Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych chtěl mluvit o velkém otci západní církve, o svatém Hilariovi z Poitiers, jednom z velkých biskupů IV.století. V konfrontaci s ariány, kteří pokládali Ježíše, Božího Syna, za stvoření, byť výjimečné, ale přece jen stvoření, zasvětil Hilarius celý život obraně víry v božství Ježíše Krista, Božího Syna a Boha rovného Otci, který ho zrodil od věčnosti.

Nemáme k dispozici přesné údaje o značné části Hilariova života. Starobylé prameny říkají, že se narodil v Poitiers pravděpodobně kolem roku 310 v dobře postavené rodině. Dostalo se mu solidního literárního vzdělání, které je dobře patrné v jeho spisech. Nezdá se, že by vyrůstal v křesťanském prostředí. On sám vypráví o cestě hledání pravdy, která jej postupně přivedla k uznání Boha Stvořitele a vtěleného Boha, který zemřel, aby nám dal život. Pokřtěn byl kolem roku 345 a někdy v letech 353 ? 354 byl ve svém rodném městě zvolen biskupem. V následujících letech napsal Hilarius své první dílo Komentář k Matoušovu evangeliu. Jde o nejstarší nám dochovaný komentář, který byl k tomuto evangeliu napsán v latinském jazyce. Roku 356 se Hilarius účastní synody v Béziers na jihu Francie, ?synody falešných apoštolů?, jak ji sám nazývá, protože byla tvořena semiariány, kteří popírali božství Ježíše Krista. Tito biskupové ? ?falešní apoštolé? ? žádali císaře Konstance, aby biskupa Hilaria odsoudil do vyhnanství. Hilarius byl proto v létě roku 356 donucen Galii opustit.

Byl poslán do vyhnanství ve Frýgii v dnešním Turecku, kde se ocitl v prostředí, které bylo nábožensky zcela ovládnuto arianismem. I tady jej pastorační starostlivost vedla k usilovné práci k opětovnému nastolení jednoty Církve na základě pravé víry, formulované koncilem v Niceji. Za tímto účelem se pustil do sepisování svého nejdůležitějšího a nejznámějšího věroučného díla De Trinitate (O Trojici). Hilarius v něm předkládá svou osobní cestu za poznáním Boha a snaží se ukázat, že Písmo jasně dosvědčuje božství Syna a jeho rovnost Otci nejenom v Novém zákoně, ale rovněž i mnoha stránkami Starého zákona, v nichž tajemství Krista již vychází najevo. Ve sporech s ariány klade důraz na pravdu o jménech Otce i Syna a veškerou svou trojiční teologii staví na křestní formuli. Není to nějaká spekulace, ale prostá víra, kterou nám předal samotný Pán: ?Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého?.

Otec a Syn mají tutéž přirozenost. Pokud některé pasáže Nového Zákona dávají možnost domnívat se, že Syn stojí níže než Otec, pak Hilarius nabízí přesná pravidla, umožňující vyhnout se scestným výkladům: některé texty Písma hovoří o Ježíši jako Bohu, jiné zdůrazňují jeho lidství. Některé se vztahují k Němu v jeho preexistenci u Otce, jiné berou do úvahy stav ponížení (kenosi), jeho sestoupení až k smrti, a další ho pak rozjímají ve slávě vzkříšení. Během svého vyhnanství napsal Hilarius také Knihu o synodách, v níž pro své spolubratry biskupy v Galii podává a komentuje vyznání víry a ostatní dokumenty ze synod, které se přibližně v polovině IV.století konaly na Východě. Svatý Hilarius stále pevný ve svém odporu k radikálním ariánům, projevuje smířlivého ducha ve vztahu k těm, kteří připouštěli a vyznávali, že Syn je podobný Otci co do podstaty, přirozeně ve snaze dovést je k plnosti víry, podle níž nejde jen o podobnost, nýbrž opravdovou rovnost Otce a Syna co do božství. Také to se mi zdá charakteristické: duch smíření, usilující o pochopení těch, kterým se této plnosti ještě nedostává a pomáhá jim svým velkým teologickým porozuměním dojít k plné víře v pravé božství Pána Ježíše Krista.

V letech 360 až 361 se mohl Hilarius konečně vrátit z vyhnanství zpět do vlasti. Hned se ujal pastorační činnosti v místní církvi, přičemž vliv jeho magistera daleko překročil její hranice. Synoda, která se konala v Paříži v roce 360 nebo 361, znovu převzala terminologii Nicejského koncilu. Někteří antičtí autoři se domnívají, že k tomuto antiariánskému obratu v Galském episkopátu došlo z velké části díky pevnosti a mírnosti biskupa z Poitiers. Právě toto byl jeho dar: spojovat pevnost ve víře a mírnost v mezilidských vztazích. V posledních letech svého života napsal ještě Pojednání o Žalmech, komentář k padesáti osmi Žalmům, interpretovaných podle klíče, podaného v úvodu díla: ? Není pochyb o tom ? píše zde Hilarius ? že všechny věci, o kterých je řeč v Žalmech je třeba chápat podle evangelní zvěsti, takže jakýkoli hlas prorockého ducha se vztahoval k poznání příchodu našeho Pána Ježíše Krista, vtělení, umučení a království, ke slávě a moci našeho vzkříšení? (Instructio Psalmorum 5). Ve všech Žalmech vnímá tuto průzračnost tajemství Krista a jeho Těla, kterým je Církev. Hilarius se při různých příležitostech setkal se svatým Martinem. Právě nedaleko Poitiers založil budoucí biskup z Tours klášter, který existuje dosud. Hilarius zemřel v roce 367. Jeho liturgická památka se slaví 13.ledna. Roku 1851 jej bl. Pius IX. prohlásil Učitelem Církve.

K rekapitulaci podstaty jeho učení bych rád řekl, že Hilarius nachází východisko své teologické reflexe v křestní víře. V De Trinitate Hilarius píše: Ježíš ?poručil křtít ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (srov. Mt 28,19), to znamená ve vyznání Původce, Jednorozeného a Daru. Jeden jediný je Původce všech věcí, protože jediný je Bůh Otec, od něhož pochází všechno. A jeden jediný je náš Pán Ježíš Kristus, skrze něhož povstalo všechno (1 Kor 8,6), a jen jeden Duch (Ef 4,4), darovaný všem? Žádný nedostatek nelze shledat v plnosti tak velké, do níž se v Otci, v Synu a v Duchu svatém sbíhá nezměrnost ve Věčnosti, zjevení v Obraze, radost v Daru? (De Trinitate 2,1). Bůh Otec, který je zcela láskou, je schopen sdělit v plnosti své božství Synovi. Za obzvláště krásnou považuji následující formulaci svatého Hilaria: ?Bůh neumí být nic jiného než láska, neumí být nic jiného než Otec. A kdo miluje nezávidí, a kdo je Otcem, je jím v úplnosti. Toto jméno nepřipouští kompromisy, jakoby snad Bůh byl otcem v určitých aspektech, a v ostatních nikoli? (ivi 9,61).

Proto je Syn plně Bohem bez jakéhokoliv nedostatku nebo umenšení: ?Ten, kdo přichází od dokonalého, je dokonalý, protože ten, kdo má všechno, tomu byl všechno dáno.? (ivi 2,8). Pouze v Kristu, Synu Božím a Synu člověka, nachází lidstvo spásu. Přijetím lidské přirozenosti spojil se s každým člověkem, ?stal se tělem nás všech? (Tractatus in Psalmos 54,9); ?přijal přirozenost každého člověka, a stal se skrze ni pravým vinným kmenem, má v sobě kořen každé ratolesti? (ivi 51,16). Právě proto je cesta ke Kristu otevřena všem, protože všechny přitáhnul do svého bytí člověkem, přestože osobní konverze je požadována vždycky: ?Skrze vztah k jeho tělu ? píše Hilarius - je přístup ke Kristu otevřen všem, pod podmínkou, že svléknou starého člověka (srov. Ef 4,22) a přibijí jej na kříž (srov. Kol 2,14); pod podmínkou, že opustí dřívější skutky a obrátí se, aby s ním byli pohřbeni v jeho křtu v ústrety životu (srov. Kol 1,12; Řím 6,4)? (ivi 91,9).

Věrnost Bohu je dar jeho milosti. Proto svatý Hilarius v závěru svého pojednání o Trojici prosí, aby mohl setrvat ve stálé věrnosti křestní víře. Je to charakteristické pro tuto knihu: reflexe se mění na modlitbu a modlitba opět na reflexi. Celá kniha je dialog s Bohem. Dnešní katechezi bych rád uzavřel jednou takovou modlitbou, která se tak stane i modlitbou naší: ?Učiň, Pane ? praví Hilarius inspirovaně ? abych zůstal vždycky věrný tomu, co jsem vyznal v symbolu svého znovuzrození, když jsem byl pokřtěn v Otci, v Synu a v Duchu svatém. Abych se klaněl tobě, náš Otče, a zároveň s tebou tvému Synu, abych si zasloužil tvého Ducha svatého, který od tebe vychází skrze tvého Jednorozeného? Amen. (De Trinitate 12,57).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience