Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych vás dnes na naší exkurzi po světě církevních otců zavést do málo známé části světa víry. Na území, v nichž ještě nezávisle na řeckém myšlení rozkvétaly církve semitského jazyka. Tyto církve se rozvíjely během 4.století v Sýrii, od Svaté země k Libanonu až do Mezopotámie. Ve 4. století, které bylo obdobím formace na církevní i literární rovině, si tato společenství dokázala osvojit svébytné asketicko-mnišské rysy, které nebyly ovlivněny egyptským mnišstvím. Syrská společenství 4.století reprezentují semitský svět, z něhož vychází samotná Bible, a jsou výrazem křesťanství, jehož teologické formulace ještě nebyly ve styku s odlišnými kulturními proudy, a žila proto ve svých vlastních myšlenkových formách. V těchto církvích měly v rozvoji teologického a duchovního myšlení životně důležitou roli jak asketismus v rozmanitých formách poustevnického života (pouštní eremité, stylité), tak mnišství v různých podobách komunitního života.
Chtěl bych představit tento svět na velké postavě Afraata, známého také pod přídomkem ?Mudrc?, jedné z nejvýznamnějších a zároveň nejzáhadnějších osobností syrského křesťanství 4.století. Původem byl z kraje Ninive-Mossulu v dnešním Iráku a žil v první polovině 4.století. O jeho životě máme málo zpráv. Měl však úzké vztahy s asketicko-mnišským prostředím syrské církve, o níž nám zachoval zprávy ve svém díle a které věnoval část svých reflexí. Podle některých pramenů byl dokonce představeným kláštera a snad se stal biskupem. Napsal 23 promluv známých pod názvem Výklady či Promluvy, v nichž pojednává o různých tématech křesťanského života: o víře, lásce, půstu, pokoře, modlitbě, asketickém životě a také o vztahu mezi judaismem a křesťanstvím, mezi Starým a Novým zákonem. Píše jednoduchým stylem, pomocí krátkých věta a někdy kontrastních přirovnání. Nicméně dokáže vést důsledný a dobře artikulovaný výklad na různá předem daná témata.
Afraat pocházel z církevního společenství, které se nalézalo na pomezí judaismu a křesťanství. Bylo to společenství velmi úzce spojené s mateřskou církví v Jeruzalémě, a její biskupové bývali tradičně voleni mezi údajnými ?příbuznými? Jakuba, ?bratra Páně? (srov. Mk 6,3). Šlo tedy o osoby spojené pokrevně i vírou s Jeruzalémskou církví. Jazykem Afraata byla syrština, tedy semitský jazyk podobně jako hebrejština Starého zákona a aramejština, kterou mluvil Ježíš. Církevní společenství, do něhož Afraat patřil a v němž žil, bylo komunitou, která usilovala o věrnost židovsko-křesťanské tradici, za jejíž dceru se považovala. Udržovala proto těsné vztahy s hebrejským světem a jeho posvátnými Knihami. Afraat se příznačně označuje za ?učedníka Písma svatého? Starého a Nového zákona (Výklady 22,26), který považuje za jediný zdroj své inspirace a utíká se k němu tak hojně, že z něho činí střed své reflexe.
Ve svých Výkladech podává Afraat různé argumenty. Věrný syrské tradici, často prezentuje spásu uskutečněnou Kristem jako uzdravení a Krista samého jako lékaře. Naproti tomu hřích spatřuje jako ránu, která může být uzdravena jenom pokáním: ?Muž, který je zraněn v bitvě ? říká Afraat ? se nestydí svěřit se do rukou moudrému lékaři? A stejně tak, kdo je zraněn Satanem, nemusí se stydět uznat svou vinu, vzdálit se od ní a žádat lék pokání? (Výklady 7,3). Dalším důležitým aspektem Afraatova díla je jeho učení o modlitbě, a zejména o Kristu jako mistru modlitby. Křesťan se modlí a následuje Ježíšovo učení a příklad modlitby: ?Náš Spasitel učil takto se modlit, když říkal: ?Modli se ve skrytu k Tomu, který je skryt, ale vidí všechno? a dále ?Vejdi do své komůrky a modli se ke svému Otci, který je ve skrytosti, a Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí? (Mt 6,6). Náš Spasitel chce ukázat, že Bůh zná touhy i myšlenky srdce? (Výklady 4,10).
Podle Afraata je křesťanský život soustředěn v následování Krista, v nesení jeho jha a v jeho následování na cestě Evangelia. Jednou ze ctností, která ke Kristovu učedníku nejvíce patří, je pokora. Není to druhotný rys duchovního života křesťana. Přirozenost člověka je pokorná a Bůh ji povyšuje ke své slávě. Pokora, poznamenává Afraat, není záporná hodnota: ?Je-li kořen člověka zasazen v zemi, jeho plody vyrostou před Pánem na výsostech? (Výklady 9,14). Je-li křesťan pokorný v pozemských skutečnostech, v nichž žije, může navazovat vztah s Pánem: ?Pokorný je pokorným, ale jeho srdce vystupuje do výjimečných výšin. Oči jeho tváře vidí zemi a oči jeho mysli výšiny nezměrné? (Výklady 9,2).
Velmi pozitivní je pojetí, které má Afraat o člověku a jeho tělesné skutečnosti: lidské tělo je podle příkladu pokorného Krista povoláno ke kráse, radosti a světlu: ?Bůh se sklání k člověku, který miluje, a milovat pokoru a setrvávat ve stavu pokory je spravedlivé. Pokorní jsou prostí, trpěliví, milovaní, úplní, přímí, zkušení v dobrém, rozvážní, klidní, moudří, pokojní, mírumilovní, milosrdní, připravení k obrácení, dobromyslní, hlubocí, vyvážení, krásní a žádoucí? (Výklady 9,14). Afraat často představuje křesťanský život v jasných asketických a duchovních dimenzích: jeho základem je víra. Ta činí z člověka chrám, kde přebývá samotný Kristus. Víra tedy umožňuje upřímnou lásku, která se vyjadřuje láskou k Bohu a k bližnímu. Dalším důležitým Afraatovým aspektem je půst, který chápe v širokém smyslu slova. Mluví o půstu od pokrmu jako nezbytné praxi k tomu být láskyplný a čistý, půstu zdrženlivosti kvůli svatosti, půstu od prázdných a ohavných slov, půstu od hněvu, půstu od majetku kvůli službě, půstu od spánku kvůli bdění na modlitbě.
Drazí bratři a sestry, vraťme se ještě na závěr k nauce Afraata o modlitbě. Podle tohoto starověkého ?Mudrce? se modlitba uskutečňuje, když Kristus přebývá v srdci křesťana a vybízí jej k důslednému úsilí lásky k bližnímu. Píše:
?Dej útěchu zkroušeným, navštěvuj nemocné,
buď oporou chudých ? to je modlitba.
Modlitba je dobrá, a její skutky jsou dobré.
Modlitba je přijata, když dává útěchu bližnímu.
Modlitba je vyslyšena, když je v ní přítomno také odpuštění za urážky.
Modlitba je silná, když je plna moci Boží? (Výklady 4,14-16).
Afraat nás těmito slovy zve k modlitbě, která se má stát křesťanským životem, realizovaným životem, který je prostoupen vírou a otevřeností k Bohu a tím i láskou k bližnímu.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
