Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
?Sine Dominici non possumus! ? Bez Pánova daru, bez dne Páně nemůžeme žít ? tak odpověděli roku 304 křesťané v Abitene v nynějším Tunisku, když byli přistiženi při slavení nedělní eucharistie, která byla zakázána, a byli předvedeni před soudce, který se jich zeptal, proč konali křesťanskou bohoslužbu, ač věděli, že přestoupení zákazu je trestáno smrtí. ?Sine Dominici non possumus! ? Ve slovu Dominici se neoddělitelně spojují dva významy, jejichž jednotu se musíme znovu naučit vnímat. Je to především Pánův dar a tím darem je Pán sám, Vzkříšený, jehož blízkost a kontakt mají křesťané zapotřebí, aby byli sebou samými. Není to však jenom kontakt duchovní, niterný, subjektivní. Setkání s Pánem je vepsáno do času prostřednictvím určitého dne. A tímto způsobem se vpisuje do naší konkrétní existence, tělesné i komunitní, kterou je časnost. Dává našemu času, a tedy našemu životu v jeho celku určitý střed, vnitřní řád. Nedělní eucharistie nebyla pro ony křesťany předpisem, ale vnitřní nezbytností. Bez Toho, který drží náš život svou láskou, je samotný život prázdný. Nechat stranou nebo ztratit tento střed by znamenalo odejmout životu jeho základ, jeho důstojnost a jeho krásu.

Je pro nás dnešní křesťany tento postoj tehdejších křesťanů ještě relevantní? Ano, platí i pro nás, kteří potřebujeme vztah, jenž je nám oporou a dává směr a obsah našemu životu. Také my potřebujeme kontakt se Vzkříšeným, který nás drží až za smrt. Potřebujeme toto setkání, které nás vždy znovu sjednocuje, dává nám prostor svobody, umožňuje nám hledět dál než aktivismus každodenního života, směrem k tvůrčí lásce Boha, od něhož pocházíme a ke kterému jdeme.

Nicméně, vrátíme-li se nyní k dnešnímu evangelnímu úryvku, k Pánu, který v něm k nám mluví, zalekneme se? ?Kdo se nezřekne veškerého svého vlastnictví a nevzdá se také všech příbuzenských vztahů, nemůže být mým učedníkem?. Chtěli bychom namítnout: ale co to říkáš, Pane? Nemá snad svět zapotřebí právě rodinu? Nemá snad zapotřebí otcovské i mateřské lásky, lásky mezi rodiči a dětmi, mezi mužem a ženou? Nemáme my snad zapotřebí lásky k životu, radosti ze života? A není snad zapotřebí také osob, které investují do dober tohoto světa a spravují zemi, která nám byla svěřena, tak aby všichni mohli mít účast na jejích darech? Nebyl nám snad svěřen také úkol starat se o rozvoj země a jejích dober? Nasloucháme-li lépe Pánu a celku všeho, co nám říká, pak pochopíme, že Ježíš nežádá ode všech totéž. Každý z nás má svůj zvláštní osobní úkol a způsob následování, který On naplánoval. V dnešním evangeliu Ježíš mluví přímo o tom, co není posláním mnoha těch, kteří se k němu cestou do Jeruzaléma přidali, ale že je to zvláštní povolání Dvanácti apoštolů. Ti musí nejprve překonat pohoršení Kříže a potom musí být připraveni opustit opravdu všechno a přijmout zdánlivě absurdní poslání jít na konec světa, a se svou skrovnou kulturou zvěstovat evangelium Ježíše Krista světu, pyšnící ho se domnělou vzdělaností a fiktivní či opravdovou úrovní, jakož také a zejména chudým a prostým. Musí být připraveni na cestu do neznámého světa a v první osobě podstoupit mučednictví, aby tak dosvědčili evangelium ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Ježíšovo slovo je určeno nejprve Dvanácti, ale jeho povolání přirozeně přesahuje hranice daného historického okamžiku a sahá do všech století. On v každé době volá lidské osoby, aby sázely výhradně na Něho, všechno ostatní opustily a byly mu celkově k dispozici a tím i k dispozici druhým: vytvářely oázy nezištné lásky ve světě, kde tak často platí jenom moc a peníze. Děkujme Pánu za to, že nám po všechna staletí dával muže i ženy, které z lásky k němu opustily všechno ostatní a staly se světlým znamením jeho lásky! Stačí pomyslet na osoby jako Benedikt a Scholastika, jako František a Klára, Alžběta Durynská, Hedvika Slezská, jako Ignác z Loyoly, Tereza z Avily, Matka Tereza z Kalkaty a Otec Pio! Tyto osoby se celým svým životem staly interpretací Ježíšova slova, které se tak v nich samotných stává blízké a srozumitelné nám. Prosme Pána, aby i v naší době daroval hodně osob, majících odvahu opustit všechno, aby tak byly k dispozici všem.

Vrátíme-li se však znovu k evangeliu, můžeme si všimnout, že Pán tam nemluví jen k některým a o zvláštním poslání pro ně. Jádro toho, co má na mysli, platí pro všechny. O co nakonec jde, vyjadřuje takto: ?Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?? (Lk 9,24). Kdo chce vlastnit jen svůj život, vzít si ho jen sám pro sebe, ztratí ho. Pouze ten, kdo se dává, dostává svůj život. Jinými slovy: pouze ten, kdo miluje, nalézá život. A láska vždy vyžaduje vycházet ze sebe sama, vyžaduje opustit sebe sama. Kdo se obrací nazpět, aby hledal sebe sama a chce mít druhého jenom pro sebe, ztrácí tím sebe i druhého. Bez této hluboké ztráty sebe sama, není života. Neklidná touha po životě, která dnes lidem nedá pokoj, ústí do prázdna promarněného života. ?Kdo ztratí vlastní život pro mne??, říká Pán. Opustit co nejradikálněji sebe sama je možné pouze tak, abychom nakonec nepadli do prázdna, ale do věčné Lásky. Pouze láska Boha, který ztratil sebe sama pro nás, aby se nám dal, umožňuje i nám stát se svobodnými, ztratit a tak opravdu nalézt život. Toto je jádro sdělení, které nám Pán podává tuto neděli ve zdánlivě tvrdém evangelním úryvku. Svým slovem nám dává jistotu, že můžeme počítat s jeho láskou, s láskou Boha, který se stal člověkem. Uznat to - to je moudrost, o níž mluví dnešní liturgie. I tady platí, že všechno vědění světa nám vůbec neprospěje, pokud se nenaučíme žít, pokud nepochopíme, co má v životě skutečně cenu.

?Sine Dominici non possumus! ? Bez Pánova daru a dne, který Mu patří se neuskuteční zdařilý život. Neděle se v našich západních společnostech změnila na konec týdne, na volný čas. Volný čas je zajisté zejména v uspěchaném moderním světě věcí krásnou a potřebnou. Nemá-li však volný čas svůj střed, ke kterému se váže orientace celku, stává se nakonec časem prázdným, který nás ani neosvěží a ani neposílí. Volný čas potřebuje střed ? setkání s Tím, který je naším počátkem a naším cílem. Můj velký předchůdce na biskupském stolci v Mnichově a Freisingu, kard. Faulhaber, to vyjádřil jednou takto: ?Dej duši její neděli, dej neděli její duši?.

Právě proto, že v neděli jde o hluboké setkání s Kristem vzkříšeným, ve Slově a ve Svátosti, rozsah tohoto dne objímá celou realitu.. První křesťané slavili první den v týdnu jako den Páně, protože byl dnem vzkříšení. Ale velmi brzy si Církev uvědomila i to, že první den v týdnu je i dnem stvoření, dnem, ve kterém Bůh řekl: ?Buď světlo!? (Gn 1,3). Proto je neděle v Církvi také týdenním svátkem stvoření ? svátkem vděčnosti a radosti za Boží stvoření. V době, kdy se zdá, že v důsledku našich lidských zásahů je stvoření vystaveno mnohým nebezpečím, měli bychom vědomě přijmout i tuto dimenzi neděle. V ranné Církvi první den postupně asimiloval také odkaz sedmého dne, šabat. Účastníme se Božího odpočinku, odpočinku, který objímá všechny lidi. Vnímáme tak v tento den něco ze svobody a rovnosti všech tvorů Božích.

V modlitbě této neděle si připomínáme v první řadě to, že Bůh nás prostřednictvím svého Syna vykoupil a adoptoval jako milované děti. Potom jej prosíme, aby s laskavostí shlédl na věřící v Krista a daroval nám pravou svobodu a život věčný. Prosme o toto shlédnutí Boží dobroty. My sami potřebujeme toto shlédnutí dobrotivosti, jež neděli překračuje a sahá do našeho každodenního života. V modlitbě zjišťujeme, že toto shlédnutí jsme dostali, ba dokonce víme, že Bůh nás adoptoval jako děti, opravdu nás přijal do společenství se sebou samým. Být dítětem znamená ? jak dobře věděla prvotní Církev ? být svobodnou osobou, nikoli otrokem, ale být osobně členem rodiny. A znamená to být dědicem. Patříme-li onomu Bohu, který je mocností nad každou mocí, pak nemáme strach a jsme svobodní. A jsme dědici. Odkaz, který nám zanechal je On sám, jeho Láska. Ano, Pane, učiň ať nám toto vědomí hluboce pronikne do duše a naučíme se tak radosti vykoupených. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie