Moji drazí, vy víte, že mě přivedla do Assisi touha znovu prožít Františkovu vnitřní cestu u příležitosti 800.výročí jeho obrácení. Svatý František mluví ke všem, zvláště k mladým. K jeho obrácení došlo ve chvíli, kdy byl plný života, kdy udělal hodně zkušeností a kdy snil o tolika věcech. Bylo mu 25 let a nenašel smysl svého života. Několik měsíců před smrtí si vzpomene na tu dobu, jako na čas, kdy
?byl v hříších?.
Nač myslel František, když mluvil o hříších? Podle životopisů to není snadné určit. Vyhraněný obraz jeho způsobu života lze najít v Legendě tří druhů, kde se čte: ? František byl mnohem veselejší a velkodušnější, byl oddán hrám a zpívání, ve dne v noci bloumal po městě Assisi s přáteli stejného zrna, býval tak velkomyslný, že rozhazoval za obědy a jiné radovánky, co mohl mít, nebo co vydělal.? O kolika mladých, také za našich dnů, by se mohlo říci něco podobného? Dnes pak je možnost chodit se bavit do jiných měst. Do zábavních podniků se o víkendu hrne tolik mladých. Je možno také bloumat ?virtuálně? na internetu, hledat informace nebo styky všeho druhu. Bohužel, nechybějí mladí, ba je jich příliš mnoho, kteří hledají mentální krajiny tak pošetilé, jak zhoubné v umělých rájích drogy. Jak popírat, že je hodně chlapců, ale i starších, kteří jsou pokoušeni následovat život mladého Františka před jeho obrácením? Pod tím životním stylem je dychtivá touha po štěstí, která přebývá v každém lidském srdci. Avšak může takový život dávat pravou radost? František ji jistě nenašel. Vy sami, moji drazí, můžete udělat tuhle prověrku na základě vlastní zkušenosti. Je pravdou, že konečné věci, mohou dávat záblesky radosti, ale pouze Nekonečno může naplnit srdce. Tvrdil to jiný velký konvertita, sv. Augustin: ?Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.?
Tentýž životopis nám líčí, že František byl hodně marnivý. Rád si dával ušít přepychové oděvy, a vyhledával originalitu. V marnivosti, ve vyhledávání originality je něco, čím jsem všichni poznamenáni. Dnes se obyčejně mluví ?o pěstování vlastního obrazu?. Abychom měli byť i jen malý úspěch, potřebujeme se zapsat v očích jiného něčím nevídaným, originálním. V jisté míře to může vyjadřovat nevinnou touhu být dobře přijati. Ale často se tam vloudí pýcha, bezuzdné hledání sebe sama, sobectví a chuť být svévolní. Vždyť zaměřit se jen a jen na sebe, to je smrtelná léčka. Nemůžeme být sami sebou jinak než tím, že se otevřeme lásce, tím, že milujeme Boha a své bratry.
Františkovy současníky ohromovala jeho ctižádost, jeho touha po slávě a po dobrodružství. Ta ho přivedla na bojiště, po prohrané bitvě pak odseděl rok ve vězení v Perugi. Sotva odtud vyvázl, táž žízeň po slávě ho vedla do Puglie na novou válečnou výpravu, ale právě tehdy Pán ve Spoletu zasáhl; František zaslechl jeho hlas v srdci. To ho přivedlo, aby změnil názor a vážně naslouchal jeho slovu. Je dobré si všimnout, že Pán vzal Františka za pravý konec, totiž za jeho touhu prosadit se, aby mu ukázal cestu svaté ctižádosti vedoucí do nekonečna: ?Kdo ti může být užitečnější: pán nebo sluha?? Tato otázka mu zněla v srdci. Jako by mu říkala: proč se chceš spokojit se službou lidem, když je Bůh ochoten tě přijmout do svého domu, do své královské služby?
Moji drazí mladí, vaši mluvčí připomněli některé problémy, jak je to pro vás těžké budovat si budoucnost, jak je to namáhavé rozpoznat pravdu. Ve vyprávění o Kristově utrpení nacházíme Pilátovu otázku: ?Co je pravda?? (Jan 18, 38). Je to otázka, na niž narazíte všude v naší společnosti i v současné kultuře. Evangelium ukazuje, že Kristus je Pravda. Je pravdou o Bohu a zároveň pravdou o člověku. Jako tomu bylo u Františka, Kristus mluví i k našemu srdci. Nám však hrozí, že strávíme celý život ohlušení lomoznými ale prázdnými hlasy, hrozí nám, že si necháme ujít Jeho hlas, jediný, na němž záleží, protože je jediný, který zachraňuje a dává spásu. Spokojujeme se se zlomky pravdy, nebo se dáváme svést pravdami, jež jsou jimi pouze zdánlivě. Je pak možné se divit, že se ocitáme v rozporném světě, který nás navzdory tolika krásným věcem často klame, svými výrazy banality, nespravedlnosti a násilí? Bez Boha svět ztrácí svůj základ a směr svého putování. Nebojte se, moji drazí, napodobovat Františka především ve schopnosti jít do sebe. On dokázal udělat v sobě ticho a vystavit se naslouchání Božímu slovu. Krok za krokem se dal vést za ruku k plnému setkání s Ježíšem až tam, že z Něj udělal poklad a světlo svého života.
Byl to setkání s Ježíšem také tehdy, když se odebral mezi bratry, kteří nejvíce trpěli a dal se do služby jim. Dnes ráno, když jsem projížděl Rivotorto, jsem si také prohlédl místo, kde byli podle tradice izolováni malomocní, poslední a odsunutí na okraj společnosti, před nimiž František zakoušel nezadržitelný odpor. Když se ho však dotkla milost, otevřel jim své srdce. A udělal to nejen soucitným gestem almužny, nýbrž políbil je a sloužil jim. On sám vyznává, že to, co se mu zdálo předtím odporné, stalo se nyní ?sladkostí duše i těla.?
Tak milost utvářela Františka. Stával se stále schopnějším upírat pohled na tvář Krista a naslouchat jeho hlasu. A právě tehdy se Ukřižovaný obrátil na Františka a vyzýval ho k smělému poslání: ?Jdi, Františku, oprav můj dům, který je, jak vidíš, celý pobořený.? Když jsem se dnes ráno zastavil v San Damiano a pak v basilice sv. Kláry, kde se uchovává původní krucifix, z něho Ježíš mluvil k Františkovi, i já upíral svůj pohled do očí Krista. Je to obraz Ukřižovaného-Vzkříšeného, život církve, který k nám i nadále mluví, jako před dvěma tisíci let mluvil ke svým apoštolům a před osmi sty léty mluvil ke Františkovi. Církev stále žije z tohoto setkání.
Přeložil Josef Koláček.
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
