Nový portál Vatikánského rozhlasu

BENEDICTUS XVI

SUMMORUM PONTIFICUM cura ad hoc tempus usque semper fuit, ut Christi Ecclesia Divinae Maiestati cultum dignum offerret, ?ad laudem et gloriam nominis Sui? et ?ad utilitatem totius Ecclesiae Suae sanctae?.

Ab immemorabili tempore sicut etiam in futurum, principium servandum est ?iuxta quod unaquaeque Ecclesia particularis concordare debet cum universali Ecclesia non solum quoad fidei doctrinam et signa sacramentalia, sed etiam quoad usus universaliter acceptos ab apostolica et continua traditione, qui servandi sunt non solum ut errores vitentur, verum etiam ad fidei integritatem tradendam, quia Ecclesiae lex orandi eius legi credendi respondet?[1].

Inter Pontífices qui talem debitam curam adhibuerunt, nomen excellit sancti Gregorii Magni, qui tam fidem catholicam quam thesauros cultus ac culturae a Romanis in saeculis praecedentibus cumulatos novis Europae populis transmittendos curavit. Sacrae Liturgiae tam Missae Sacrificii quam Officii Divini formam, uti in Urbe celebrabatur, definiri conservarique iussit. Monachos quoque et moniales maxime fovit, qui sub Regula sancti Benedicti militantes, ubique simul cum Evangelii annuntiatione illam quoque saluberrimam Regulae sententiam vita sua illustrarunt, ?ut operi Dei nihil praeponatur? (cap. 43). Tali modo sacra liturgia secundum morem Romanum non solum fidem et pietatem sed et culturam multarum gentium fecundavit. Constat utique liturgiam latinam variis suis formis Ecclesiae in omnibus aetatis christianae saeculis permultos Sanctos in vita spirituali stimulasse atque tot populos in religionis virtute roborasse ac eorundem pietatem fecundasse.

Ut autem Sacra Liturgia hoc munus efficacius expleret, plures alii Romani Pontifices decursu saeculorum peculiarem sollicitudinem impenderunt, inter quos eminet Sanctus Pius V, qui magno cum studio pastorali, Concilio Tridentino exhortante, totum Ecclesiae cultum innovavit, librorum liturgicorum emendatorum et ?ad normam Patrum instauratorum? editionem curavit eosque Ecclesiae latinae usui dedit.

Inter Ritus romani libros liturgicos patet eminere Missale Romanum, quod in romana urbe succrevit, atque succedentibus saeculis gradatim formas assumpsit, quae cum illa in generationibus recentioribus vigente magnam habent similitudinem.

?Quod idem omnino propositum tempore progrediente Pontifices Romani sunt persecuti, cum novas ad aetates accommodaverunt aut ritus librosque liturgicos determinaverunt, ac deinde cum ineunte hoc nostro saeculo ampliorem iam complexi sunt redintegrationem?[2]. Sic vero egerunt Decessores nostri Clemens VIII, Urbanus VIII, sanctus Pius X[3], Benedictus XV, Pius XII et beatus Ioannes XXIII.

Recentioribus autem temporibus, Concilium Vaticanum II desiderium expressit, ut debita observantia et reverentia erga cultum divinum denuo instauraretur ac necessitatibus nostrae aetatis aptaretur. Quo desiderio motus, Decessor noster Summus Pontifex Paulus VI libros liturgicos instauratos et partim innovatos anno 1970 Ecclesiae latinae approbavit; qui ubique terrarum permultas in linguas vulgares conversi, ab Episcopis atque a sacerdotibus et fidelibus libenter recepti sunt. Ioannes Paulus II, tertiam editionem typicam Missalis Romani recognovit. Sic Romani Pontifices operati sunt ut ?hoc quasi aedificium liturgicum [...] rursus, dignitate splendidum et concinnitate? appareret[4].

Aliquibus autem in regionibus haud pauci fideles antecedentibus formis liturgicis, quae eorum culturam et spiritum tam profunde imbuerant, tanto amore et affectu adhaeserunt et adhaerere pergunt, ut Summus Pontifex Ioannes Paulus II, horum fidelium pastorali cura motus, anno 1984 speciali Indulto ?Quattuor abhinc annos?, a Congregatione pro Cultu Divino exarato, facultatem concessit utendi Missali Romano a Ioanne XXIII anno 1962 edito; anno autem 1988 Ioannes Paulus II iterum, litteris Apostolicis ?Ecclesia Dei? Motu proprio datis, Episcopos exhortatus est ut talem facultatem late et generose in favorem omnium fidelium id petentium adhiberent.

Instantibus precibus horum fidelium iam a Praedecessore Nostro Ioanne Paulo II diu perpensis, auditis etiam a Nobis Patribus Cardinalibus in Concistorio die XXIII mensis martii anni 2006 habito, omnibus mature perpensis, invocato Spiritu Sancto et Dei freti auxilio, praesentibus Litteris Apostolicis DECERNIMUS quae sequuntur:

Art. 1. Missale Romanum a Paulo VI promulgatum ordinaria expressio ?Legis orandi? Ecclesiae catholicae ritus latini est. Missale autem Romanum a S. Pio V promulgatum et a B. Ioanne XXIII denuo editum habeatur uti extraordinaria expressio eiusdem ?Legis orandi? Ecclesiae et ob venerabilem et antiquum eius usum debito gaudeat honore. Hae duae expressiones ?legis orandi? Ecclesiae, minime vero inducent in divisionem ?legis credendi? Ecclesiae; sunt enim duo usus unici ritus romani.

Proinde Missae Sacrificium, iuxta editionem typicam Missalis Romani a B. Ioanne XXIII anno 1962 promulgatam et numquam abrogatam, uti formam extraordinariam Liturgiae Ecclesiae, celebrare licet. Conditiones vero a documentis antecedentibus ?Quattuor abhinc annos? et ?Ecclesia Dei? pro usu huius Missalis statutae, substituuntur ut sequitur:

Art. 2. In Missis sine populo celebratis, quilibet sacerdos catholicus ritus latini, sive saecularis sive religiosus, uti potest aut Missali Romano a beato Papa Ioanne XXIII anno 1962 edito, aut Missali Romano a Summo Pontifice Paulo VI anno 1970 promulgato, et quidem qualibet die, excepto Triduo Sacro. Ad talem celebrationem secundum unum alterumve Missale, sacerdos nulla eget licentia, nec Sedis Apostolicae nec Ordinarii sui.

Art. 3. Si communitates Institutorum vitae consecratae atque Societatum vitae apostolicae iuris sive pontificii sive dioecesani quae in celebratione conventuali seu ?communitatis? in oratoriis propriis celebrationem sanctae Missae iuxta editionem Missalis Romani anno 1962 promulgatam habere cupiunt, id eis licet. Si singula communitas aut totum Institutum vel Societas tales celebrationes saepe vel plerumque vel permanenter perficere vult, res a Superioribus maioribus ad normam iuris et secundum leges et statuta particularia decernatur.

Art. 4. Ad celebrationes sanctae Missae de quibus supra in art. 2 admitti possunt, servatis de iure servandis, etiam christifideles qui sua sponte id petunt.

Art. 5, § 1. In paroeciis, ubi coetus fidelium traditioni liturgicae antecedenti adhaerentium continenter exsistit, parochus eorum petitiones ad celebrandam sanctam Missam iuxta ritum Missalis Romani anno 1962 editi, libenter suscipiat. Ipse videat ut harmonice concordetur bonum horum fidelium cum ordinaria paroeciae pastorali cura, sub Episcopi regimine ad normam canonis 392, discordiam vitando et totius Ecclesiae unitatem fovendo.
§ 2. Celebratio secundum Missale B. Ioannis XXIII locum habere potest diebus ferialibus; dominicis autem et festis una etiam celebratio huiusmodi fieri potest.
§ 3. Fidelibus seu sacerdotibus id petentibus, parochus celebrationes, hac in forma extraordinaria, permittat etiam in adiunctis peculiaribus, uti sunt matrimonia, exsequiae aut celebrationes occasionales, verbi gratia peregrinationes.
§ 4. Sacerdotes Missali B. Ioannis XXIII utentes, idonei esse debent ac iure non impediti.
§ 5. In ecclesiis, quae non sunt nec paroeciales nec conventuales, Rectoris ecclesiae est concedere licentiam de qua supra.

Art. 6. In Missis iuxta Missale B. Ioannis XXIII celebratis cum populo, Lectiones proclamari possunt etiam lingua vernacula, utendo editionibus ab Apostolica Sede recognitis.

Art. 7. Ubi aliquis coetus fidelium laicorum, de quo in art. 5 § 1 petita a parocho non obtinuerit, de re certiorem faciat Episcopum dioecesanum. Episcopus enixe rogatur ut eorum optatum exaudiat. Si ille ad huiusmodi celebrationem providere non potest res ad Pontificiam Commissionem ?Ecclesia Dei? referatur.

Art. 8. Episcopus, qui vult providere huiusmodi petitionibus christifidelium laicorum, sed ob varias causas impeditur, rem Pontificiae Commissioni ?Ecclesia Dei? committere potest, quae ei consilium et auxilium dabit.

Art. 9, § 1. Parochus item, omnibus bene perpensis, licentiam concedere potest utendi rituali antiquiore in administrandis sacramentis Baptismatis, Matrimonii, Poenitentiae et Unctionis Infirmorum, bono animarum id suadente.
§ 2. Ordinariis autem facultas conceditur celebrandi Confirmationis sacramentum utendo Pontificali Romano antiquo, bono animarum id suadente.
§ 3. Fas est clericis in sacris constitutis uti etiam Breviario Romano a B. Ioanne XXIII anno 1962 promulgato.

Art 10. Fas est Ordinario loci, si opportunum iudicaverit, paroeciam personalem ad normam canonis 518 pro celebrationibus iuxta formam antiquiorem ritus romani erigere aut rectorem vel cappellanum nominare, servatis de iure servandis.

Art. 11. Pontificia Commissio ?Ecclesia Dei? a Ioanne Paulo II anno 1988 erecta[1], munus suum adimplere pergit.

Quae Commissio formam, officia et normas agendi habeat, quae Romanus Pontifex ipsi attribuere voluerit.

Art. 12. Eadem Commissio, ultra facultates quibus iam gaudet, auctoritatem Sanctae Sedis exercebit, vigilando de observantia et applicatione harum dispositionum.

Quaecumque vero a Nobis hisce Litteris Apostolicis Motu proprio datis decreta sunt, ea omnia firma ac rata esse et a die decima quarta Septembris huius anni, in festo Exaltationis Sanctae Crucis, servari iubemus, contrariis quibuslibet rebus non obstantibus.

Datum Romae, apud Sanctum Petrum, die septima mensis Iulii, anno Domini MMVII, Pontificatus Nostri tertio.

Oficiální znění dokumentu představuje výše uvedené latinské znění. Následující české znění je tedy NEOFICIÁLNÍM, PŘEDBĚŽNÝM PRACOVNÍM PŘEKLADEM:

Apoštolský list Benedikta XVI. Motu proprio

Papežové vždycky pečovali o to, aby Kristova Církev důstojně vzdávala úctu Velebnosti Boha ?ke chvále a slávě Jeho jména? a ?k užitku celé jeho Svaté Církve?.

Od pradávna, jakož i do budoucna je nutností zachovávat zásadu, podle níž ?každá partikulární církev musí být v souladu s všeobecnou církví, nejen pokud jde o učení víry a svátostná znamení, ale také pokud jde o zvyklosti všeobecně přijaté apoštolskou a nepřetržitou tradicí, které je třeba zachovávat, nejen aby se zabránilo omylům, nýbrž také k předávání neporušené víry, neboť to, jak se církev modlí, odpovídá tomu, jak věří?[6].

Mezi papeži, kteří se vyznačovali takovouto nezbytnou péčí, se vyjímá jméno svatého Řehoře Velikého, který se zasadil o to, aby se novým národům Evropy předávala jak katolická víra, tak i poklady bohoslužby a kultury, které Římané během staletí shromáždili. Nařídil, aby byla definována a zachovávána forma svaté Liturgie, týkající se jak Mešní Oběti, tak Liturgie hodin a to způsobem, kterým se slavila v Římě. S největší pečlivostí se přičinil o rozšíření mužských i ženských mnišských řádů, které podle pravidel svatého Benedikta všude ve shodě s poselstvím Evangelia svým životem ilustrovali spasitelné naučení Řehole: ?Nic není přednější než Boží dílo? (cap.43). Tím posvátná Liturgie slavená podle římského způsobu obohatila nejen víru a zbožnost, ale také kulturu mnoha národů. Z toho plyne, že latinská liturgie Církve v různých jejích formách v každém století křesťanského věku, vzbudila v duchovním životě početné Světce a v mnoha národech posílila ctnost nábožnosti a dala plody jejich zbožnosti.

Mnozí jiní římští Papežové během staletí prokázali zvláštní péči o to, aby posvátná Liturgie co nejúčinněji plnila toto poslání: mezi nimi se vyjímá sv.Pius V., který ? veden velkou pastorační horlivostí ? obnovil veškerou bohoslužbu Církve podle pobídky Tridentského koncilu, s pečlivostí vydal liturgické knihy, upravené a ?obnovené podle norem Otců?, a dal je latinské Církvi do užívání.

Mezi liturgickými knihami římského Ritu se vyjímá Římský Misál, který se vyvinul v tomto Městě, a během staletí postupně přijímal formy, velice podobné těm, které byly používány minulými generacemi.

?Tentýž cíl sledovali římští papežové během následujících staletí, když se starali o přizpůsobení nebo definování liturgických ritů a knih, i začátkem tohoto století, kdy se ujali všeobecné reformy? [7]. Takto jednali naši Předchůdci Klement VIII., Urban VIII., sv. Pius X. [8], Benedikt XV., Pius XII. a bl.Jan XXIII.

2. Vatikánský koncil před časem vyjádřil přání, aby nezbytná uctivá vážnost ve vztahu k bohoslužbě byla opět obnovena a přizpůsobena potřebám naší doby. Náš předchůdce Pavel VI., podnícen tímto přáním, schválil roku 1970 reformované a částečně obnovené liturgické knihy pro latinskou Církev. Tyto knihy pak byly přeloženy do různých světových jazyků a vděčně je přijali Biskupové, kněží a věřící. Jan Pavel II. pak vydal třetí typické vydání Římského misálu. Římští papežové se tak přičinili o to, ?aby se tento druh liturgické budovy (?) znovu zaskvěl ve své důstojnosti a harmonii? [9].

V mnoha regionech však nemálo věřících přilnulo a nadále s velkou láskou a upřímností lne k předcházejícím liturgickým formám, jimiž se hluboce sytila jejich kultura a jejich duch, takže Papež Jan Pavel II. pohnut pastorační péčí o tyto věřící roku 1984 zvláštním povolením ?Quattuor abhinc annos?, který vydala Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, dal možnost užívat Římský Misál, vydaný bl. Janem XXIII. roku 1962; roku 1988 pak Jan Pavel II. znovu svým apoštolským listem ?Ecclesia Dei?, daným Motu proprio, vybídl biskupy k širokému a velkodušnému využívání této možnosti k prospěchu všech věřících, kteří by o to žádali.

V důsledku naléhavých proseb těchto věřících, které již vyslyšel Náš Předchůdce Jan Pavel II., po vyslechnutí otců kardinálů na konsistoři, konané 22.března 2006, a po hlubokém zvážení všech aspektů této otázky jsme po vzývání Ducha svatého a spoléhajíce se na pomoc Boží, rozhodli nynějším apoštolským listem ustanovit následující:

Čl. 1. Římský misál, promulgovaný Pavlem VI. je řádným výrazem onoho ?lex orandi? (?zákona modlitby?) katolické Církve latinského ritu. Nicméně Římský misál, promulgovaný sv.Piem V. a opětovně vydaný bl. Janem XXIII. má být považován za mimořádný výraz téhož ?lex orandi? a má se mu prokazovat potřebná úcta pro jeho ctihodnost a starobylost. Tyto dva výrazy ?lex orandi? Církve nevnášejí žádným způsobem nějaké rozdělení do ?lex credendi? (?zákona víry?) Církve, neboť představují dva způsoby jediného římského ritu.

Proto je dovoleno slavit Mešní Oběť podle typického vydání Římského Misálu, promulgovaného bl. Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu Liturgie Církve. Podmínky pro užívání tohoto Misálu, stanovené předcházejícími dokumenty Quattuor abhinc annos a EcclesiaDei, se nahrazují následujícími:

Čl. 2. Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský Misál vydaný Papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský Misál promulgovaný Papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého Misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani Apoštolského stolce, ani svého Ordináře.

Čl. 3. Komunity Institutů zasvěceného života a Společnosti apoštolského života, ať již papežského či diecézního práva, které při komunitním či konventuálním slavení ve vlastních oratořích chtějí slavit Mši Svatou podle vydání Římského Misálu promulgovaného roku 1962 tak smějí činit. Pokud jednotlivá komunita nebo celý Institut nebo Společnost chce slavit tímto způsobem často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší Představení podle práva, zákonů a zvláštních ustanovení.

Čl. 4. Ke slavení Mše Svaté, o kterém je v čl.2, mohou být při zachování právních norem připuštěni také věřící, kteří by o to dobrovolně požádali.

Čl. 5. § 1. Ve farnostech, v nichž je stabilně přítomna skupina věřících, která se drží předešlé liturgické tradice, farář ochotně přijme jejich žádost o slavení Mše Svaté podle ritu Římského misálu vydaného roku 1962; postará se o to, aby to bylo pro dobro těchto věřících v souladu s řádnou pastorační službou farnosti pod vedením Biskupa podle normy kán. 392; vyhne se nesvornosti a bude podporovat jednotu celé Církve.
§ 2. Slavení podle Misálu bl. Jana XXIII. se může konat ve všední dny; o nedělích a slavnostech je tímto způsobem také možné jednou celebrovat.
§ 3. Věřícím a kněžím, kteří o to požádají, farář dovolí slavení v této mimořádné formě také při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby, pohřby nebo za jiných okolností, např. při poutích.
§ 4. Kněží, kteří užívají Misál bl. Jana XXIII. musejí být způsobilí a bez právních zábran.
§ 5. V kostelech, které nejsou farní, ani konventuální je úkolem jejich rektora udělovat výše stanovenou licenci.

Čl. 6. Při mší slavených za účasti lidu podle Misálu bl. Jana XXIII., mohou být liturgická čtení pronášena i v ostatních jazycích za použití vydání schválených Apoštolským stolcem.

Čl. 7. Pokud farář nevyhoví žádosti skupině věřících laiků, o kterých čl. 5 § 1, budou o tom informovat diecézního Biskupa. Biskup je vroucně nabádán vyslyšet jejich touhu. Pokud se však nezasadí o konání tohoto slavení, předloží se věc Papežské komisi Ecclesia Dei.

Čl. 8. Biskup, který chce odpovědět na takovéto žádosti věřících laiků, ale různé důvody mu v tom brání, může se obrátit s prosbou o radu a pomoc na Komisi Ecclesia Dei.

Čl. 9. § 1. Farář, který všechno pozorně zvážil, může také vydat povolení k užití staršího rituálu při udělování svátostí Křtu, Manželství, Pokání a Pomazání nemocných, pokud je to pro dobro duší.
§ 2. Ordinářům je dána možnost slavit svátost Biřmování za užití předešlého Papežského pontifikálu, pokud to bude pro dobro duší.
§ 3. Klerikům ustanoveným ?in sacris? je dovoleno užívat Římský Breviář promulgovaný bl.Janem XXIII. roku 1962.

Čl. 10. Místní ordinář, pokud to uzná za vhodné, může podle kán. 518 ustanovit personální farnost ke slavení podle starší formy římského ritu nebo k tomu podle příslušných právních norem jmenovat zvláštního rektora či kaplana.

Čl. 11. Papežská komise Ecclesia Dei ustanovená Janem Pavlem II. roku 1988[10] nadále plní svůj úkol. Tato komise má formu, úkoly a normy, udělené jí římským Papežem.

Čl. 12. Tatáž Komise bude kromě kompetencí, které jí už náleží, jednat autoritou Svatého stolce a bdít nad dodržováním a aplikací těchto dispozic.

Nařizujeme, aby všechno to, co jsme stanovili tímto Apoštolským listem daným Motu proprio, bylo pokládáno jako ?ustanovené a nařízené? zachovávat ode dne 14.září tohoto roku, na slavnost Povýšení Svatého Kříže, navzdory všemu, co by s tím mohlo být v rozporu.

Dáno v Římě, u sv.Petra, 7.července 2007, v třetím roce našeho pontifikátu.

Přeložil Milan Glaser