Nový portál Vatikánského rozhlasu

Prvnímu lidskému páru Bůh svěřil úlohu podmanit si zemi a vládnout nad každým živým tvorem (srov. Gn 1,28). Panování člověka nad ostatními tvory však nesmí být despotické a svévolné. Obdělávat zemi znamená, že člověk tuto zemi nemá ponechávat jí samotné, a panování nad touto zemí znamená starat se o ni tak, jako když moudrý král pečuje o svůj lid nebo pastýř o své stádo.

Práce patří k původnímu stavu člověka a předchází jeho pád, a proto se nejedná o trest ani o prokletí. Práce se stává lopotou a trestem až v důsledku hříchu Adama a Evy, kteří přerušili svůj důvěrný a láskyplný vztah s Bohem (srov. Gn 3,6-8).

Práci je třeba ctít, protože je zdrojem bohatství a činí podmínky lidského života důstojnými. Obecně je účinným nástrojem proti bídě (srov. Přísl 10,4). Člověk však nesmí podlehnout pokušení klanět se jí, protože v práci není možno nalézt poslední a definitivní smysl života. Práce je důležitá, avšak jedině Bůh, nikoli práce, představuje pramen života i cíl člověka.

Ve svém kázání Ježíš učil, že je třeba práci hodnotit pozitivně. On sám se nám ?stal ve všem podobný, kromě hříchu" a většinu svého života na zemi věnoval práci v tesařské dílně.

Vědomí pomíjivosti formy tohoto světa (srov. 1 Kor 7,31) nesmí člověku bránit v tom, aby plnil svou úlohu v dějinách, a především v tom, aby pracoval (srov. 1 Sol 3,7-15), protože práce představuje integrální součást lidského údělu. Žádný křesťan si jakožto člen solidární a bratrské komunity nesmí nárokovat, že nemusí pracovat a že může žít na úkor druhých (srov. 2 Sol 3,6-12). Lidská práce zaměřená k lásce se stává příležitostí ke kontemplaci, proměňuje se ve zbožnou modlitbu, v bdělou askezi a v živou naději upřenou ke dni bez konce.

Běh dějin je poznamenán hlubokými proměnami i povznášejícími úspěchy práce, ale rovněž vykořisťováním mnoha pracujících a pošlapáváním jejich důstojnosti. Průmyslová revoluce představovala pro církev velkou výzvu, na niž učitelský úřad Církve odpověděl s prorockou silou, když sestavil univerzálně a trvale platné základy a pravidla, která podporují pracujícího člověka a zasazují se za jeho práva. Encyklika ?Rerum novarum? je především naléhavou obranou nezcizitelné důstojnosti pracujících. Zdůrazňuje právo na vlastnictví, princip spolupráce mezi společenskými vrstvami, práva chudých a slabých, povinnosti pracujících a zaměstnavatelů a právo na sdružování.

Přístup k pracujícímu člověku, který by se pokoušel redukovat ho na čirý nástroj produkce a na prostou pracovní sílu s čistě materiální hodnotou, by nakonec vedl ke znetvoření smyslu práce, která by byla zbavována svého nejvznešenějšího a hluboce lidského zaměření. Osoba je měřítkem důstojnosti práce:
?Není totiž pochyby, že lidská práce má svou mravní hodnotu, která je přímo a bezprostředně spjata se skutečností, že ten, kdo ji koná, je osoba.? ?Pracovat znamená dnes více než kdykoli předtím pracovat s ostatními a pracovat pro ostatní: pracovat znamená dělat něco pro někoho.?

Práce má zásadní přednost před kapitálem:
Toto pravidlo se týká bezprostředně výrobního procesu samotného. Podle ní je práce vždycky prvořadou příčinou, kdežto kapitál jako souhrn výrobních prostředků je pouze nástrojem.
Vztah mezi prací a kapitálem nachází svůj výraz rovněž v podílu pracujících na vlastnictví, na jeho správě a na jeho výnosech. Jedná se o prostředek, který bývá často opomíjen a jemuž je ve skutečnosti třeba dávat větší váhu. Je záhodno, ?aby se každý, na základě své práce, mohl zároveň pokládat za spolumajitele velkého pracoviště, na němž pracuje se všemi ostatními.

Právo na soukromé vlastnictví je podřízeno principu univerzálního určení statků a nesmí být překážkou pro práci a rozvoj ostatních.

Sváteční odpočinek představuje právo. Neděle je dnem, který je třeba posvěcovat účinnou charitou, přičemž je nutno věnovat pozornost rodině a příbuzenstvu, nemocným, slabým a starým osobám. Nesmí se zapomínat ani na ?bratry, kteří mají tytéž potřeby a tatáž práva, a nemohou si odpočinout pro svou chudobu a nouzi.? [1] Neděle je také vhodným dnem pro zamyšlení, ticho, studium, které napomáhají k rozvoji vnitřního a křesťanského života.