Nový portál Vatikánského rozhlasu

Úvod

2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium a v dekretech o ekumenismu Unitatis redintegratio a o východních Církvích Orientali Ecclesiarum přispěl rozhodující měrou k hlubšímu porozumění katolické eklesiologie. Papežové také přispěli k prohloubení tohoto tématu praktickými směrnicemi: Pavel VI. encyklikou Ecclesiam suam (1965) a Jan Pavel II. encyklikou Ut unum sint (1995).

Následné úsilí teologů, směřující k lepšímu vysvětlení různých těchto eklesiologických aspektů dalo podnět k velkému rozkvětu literatury o této věci. Tématika se tedy vyjevila jako velice plodná, ale někdy měla zapotřebí určitého upřesnění a záchytných bodů jako deklarace Mysterium Ecclesiae (1973), dopis biskupům katolické Církve Communionis notio (1992) a deklarace Dominus Jesus (2000). Všechny je publikovala Kongregace pro nauku víry.

Šíře argumentu a novost mnoha témat nadále vyvolávají teologickou reflexi, která nabízí stále nové příspěvky ne vždycky imunní před mylnými interpretacemi, které vzbuzují podiv a pochybnosti, z nichž na některé byla upozorněna Kongregace pro nauku víry. Ta předpokládá globální katolickou nauku o Církvi a má v úmyslu na ně odpovědět upřesněním autentického významu některých eklesiologických výroků učitelského úřadu, kterým v diskusi hrozí, že budou pochopeny špatně.

ODPOVĚDI NA OTÁZKY

První otázka: Změnil 2.vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi?

Odpověď: 2.vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil.

Právě to vyjádřil s krajní zřejmostí Jan XXIII. na začátku Koncilu[1]. Pavel VI. to potvrdil[2] a takto to vyjádřil během promulgace konstituce Lumen gentium: ?Zdá se, že nelze učinit lepší komentář, než říci, že tato promulgace na tradiční nauce opravdu nic nemění. To co chtěl Kristus, chceme my také. To čím byl, zůstává. To co po staletí Církev učila, učíme my také. Jen to, co bylo jednoduše prožito, je nyní vyjádřeno; to co bylo nejisté, je zřejmé; to co bylo rozjímáno, diskutováno a bylo částečně kontroverzní, dostává nyní klidnou formulaci? [3]. Tento úmysl chtěli biskupové opakovaně projevovat a uskutečňovat[4].

Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi?

Odpověď: Kristus ?ustanovil na zemi? jedinou Církev a založil ji jako ?viditelné a duchovní společenství?[5], které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil[6]. ?To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou? Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním? [7].

V dogmatické konstituci Lumen gentium[8] je subsistence ona trvalá historická kontinuita a stálost všech Kristem ustanovených prvků v katolické církvi, v níž konkrétně spočívá Kristova Církev na této zemi.

Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny[9], ale slovo ?subsistuje? může být připisováno výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve Vyznání víry (Věřím .. církev jednu); a tato ?jedna? Církev subsistuje v katolické Církvi[10].

Třetí otázka: Proč je použit výraz ?subsistuje? a nikoli jednoduše slovesný tvar ?je??

Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus ?mnoho prvků posvěcení a pravdy?, ?které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě[11].

?Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi? [12].

Čtvrtá otázka: Proč 2.vatikánský koncil připisuje jméno ?církve? východním Církvím odloučeným od plného společenství s katolickou Církví?

Odpověď: Koncil chtěl přijmout tradiční užití tohoto názvu, ?jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí? [13], zasluhují titul ?místní či partikulární církve? [14], a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních Církví[15].

?Slavením eucharistie Páně se tak v těchto jednotlivých církvích buduje a roste Boží církev? [16]. Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví, jak se nazývají ona ctihodná křesťanská společenství, přesto určitým nedostatkem[17].

Z druhé strany, pak vlastní univerzalita Církve, řízená Petrovým nástupcem a biskupy, jež jsou s ním ve společenství, kvůli rozdělení křesťanů naráží v dějinách na překážku svého plného uskutečnění[18].

Pátá otázka: Proč texty Koncilu a následujícího učitelského úřadu nepřipisují titul ?církev? křesťanským společenstvím, která vznikla během reformace v 16.století?

Odpověď: Protože podle katolické nauky, tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství[19], nemohou podle katolické nauky být nazvány ?církvemi? ve vlastním smyslu slova[20].

Papež Benedikt XVI. během audience níže podepsaného kard. Prefekta Kongregace pro nauku víry, schválil a potvrdil tyto odpovědi, přijaté na řádném zasedání této Kongregace, a nařídil je zveřejnit.

Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 29.června 2007, na slavnost sv. apoštolů Petra a Pavla.

William kard. Levada, prefekt
Biskup Angelo Amato, sekretář

Přeložil Milan Glaser