Drazí bratři a sestry,
Před chvílí jsme zpívali sekvenci: „
Dogma datur christiani, quod in carnem transit panis, et vinum in sanguinem - Křesťanům je pravda dána, chléb se stává tělem Pána, víno jeho krví jest.“ Dnešním procesím znovu potvrdíme naši víru v Eucharistii - Tajemství, které tvoří srdce Církve. V nedávné posynodální exhortaci
Sacramentum caritatis jsem připomněl, že eucharistické Tajemství „je darem, kterým Ježíš Kristus dává sám sebe tím, že zjevuje nekonečnou lásku Boha ke každému člověku“ (č.1). Proto je slavnost
Corpus Domini výjimečná a představuje důležitý projev víry a chvály pro každé křesťanské společenství. Je to slavnost, jejíž zrod spadá do konkrétního historického a kulturního kontextu: vznikla za přesným účelem opětovně otevřeně potvrdit víru Božího lidu v Ježíše Krista, živého a reálně přítomného v Nejsvětější Svátosti Eucharistie. Je to slavnost ustanovená k veřejnému klanění, chválení a děkování Pánu, který „ve svátosti eucharistie: miluje "až do krajnosti", až k darovaní svého těla a své krve“ (
Sacramentum caritatis, 1)
Eucharistická slavnost dnešního večera nás uvádí do duchovního klimatu Zeleného Čtvrtku, dne, kdy Kristus v předvečer svého Utrpení ustanovil ve Večeřadle Nejsvětější Eucharistii. Corpus Domini tak přebírá tajemství Zeleného Čtvrtku jakoby v poslušnosti Ježíšově pobídce ?hlásat ze střech? to, co nám On předal ve skrytu (srov. Mt 10,27). Dar Eucharistie přijali apoštolé od Pána v důvěrnosti Poslední Večeře, ale byl určen všem, celému světu. Proto je třeba hlásat jej a otevřeně předkládat, aby každý mohl potkat „Ježíše, který prochází“, podobně jako tomu bylo na cestách Galilejí, Samařskem a Judejí; aby každý mohl být uzdraven jeho přijetím a obnoven mocí jeho lásky. Toto - drazí přátelé - je trvalý a živoucí odkaz, který nám Ježíš zanechal ve Svátosti svého Těla a své Krve. Odkaz, který si žádá, aby byl neustále znovu promýšlen a znovu prožíván, aby mohl - jak řekl ctihodný papež Pavel VI. - „vtisknout svou nevyčerpatelnou účinnost všem dnům našeho smrtelného života“ (Insegnamenti, V, str.779).
Když jsem v posynodální exhortaci komentoval aklamaci kněze po proměňování: „Tajemství víry“, poznamenal jsem, že těmito slovy „ohlašuje kněz slavené tajemství a vyjadřuje svůj úžas tváří v tvář přepodstatnění chleba a vína v Tělo a Krev Krista ? skutečnosti, jež přesahuje všechno lidské chápání“ (č.6). Právě proto, že jde o tajemnou skutečnost, která překračuje naše chápání, nesmíme se divit, pokud i dnes mnozí jen s námahou přijímají skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii. Nemůže tomu být jinak. Bylo tomu tak, počínaje dnem, kdy Ježíš v synagoze v Kafarnaum otevřeně prohlásil, že přišel, aby nám dal za pokrm své tělo a svou krev (srov. Jan 6,26-58). Tato řeč se mnohým jevila jako „tvrdá“ a proto odešli. Tehdy stejně jako dnes zůstává Eucharistie „znamením odporu“ a nemůže nebýt, protože Bůh, který se stal tělem a obětuje sebe samého pro život světa, způsobuje krizi lidské moudrosti. Církev si však s pokornou důvěrou osvojuje víru Petra a ostatních apoštolů, a spolu s nimi prohlašuje: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). I my proto dnes večer obnovme vyznání víry v Krista, živého a přítomného v Eucharistii. Ano „křesťanům je pravda dána, chléb se stává tělem Pána, víno jeho krví jest“.
V závěru Sekvence jsme zpívali: „Ecce panis angelorum, factus cibus viatorum, vere panis filiorum - Chléb andělský dostáváme, pokrm na cestu v něm máme, jídlo Boží dětem dané“. Eucharistie je pokrm rezervovaný těm, kteří byli Křtem vysvobozeni z otroctví a stali se dětmi; je to pokrm, který je jim oporou na dlouhém exodu pouští lidské existence. Jako mana pro Izraelský lid, tak Eucharistie je pro každou křesťanskou generaci nepostradatelnou potravou, která ji podporuje za pochodu pouští tohoto světa, vyprahlého ideologickými a ekonomickými systémy, které život nepěstují, ale spíše umrtvují, světa, kterému vládne logika moci a majetnictví spíše než služby a lásky; světa, kde nezřídka triumfuje kultura násilí a smrti. Ale Ježíš nám vychází vstříc a dává bezpečí: On sám je „chlebem života“ (Jan 6,35.48). Opakovalo se to ve zpěvu před evangeliem: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe, kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky“ (srov. Jan 6,51).
Úryvek z Lukášova evangelia, který před chvílí zazněl, nám vyprávěl o zázraku rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb, kterými Ježíš nasytil zástup „na opuštěném místě“, a končí se slovy: „všichni se najedli dosyta“ (srov. Lk 9,11-17). Chtěl bych nejprve zdůraznit to „všichni“. Pán totiž touží, aby se každá lidská bytost sytila Eucharistií, protože Eucharistie je pro všechny. Je-li na Zelený Čtvrtek položen důraz na těsné sepětí Poslední Večeře s tajemstvím Ježíšovy smrti na kříži, pak dnes, na slavnost Božího Těla, se procesím a sborovým klaněním Eucharistii obrací pozornost na skutečnost, že Kristus se obětoval pro celé lidstvo. Jeho procházení mezi domy po cestách našeho Města bude pro ty, kteří tam bydlí, nabídkou radosti, nesmrtelného života, pokoje a lásky.
V evangelním úryvku se před našimi zraky objevuje ještě druhý prvek: zázrak, který Pán učinil, obsahuje výslovnou výzvu, aby každý sám přispěl. Pět ryb a dva chleby naznačují i náš příspěvek, který je ubohý, ale nezbytný, a který On proměňuje na dar lásky pro všechny. Kristus „i dnes vybízí své učedníky, aby se osobně angažovali“ (č.88) - napsal jsem v posynodální exhortaci. Eucharistie tedy představuje povolání ke svatosti a sebedarování bratřím, protože „každý z nás je opravdu povolán stát se spolu s Ježíšem chlebem obětovaným za život světa“ (ibid.).
Tuto výzvu náš Vykupitel vztahuje zejména na nás, drazí bratři a sestry Říma, kteří jste se shromáždili na tomto historickém náměstí kolem Eucharistie: všechny vás srdečně zdravím, zvláště kardinála vikáře a pomocné biskupy, další ctihodné bratry kardinály a biskupy, jakož i četné kněze a jáhny, řeholníky a řeholnice, a tolik věřících laiků. Na závěr eucharistické slavnosti se spojíme v procesí, jako bychom v duchu nesli Pána Ježíše cestami a čtvrtěmi Říma. Takřka jej ponoříme do každodennosti našeho života, aby On kráčel tam, kde kráčíme my, aby On žil tam, kde žijeme my. Víme totiž, jak nám to připomněl apoštol Pavel v listě Korinťanům, že v každé Eucharistii, i dnes večer, „zvěstujeme smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Kráčíme po cestách tohoto světa a víme, že On je po našem boku a že jsme podpíráni nadějí, že jednoho dne budeme moci vidět jeho odhalenou tvář při definitivním setkání.
Prozatím již nyní nasloucháme jeho hlasu, který opakuje, jak čteme v knize Zjevení: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo slyší můj hlas a otevře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zjev 3,20). Slavnost Božího Těla chce navzdory tvrdosti našeho vnitřního sluchu učinit vnímatelným toto Pánovo klepání. Ježíš klepe na dveře našeho srdce a žádá o vstup nejenom na jeden den, ale navždy. Přijměme jej s radostí a povznesme k Němu tuto chórovou liturgickou invokaci: „Pastýři náš, chlebe pravý, smiluj se, vrať duším zdraví, chraň nás, Pane obětavý, dej nám poznat v světle slávy, věčný život v nebesích“. Amen!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
