Nový portál Vatikánského rozhlasu

Desatero přikázání Božích ustanovuje správnou životní náplň. Ukazují každému člověku nejbezpečnější cestu k existenci svobodné od otroctví hříchu. Představuje tak jedinečnou formu přirozeného zákona. Tato přikázání ?učí pravému lidství. Vyzdvihují základní povinnosti, a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby?(viz KKC č.2070). Tato přikázání zakotvují všeobecně platnou lidskou morálku. Připomíná je také Ježíš v rozhovoru s bohatým mládencem v evangeliu (srov. Mt 19,18). Tato přikázání jsou tedy ?prvořadými pravidly života každé společnosti? (viz Veritatis splendor, č.97).

Z Desatera vyplývá závazek, který se týká nejen věrnosti jedinému pravému Bohu, ale také sociálních vztahů uvnitř společnosti. Tyto vzájemné vztahy jsou upravovány především tím, co bylo vyhlášeno jako právo chudého: ?Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří?, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje? (Dt 15,7?8). Tohle všechno platí také pro vztah k cizinci: ?Bude-li cizinec sídlit mezi vámi, bude-li přebývat ve vaší zemi, neutiskujte ho, ať je mezi vámi jako váš soukmenovec. Budete ho milovat jako sami sebe; neboť i vy jste byli cizinci v Egyptě. Já jsem Pán, váš Bůh? (Lv 19,33-34). Dar svobody a zaslíbené země, smlouva ze Sinaje a Desatero jsou tudíž základy, na nichž stála společnost "lidu smlouvy" a jež mají v dějinách spásy všeobecnou a trvalou platnost pro všechen "lid Boží", pro veškeré lidstvo.

Ve svobodném působení Boha Stvořitele nacházíme vyjádření samotného smyslu stvoření. Vyprávění o prvotním hříchu (srov. Gn 3,1-24) však také popisuje trvalé pokušení i situaci neuspořádanosti, v níž se lidstvo nachází po pádu prarodičů. Neposlušnost vůči Bohu znamená, že se člověk skrývá před milujícím pohledem Stvořitele a zároveň chce sám určovat svou vlastní existenci a jednání ve světě. Narušení společenství s Bohem působí narušení vnitřní jednoty lidské osoby, narušení společenství mezi mužem a ženou i narušení harmonického poměru mezi lidmi a ostatními tvory (viz Gaudium et spes, 13). V tomto prvotním narušení je také třeba spatřovat nejhlubší kořen všech forem zla, které ohrožují společenské vztahy mezi lidmi, všech situací, které v ekonomickém a politickém životě útočí na důstojnost lidské osoby, na spravedlnost a solidaritu.

Dobrotivost a milosrdenství, které jsou vlastní Božímu jednání a které jsou také klíčem k jeho výkladu, se stávají člověku tak blízké, že na sebe berou lidskou podobu v Ježíši Kristu, Slovu, jež bylo učiněno tělem. V Lukášově evangeliu Ježíš popisuje svou spasitelskou službu prostřednictvím Izaiášových slov: ?Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně? (Lk 4,18?19; srov. Iz 61,1-2).

V Ježíši se tedy naplňuje to, co bylo přislíbeno a co Izrael očekával, ale také v hlubším slova smyslu, neboť v něm se naplňuje rozhodující a dějinný Boží záměr s lidmi. On sám prohlašuje: ?Kdo viděl mne, viděl Otce? (Jan 14,9). Jinými slovy: Ježíš hmatatelným a definitivním způsobem zjevuje, kdo je Bůh a jak se chová k lidem.

Kristovo zjevení staví do nového světla totožnost, povolání a poslání osoby i lidského rodu: Každá osoba je Bohem stvořena, milována a spasena v Ježíši Kristu a naplňuje se tím, že vytváří vztahy lásky, spravedlnosti a solidarity s ostatními lidmi.

Lidské jednání, které je zaměřeno na podporu důstojnosti vlastní i důstojnosti ostatních lidí, na kvalitu podmínek jejich existence a na solidaritu mezi národy, je v souladu s Božím záměrem. Bůh nikdy nepřestává projevovat svou lásku a prozřetelnost vůči svým synům.

Společenské, ekonomické a politické struktury nemohou a nesmějí udělat z lidské osoby pouhý nástroj, neboť člověk má svobodu směřovat ke svému poslednímu cíli. Tímto cílem není "ráj na zemi", ale spása. Přesto, že pozemskou existenci je třeba chápat jako relativní a provizorní, ?neboť tento viditelný svět pomíjí? (1 Kor 7,31), představuje úsilí o zdokonalení lidské společnosti naléhavou otázku i v současné době.

Na tuto výzvu chce sociální nauka církve odpovídat takovým způsobem, jak to vyžadují znamení času. Církev chce ukazovat, že především ve vzájemné lásce mezi lidmi žijícími před tváří Boží spočívá nejmocnější nástroj zdokonalování jak člověka, tak i celé společnosti.

Vzájemná láska jako účast na nekonečné lásce Boží představuje pravý, dějinný a transcendentální, to jest přesažný, nemateriální a nadčasový cíl lidstva.

Další články z podrubriky O Kompendiu sociálního učení církve