Drazí bratři a sestry,
Chci se dnes zastavit a zamyslet nad pastorační návštěvou, kterou jsem s potěšením vykonal v minulých dnech v Rakousku, zemi, která je mi zvlášť blízká, ať už proto, že hraničí s mou vlastí anebo díky mnoha vztahům, které jsem s ní vždycky udržoval. Specifickým důvodem této návštěvy bylo 850.výročí nejvýznamnější Rakouské svatyně v Mariazell, oblíbené také věřícími z Maďarska a velmi navštěvované i poutníky z ostatních sousedních zemí. Šlo tedy především o pouť, jejíž mottem bylo ?
Hledět na Krista?, jít za Marií, která nám ukazuje Krista. Ze srdce děkuji kardinálu Schönbornovi, vídeňskému arcibiskupovi a celému Rakouskému episkopátu za velké úsilí, s nímž připravovali a provázeli mou návštěvu. Děkuji Rakouské vládě a všem civilním i vojenským představitelům za jejich hodnotnou spolupráci a zejména děkuji panu prezidentovi za srdečnost, s níž mne přijal a během různých momentů této návštěvy mne doprovázel. První etapou bylo zastavení u
Mariensäule, historického sloupu, na kterém stojí socha Neposkvrněné Panny: setkal jsem se tam s tisíci mladých a začal své putování. Neopominul jsem pak navštívit nedaleké Židovské náměstí, abych vzdal poctu památníku, připomínající Šoah.
S ohledem na dějiny Rakouska a jeho úzkých vztahů se Svatým stolcem, jakož i s ohledem na význam Vídně z hlediska mezinárodní politiky, bylo na programu této mojí pastorační cesty také setkání s prezidentem republiky a diplomatickým sborem. Jsou to cenné příležitosti, během nichž má Petrův nástupce možnost povzbudit zodpovědné představitele národů, aby neustále prosazovali věc míru a autentického ekonomického a sociálního rozvoje. S pohledem upřeným hlavně na Evropu jsem znovu povzbudil k dalším krokům unifikačního procesu na základě hodnot, inspirovaných společným křesťanským odkazem. Mariazell je ostatně jeden ze symbolů setkávání evropských národů v křesťanské víře. A jak nevzpomenout na to, že Evropa je nositelkou myšlenkové tradice, která spojuje víru, rozum i cítění? Uznávaní filosofové, ač nezávisle na víře, rozpoznali, že křesťanství má ústřední roli při hájení moderního vědomí před nihilistickými a fundamentalistickými odchylkami. Setkáním s politickými a diplomatickými autoritami ve Vídni byla tedy velice příhodně zasazena má apoštolská cesta do aktuálního kontextu evropského kontinentu.
Pouť ve vlastním smyslu jsem vykonal v sobotu, v den slavnosti Narození Panny Marie, jež je titulární slavností svatyně v Mariazell. Svůj původ má v roce 1157, když jeden benediktinský mnich z blízkého opatství sv.Lambrechta byl poslán, aby tam kázal, a zakusil tam podivuhodnou pomoc Panny Marie, jejíž malou dřevěnou sošku si s sebou přinesl. Výklenek či cela (Zell), kam mnich sošku uložil, se stala cílem poutí a v průběhu dalších dvou století tam byla vybudována významná svatyně, kde je Milostná Madona dodnes uctívána jako Magna Mater Austriae. Byla to pro mne velká radost, že jsem se mohl vrátit jako Petrův nástupce na toto posvátné místo tak drahé národům střední Evropy. Tam jsem obdivoval příkladnou rozhodnost mnoha tisíců poutníků, kteří navzdory dešti a chladu byli s velkou radostí a vírou přítomni této slavnosti, a kde jsem vysvětlil ústřední téma své návštěvy: ?Hledět na Krista?. Téma, které rakouští biskupové moudře prohloubili během příprav, které trvaly devět měsíců. Avšak pouze vstupem do svatyně jsme plně pochopili smysl onoho motta: hledět na Krista. Před námi stála soška Madony, ukazující jednou rukou na Dítě Ježíše, a nahoře nad oltářem baziliky Ukřižovaný. Tam dosáhla naše pouť svého cíle: nazírali jsme tvář Boha v onom Dítěti v náruči Matky a v onom Člověku s rozpjatými pažemi. Hledět na Ježíše očima Mariinýma znamená potkat Boha Lásku, který se pro nás stal člověkem a zemřel na kříži.
Na závěr mše v Mariazell jsem udělil ?pověření? členům farních pastoračních rad, které byly nedávno v celém Rakousku obnoveny. Výmluvné církevní gesto, kterým jsem svěřil pod Mariinu ochranu velkou ?síť? farností ve službách společenství a poslání. Ve svatyni jsem pak prožil chvíle radostného bratrství s biskupy této země a benediktinskou komunitou. Setkal jsem se s kněžími, řeholníky, jáhny a seminaristy a slavil jsem s nimi nešpory. V duchovním spojení s Marií jsme velebili Pána za pokornou oddanost mnoha mužů a žen, kteří se svěřili jeho milosrdenství a zasvětili se službě Bohu. Tyto osoby se i přes svá lidská omezení ba dokonce právě v jednoduchosti a pokoře svého lidství snaží všem nabízet odraz dobroty a krásy Boha následováním Ježíše na cestě chudoby, čistoty a poslušnosti, tří slibů, které je třeba chápat v jejich autentickém kristologickém smyslu, nikoli individualistickém, ale vztahovém a církevním.
V neděli dopoledne jsem pak slavil eucharistickou liturgii v katedrále svatého Štěpána ve Vídni. V homilii jsem chtěl prohloubit zejména význam a hodnotu neděle a podpořit hnutí ?Aliance na obranu volné neděle?. K tomuto hnutí náležejí i osoby a skupiny, které se nehlásí ke křesťanství. My jako věřící máme, přirozeně, hluboké motivace k tomu, abychom prožívali den Páně tak, jak nás Církev naučila. ?Sine Dominico non possumus? ? bez Pána a bez jeho Dne nemůžeme žít, prohlásili mučedníci z Abitene (v dnešním Tunisku) roku 304. Také my, křesťané z roku 2000 nemůžeme žít bez neděle: dne, který dává smysl práci i odpočinku, aktualizuje význam stvoření a vykoupení, vyjadřuje hodnotu svobody a služby bližnímu? to všechno je neděle: mnohem víc než nějaký předpis! Pokud by národy starobylé křesťanské civilizace opustily tento význam a dopustily, aby byla neděle redukována na víkend a na příležitost pro světské a obchodní účely, znamenalo by to, že se rozhodly zříci se vlastní kultury.
Nedaleko Vídně se nachází opatství Heligenkreuz, Svatého Kříže. Bylo mi potěšením navštívit onu kvetoucí komunitu cisterciáckých mnichů, která existuje bez přerušení 874 let! K opatství patří také fakulta teologie a filosofie, která nedávno obdržela titul ?Papežská?. V promluvě adresované zejména mnichům jsem poukázal na hodnotu modlitby jako služby chval a adorace, patřící Bohu pro jeho nekonečnou krásu a dobrotu. Před touto posvátnou službou ? jak praví benediktinská Řehole (43,3) ? nemá mít nic jiného přednost, takže celý život včetně času určeného k práci či odpočinku je rekapitulován v liturgii orientované k Bohu. Také teologické studium nemůže být odděleno od duchovního života a modlitby, jak s rozhodností tvrdí svatý Bernard z Clairvaux, otec cisterciáckého řádu. Umístění Teologické Akademie vedle Opatství dosvědčuje toto spojení víry a rozumu, srdce a mysli.
Poslední setkání na mé cestě patřilo světu dobrovolníků. Chtěl jsem projevit své uznání mnoha osobám různého věku, které se bezplatně nasazují ve službách bližnímu, ať již v církevním či civilním společenství. Dobrovolnictví není jen ?činnost?: je to především způsob existence, který vychází ze srdce, z postoje vděčnosti za život, a který vede k jakési ?restituci? a sdílení obdržených darů s bližním. Z tohoto hlediska jsem chtěl znovu povzbudit kulturu dobrovolnosti. Činnost dobrovolníků nelze vidět jako nějaké ?vyplňování mezer? vzhledem ke státu a veřejným institucím, ale spíše jako komplementární a stále nezbytnou přítomnost na udržení jejich všímavosti, a jako cestu k prosazování osobního přístupu v poskytování pomoci. Není proto nikdo, kdo by nemohl být dobrovolníkem: také osoba nejvíce znevýhodněná a ubohá má mnoho co sdílet s druhými nabídkou svého přínosu k civilizaci lásky.
Na závěr bych rád ještě jednou poděkoval Pánu za tuto návštěvu-pouť do Rakouska. Hlavním cílem byla opět Mariánská svatyně, kolem níž bylo možno prožít silnou církevní zkušenost, podobně jako se to stalo týden před tím v Loretu s italskou mládeží. Ve Vídni a Mariazell se kromě toho projevila především živá, věrná a rozmanitá realita katolické Církve, tak početně přítomná na plánovaných setkáních. Byla to radostná a strhující účast Církve, která jako Maria je stále povolána ?hledět ke Kristu?, aby jej mohla ukázat a nabídnout všem; církve jako učitelky a svědkyně onoho velkodušného přitakání k životu ve všech jeho dimenzích; církve, která uskutečňuje svou dvoutisíciletou tradici služby pokojné budoucnosti a opravdovému sociálnímu pokroku celé lidské rodiny.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
