Nový portál Vatikánského rozhlasu

Nejctěnější pane prezidente,
Vážený pane předsedo parlamentu,
Vážený pane kancléři,
Ctihodní členové federální vlády,
Vážení poslanci a senátoři národního parlamentu,
Vážení krajští hejtmané,
Ctění představitelé diplomatického sboru,
Vážené dámy a pánové!

Úvod

Je mi velkým potěšením a ctí setkat se dnes s Vámi, pane prezidente, se členy federální vlády, jakož i s představiteli politického a veřejného života Rakouské republiky. Toto setkání v Hofburgu odráží dobré, vzájemné a důvěrou proniknuté, vztahy mezi Vaší zemí a Svatým stolcem, z čehož se upřímně těším.

Vztahy mezi Svatým stolcem a Rakouskem jsou součástí rozsáhlého celku diplomatických vztahů, které mají v městě Vídeň důležitou křižovatku, protože zde sídlí i různé mezinárodní organizace. S potěšením přijímám přítomnost mnoha diplomatických reprezentantů, které tímto uctivě zdravím. Děkuji Vám, dámy a pánové velvyslanci za vaši oddanost nejen ve službách zemím, které zastupujete, a jejím zájmům, ale také společné věci míru a porozumění mezi národy.

Toto je moje první návštěva jakožto římského biskupa a nejvyššího pastýře katolické Církve v této zemi, kterou však již dlouho znám z mnoha předešlých návštěv. Dovolím si říci, že je pro mne potěšením být zde. Mám tady mnoho přátel a jako bavorský soused dost důvěrně znám způsob života i Rakouské tradice. Můj velký předchůdce, papež Jan Pavel II., blahé paměti, navštívil Rakousko třikrát. Pokaždé byl přijat lidem této země velice srdečně, jeho slova byla pozorně vyslechnuta a jeho apoštolské cesty tu zanechaly stopy.

Rakousko

Rakousko dosáhlo v posledních letech a desetiletích úspěchů, o kterých by se dvě generace nazpět ještě nikdo neodvážil snít. Vaše země zaznamenala nejen značný ekonomický pokrok, ale dospěla také k příkladnému sociálnímu soužití, jehož synonymem se stal výraz ?sociální solidarita?. Rakušané mají důvod k vděčnosti a projevují to tím, že mají srdce otevřené k chudým a bezbranným ve své zemi, ale také tím, že jsou velkodušní, pokud jde o to vyjádřit svou solidaritu, když ve světě dojde ke katastrofám či neštěstím. Velké iniciativy ?Lichts ins Dukel? ? ?Světlo v temnotách? před Vánocemi a ?Nachbar in Not? ? ?Soused v tísni? ? jsou krásným svědectvím tohoto cítění.

Rakousko a rozšíření Evropy

Nacházíme se na historickém místě, z něhož bylo po staletí spravována říše, která spojovala rozsáhlé části střední a východní Evropy. Toto místo a tato chvíle nám prozřetelnostně skýtají příležitost pohlédnout na celou dnešní Evropu. Po hrůzách války a traumatických zkušenostech totality a diktatury, vykročila Evropa na cestu ke sjednocení kontinentu ve snaze zajistit trvalý řád míru a spravedlivého rozvoje. Rozdělení, která po desetiletí bolestně poznamenávala tento kontinent, jsou sice politicky překonána. Z velké části však ještě zbývá uskutečnit jednotu v myslích a srdcích lidí. Ačkoliv po pádu železné opony roku 1989 mohla být nějaká ta přepjatá naděje zklamána a v některých ohledech je možno vznášet i oprávněnou kritiku na adresu některých evropských institucí, sjednocovací proces je přesto dílem velkého významu a tomuto kontinentu, souženému stálými konflikty a bratrovražednými válkami, přinesl čas míru, kterého se dlouhou dobu nedostávalo. Účast na tomto procesu představuje zejména pro země střední a východní Evropy další podnět k vnitřnímu upevnění svobody, právního státu a demokracie. V této souvislosti je třeba zmínit přínos, který k tomuto procesu vzešel od mého předchůdce, papeže Jana Pavla II. Také Rakousko, které se nachází na hranicích mezi tehdejším Západem a Východem, jako určitá spojnice hodně přispělo k tomuto sjednocení a má z něj také, na což netřeba zapomínat, i velký užitek.

Evropa

?Evropský dům?, jak rádi nazýváme tento kontinent, bude pro všechny vděčně obývaným místem pouze tehdy, bude-li vybudován pevný kulturní a morální základ společných hodnot, které čerpáme z našich dějin a z našich tradic. Evropa nemůže a nesmí zapřít své křesťanské kořeny, které představují dynamickou složku naší civilizace na cestě třetím tisíciletím. Křesťanství tento kontinent hluboce přetvořilo, o čemž ve všech zemích a zvláště v Rakousku svědčí nejenom četné kostely a významné kláštery. Víra se projevuje především v nespočetných lidech, jejichž život v průběhu dějin až do dneška naplňuje nadějí, láskou a milosrdenstvím. Mariazell, významná Rakouská národní svatyně je současně místem setkání různých evropských národů. Je jedním z míst, kde lidé čerpali a dosud čerpají ?moc shůry? k řádnému životu.

V těchto dnech křesťanská víra nachází svůj výraz na III. Evropském ekumenickém shromáždění, konaném v Sibiu/Hermannstadt (Rumunsko) a jejím mottem je ?Kristovo světlo osvěcuje všechny. Naděje a obnova jednoty v Evropě?. Bezděčně se mi vybavuje vzpomínka na středoevropský ?Katholikentag?, který roku 2004 pod mottem ?Kristus - naděje Evropy? shromáždil v Mariazell mnoho věřících!

Dnes se mluví o evropském životním vzoru. Myslí se tím určitý společenský řád, obnášející účinnou ekonomiku a sociální spravedlnost, politickou pluralitu a toleranci, svobodu a otevřenost, ale také uchovávání hodnot, které tomuto kontinentu dávají jeho zvláštní postavení. Tento vzor, podmíněný moderní ekonomií, stojí před velkou výzvou. Často zmiňovaná globalizace nemůže být zastavena, ale je naléhavým úkolem a velkou odpovědností politiky dát jí řád a meze a předejít tomu, aby se uskutečňovala na útraty nejchudších zemí a nemajetných lidí v bohatých zemích a na úkor budoucích generací.

Evropa zajisté prožila a vytrpěla svá pochybení. Patří mezi ně ideologické zužování filosofie, vědy a také víry; zneužívání náboženství a rozumu k panovačným cílům; degradace člověka za pomoci teoretického a praktického materialismu a nakonec tolerance degenerovaná v indiferenci, jež je zbavena vztahu k trvalým hodnotám. Mezi příznačné rysy Evropy však patří také schopnost sebekritiky, která ji v širokém panoramatu kultur celého světa odlišuje a charakterizuje.

Život

Právě v Evropě byl poprvé formulován pojem lidských práv. Základní lidské právo, které je předpokladem všech ostatních práv, je právo na samotný život. Platí to pro život od početí až do jeho přirozeného skonu. V důsledku toho nemůže být interrupce lidským právem, nýbrž jeho protikladem. Je to ?hluboká sociální rána?, jak to neúnavně zdůrazňoval náš zesnulý spolubratr, kardinál Franz König.

Když to říkáme nevyjadřujeme tím nějaký specificky církevní zájem. Spíše se stáváme advokáty hluboce lidské touhy a mluvčími nenarozených, kteří nemají hlas. Nezavírám oči před problémy a konflikty mnoha žen a uvědomuji si, že věrohodnost našich slov závisí také na tom, co samotná Církev koná proto, aby se dostalo pomoci ženám v nouzi.

Obracím se proto na zodpovědné politiky, aby nedopouštěli takový stav věcí, ve kterém jsou děti považovány za příznak nemoci a aby označení nespravedlnost, které Váš právní řád připisuje interrupci, nebylo faktickým stavem věcí rušeno. Říkám to kvůli obavám o lidské hodnoty a je to jen část toho, co nám dělá starosti. Další je snaha učinit vše, co je možné, pro to, aby se evropské země znovu otevřely a přijímaly děti! Povzbuzujte mladé lidi, aby manželstvím zakládali nové rodiny a stávali se matkami a otci! Prokážete tím dobro nejen jim samotným, ale i celé společnosti. Rozhodně vás také povzbuzujeme ve vašich politických starostech o podmínky, které umožňují mladým párům děti vychovávat. To všechno však nebude k ničemu, pokud nedokážeme vytvořit v našich zemích nové klima radosti a důvěry v život tak, aby děti nebyly považovány za břímě, ale za dar pro všechny.

Mou velkou starostí je také debata o tzv. ?aktivní pomoci k smrti?. Je třeba se obávat toho, že jednoho dne bude moci být činěn nevyslovený či výslovný nátlak na osoby těžce nemocné nebo staré, aby požádaly o smrt anebo si ji sami způsobily. Správnou odpovědí na utrpení na sklonku života je láskyplná pozornost a doprovázení k smrti, zejména paliativní medicínou, a nikoli ?aktivní pomoc k smrti?. K potvrzení tohoto lidského doprovázení ke smrti je však zapotřebí naléhavých strukturálních reforem ve všech oblastech zdravotního a sociálního systému a organizace struktur paliativní asistence. Je k tomu zapotřebí i konkrétních kroků: psychologické a pastorační doprovázení lidí těžce nemocných a umírajících, jejich příbuzných, lékařů a ošetřujících. V této oblasti koná velké věci ?Hospizbewegung?. Celkový rámec těchto úkolů však nelze delegovat jenom na ně. Mnohé jiné osoby musí být připraveny nebo povzbuzovány k ochotě, aby se bez ohledu na čas i výdaje ujímaly láskyplné pomoci těžce nemocným a umírajícím.

Dialog rozumu

Součástí evropského odkazu je také tradice myšlení, jejíž podstatou je bytostná korespondence mezi vírou, pravdou a rozumem. Jde tady o otázku, zda rozum stojí na počátku a v základě všech věcí nebo ne. Jde o otázku, zda na počátku skutečnosti stojí náhoda a nutnost, zda je tedy rozum nahodilým druhotným produktem iracionálna v oceánu iracionality a zda tedy nakonec také postrádá smysl; anebo, zda je naopak pravdou to, co je obsahem zásadního přesvědčení křesťanské víry: In principio erat Verbum ? Na počátku bylo Slovo, na počátku všech věcí je tvůrčí Rozum Boha, který se rozhodl se s námi, lidskými bytostmi sdílet.

Dovolte mi citovat v tomto kontextu Jürgena Habermase, filosofa, který navíc není stoupencem křesťanské víry: ?Křesťanství není pro normativní sebevědomí novověku pouhým katalyzátorem. Rovnostářský univerzalismus, z něhož vyplynuly ideje svobody a solidárního soužití, je přímým odkazem židovské spravedlnosti, křesťanské etiky a lásky. Tento odkaz byl ve své podstatě nezměněn a vždy znovu kriticky osvojován a nově interpretován, k čemuž dodnes neexistuje alternativa.?

Úkoly Evropy ve světě

Z jedinečnosti jejího povolání se tedy odvozuje i jedinečná odpovědnost Evropy ve světě. V tomto ohledu tedy Evropa především nesmí zapírat sebe samu. Kontinent, který demograficky rychle stárne, se nesmí stát kontinentem duchovně starým. Evropě se dostane lepšího sebevědomí, přijme-li ve světě odpovědnost, která vyplývá z její jedinečné duchovní tradice, z jejích mimořádných schopností a velké ekonomické síly. Evropská unie by proto měla přijmout vůdčí roli v boji proti chudobě ve světě a za mír ve světě. S vděčností můžeme konstatovat, že evropské země a Evropská unie jsou mezi těmi, kteří nejvíce přispívají k mezinárodnímu rozvoji, ale měly by také uplatňovat svou politickou relevanci například tváří v tvář urgentním výzvám, jež klade Afrika a nezměrné tragédie onoho kontinentu, jako metla AIDS, situace v Dárfúru, nespravedlivé vykořisťování přírodních zdrojů a znepokojující obchod se zbraněmi. Politické a diplomatické úsilí Evropy rovněž nemůže zapomínat na přetrvávající těžkou situaci Středního východu, kde je nezbytný vklad všech, aby bylo favorizováno zřeknutí se násilí, vzájemný dialog a opravdu mírové soužití. Musí také i nadále růst ve vztazích k národům latinské Ameriky a k Asijském kontinentu prostřednictvím příhodných výměn a styků.

Závěr

Ctěný pane prezidente, vážené dámy a pánové! Rakousko je zemí bohatou na mnohá požehnání: ohromující přírodní krásy, jež každoročně přitahují miliony lidí, kteří zde tráví dovolenou; nezměrné kulturní bohatství, vytvořené a uchovávané mnoha generacemi, množství osob obdařených uměleckým talentem a velkými tvůrčími silami. Viditelné je svědectví, které vydávají produkty píle a talentů obyvatelstva, které pracuje. A to je důvod vděčnosti i hrdosti. Rakousko však jistě není nějakým ?ostrůvkem štěstí? a ani si to nemyslí. Sebekritika je vždy ku prospěchu a samozřejmě je rozšířena i v Rakousku. Země, která dostala mnoho, musí také mnoho dát. Může v mnohém spoléhat na sebe samu a také od sebe samé požadovat jistou odpovědnost ve vztahu k sousedním zemím, Evropě i světu.

Rakousko za mnohé z toho, čím je a co má, dluží křesťanské víře a jejímu obrovskému vlivu na lidskou osobu. Víra zformovala hluboký charakter této země a jejího lidu. Je proto nutně v zájmu všech nedopustit, aby v této zemi jednoho dne svědčily o křesťanství jenom kameny! Rakousko by totiž bez živé víry už nebylo Rakouskem.

Vám a všem Rakušanům, především starším a nemocným, ale i mladým, kteří mají život ještě před sebou, přeji naději důvěru, radost a Boží požehnání!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy