v naší zemi existují, by se na tom měly podílet. A proto hluboce doufám v příchod pozitivní laicity, tedy laicity, která - byť nepřestane bdít nad svobodou myšlení, víry či nevěry - nebude považovat náboženství za minus, ale spíše za plus. Nejde o modifikaci vyváženého zákona z roku 1905. Francouzi to neočekávají a náboženství to nežádají. Jde však o hledání dialogu s velkými náboženstvími Francie a o uplatňování principu usnadňovat každodenní život velkým duchovním proudům spíše nežli se snažit jim ho komplikovat.
Na srdci mi leží ještě něco, co bych rád řekl: v tomto paradoxním světě, posedlého materiálním blahobytem, ale stále více hledajícího smysl a identitu, Francie potřebuje katolíky, kteří se nebojí vyjadřovat to, čím jsou a to, čemu věří. .. Francie potřebuje šťastné katolíky, kteří dosvědčují svou naději.
Ve světě je Francie známa pro velkodušnost a inteligenci. A proto potřebuje katolíky plně křesťanské a křesťany skutečně aktivní. Francie potřebuje znovu uvěřit, že budoucnost nemusí podstupovat, ale budovat. Proto potřebuje svědectví těch, kteří se - vedeni nadějí, jež je překračuje ? každý den vydávají na cestu budování spravedlivějšího a velkodušnějšího světa.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
