Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři v biskupské službě,
S velkou důvěrou a nadějí vkládám do vašich Pastýřských rukou text nového Apoštolského listu Motu proprio data o užívání římské liturgie, která předcházela reformě uskutečněné roku 1970. Dokument je plodem dlouhých úvah, mnoha konzultací a modliteb.

Zprávy a soudy, činěné bez dostatečných informací, způsobily nemalý zmatek. Objevily se vzájemně velmi odlišné reakce, počínaje radostným přijetím až k tvrdé opozici vůči plánu, jehož obsah ve skutečnosti nebyl znám.

Tomuto dokumentu se nejvíce stavěly na odpor dvě obavy, kterým bych se chtěl v tomto dopise blížeji věnovat.

Za prvé je to obava, že zde bude dotčena autorita 2.vatikánského koncilu a že jedno z jeho zásadních rozhodnutí ? liturgická reforma ? bude uvedena v pochybnost. Tato obava je neopodstatněná. V této souvislosti je nejprve třeba říci, že Misál, publikovaný Pavlem VI. a znovu pak dvakrát vydaný Janem Pavlem II., samozřejmě, zůstává normální formou ? řádnou formou ? eucharistické liturgie. Poslední vydání Missale Romanum, které předcházelo koncilu, bylo publikováno z autority papeže Jana XXIII. roku 1962 a užíváno během Koncilu, však bude moci být i nadále užíváno jako forma extraordinaria liturgického slavení. Není na místě mluvit o těchto dvou vydáních Římského misálu jako by to byly dva rity. Jde tedy spíše o dvojí způsob užívání jednoho a téhož Ritu. Pokud jde o užívání Misálu z roku 1962, jako forma extraordinaria mešní liturgie, rád bych soustředil pozornost na fakt, že tento Misál nebyl nikdy právně zrušen a v důsledku toho zůstal v zásadě vždycky povolen. V okamžiku zavedení nového Misálu se nejevilo jako nezbytné vydávat vlastní normy k možnému užívání předcházejícího Misálu. Pravděpodobně se mělo za to, že mnozí zůstanou silně vázáni k tomuto způsobu římského Ritu, který jim byl již od dětství důvěrně znám. Došlo k tomu především v těch zemích, v nichž hnutí liturgické obnovy dalo mnoha osobám bohatou liturgickou formaci a hluboce niternou důvěrnost ve vztahu k předešlé formě liturgického slavení. Všichni víme, že se věrnost starobylému Misálu stala rozpoznávacím znakem pro hnutí, vedené arcibiskupem Lefébvrem; důvody rozpolcení, které se zde rodilo, však leží hlouběji. Mnohé osoby, které zjevně přijímaly závazný charakter 2.vatikánského koncilu a které byly věrny Papeži a Biskupům, nicméně toužily po formě ? jim drahé - posvátné Liturgie. Došlo k tomu zejména proto, že na mnoha místech se necelebrovalo věrně podle pokynů nového Misálu, který byl dokonce chápán jako určitá autorizace či rovnou povinnost jakési kreativity, jež vedla často k deformacím Liturgie na mezi snesitelnosti. Mluvím ze zkušenosti, protože jsem i já tuto dobu prožil se všemi jejími očekáváními a zmatky. A viděl jsem jak hluboce byly svévolnými deformacemi Liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve.

Papež Jan Pavel II. proto považoval za nutné dát svým Motu proprio ?Ecclesia Dei? z 2.července 1988, normativní rámec pro užívání Misálu z roku 1962. Nevydal v něm podrobné předpisy, ale všeobecně vyzval Biskupy k velkodušnosti vůči ?oprávněným touhám? oněch věřících, kteří žádali o tento způsob užívání římského Ritu. Papež tak tehdy chtěl pomoci zejména Bratrstvu sv.Pia X. nalézt plné společenství s Petrovým nástupcem a snažil se uzdravit zranění, které se stávalo stále citelnějším. K tomuto smíření, bohužel, dosud nedošlo. Nicméně řada komunit vděčně využívala možnosti jeho Motu Proprio. Obtížnou však zůstala otázka užívání Misálu z roku 1962 mimo tyto skupiny, k čemuž chyběly přesné právní předpisy, zejména proto, že se Biskupové v těchto případech často obávali toho, že bude uvedena v pochybnost autorita Koncilu. Záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie. Tak vznikla potřeba jasnější právní úpravy, což v době Motu propria z roku 1988 nebylo ještě zřejmé. Tyto nové normy mají tedy za cíl osvobodit Biskupy od povinnosti stále znovu zvažovat jak mají v různých situacích odpovídat.

Za druhé byla v diskusích o očekávaném Motu proprio vyjádřena obava, že širší možnost užití Misálu z roku 1962 způsobí nepořádky nebo přímo rozpolcení ve farních společenstvích. I tuto obavu skutečně považuji za nepodloženou. Užití starobylého Misálu totiž předpokládá jistou míru liturgické formace a znalost latinského jazyka, přičemž se obé nevyskytuje tak často. Již z těchto konkrétních předpokladů je jasně vidět, že nový Misál zůstane řádnou formou Římského Ritu, nejen z důvodů právního založení, ale také vzhledem k reálné situaci, v níž se nachází společenství věřících.

Je pravda, že nechybí přehánění a občasné sociální aspekty, pojící se nutně k množství věřících, vázaných na starobylou latinskou liturgickou tradici. Vaše láska a pastorační rozvaha vás bude podněcovat a provázet ve zdokonalování. Obě formy užívání Římského Ritu se ostatně mohou vzájemně obohacovat: do starého Misálu budou moci a měli by být zařazeni noví světci a některé z nových prefací. Komise Ecclesia Dei spolupracující s různými institucemi, věnujících se ?usus antiquor?, to bude studovat z praktického hlediska. Ve slavení Mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu. Nejbezpečnější zárukou toho, že Misál Pavla VI. bude moci sjednocovat farní společenství a bude jím oblíben, spočívá v tom, že se bude celebrovat s velkou vážností podle jeho pokynů; tím bude zviditelněno duchovní bohatství a teologická hloubka tohoto Misálu.

Došel jsem tak nyní k onomu pozitivnímu důvodu, který mne vedl v mém Motu proprio k přizpůsobení toho z roku 1988. Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt. Přichází mi na mysl věta z druhého listu Korinťanům, kde Pavel píše: ?Korinťané, mluvil jsem k vám docela otevřeně, srdce se mi otevřelo dokořán. Máte široké místo v mém srdci, ale ve vašem je místa málo. ? otevřete dokořán srdce i vy!? (2 Kor 6,11-13). Pavel to říká zajisté v jiném kontextu, ale jeho výzva se může a má dotknout také nás právě v této věci. Otevřeme velkodušně naše srdce a nechejme vstoupit všechno to, čemu sama víra dává prostor.

Mezi jedním a druhým vydání Římského Misálu není žádný protiklad. V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě Církve, a dá-li se mu správné místo. Samozřejmě, že k životu plného společenství patří, že také kněží z komunit, které se drží starobylého způsobu, nemohou ze zásady odmítat celebrovat podle nových knih. Nebylo by totiž slučitelné s uznáním hodnoty a svatosti nového ritu jeho úplné odmítání.

V závěru mi leží na srdci, drazí bratři, zdůraznit to, že nové normy nezmenšují žádným způsobem vaši autoritu a odpovědnost, ani za liturgii, ani za pastoraci vašich věřících. Každý biskup totiž ve své diecézi řídí liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium, č.22: ?Sacrae Liturgiae moderatio ab Ecclesiae auctoritate unice vendet quae quidem est apud Apostolicam Sedem et, ad normam iuris, apud Episcopum?).

Nic tedy není odnímáno autoritě biskupů, jejichž úkolem je i nadále bdít nad tím, aby se vše konalo v pokoji a klidně. Kdyby měl vzniknout nějaký problém, který farář nebude moci vyřešit, místní Ordinář může vždycky zasáhnout v plném souladu s tím, co bylo stanoveno novými normami Motu proprio.

Kromě toho vás vybízím, drazí bratři, abyste Svatému stolci podali zprávy o vašich zkušenostech za tři roky po té, co toto Motu proprio vstoupí v platnost. Pokud by se skutečně objevily vážné těžkosti, vždycky bude možné najít cesty k nápravě.

Drazí Bratři, s vděčností a důvěrou svěřuji vašemu srdci Pastýřů tyto stránky a normy Motu proprio. Stále pamatujme na slova apoštola Pavla, adresovaná kněžím v Efesu: ?Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si získal vlastní krví? (Sk 20,28).

Svěřuji mocné přímluvě Marie, Matky Církve, tyto nové normy a ze srdce uděluji své Apoštolské požehnání Vám, drazí spolubratři, kněžím vašich diecézí a všem kněžím, vašim spolupracovníkům, jakož i všem vašim věřícím.

Dáno u Svatého Petra 7.července 2007

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Encykliky, exhortace