Drazí bratři a sestry,
Chtěl bych se při této generální audienci zastavit u apoštolské cesty do Brazílie, kterou jsem konal ve dnech 9. -14. května. Po dvou letech svého pontifikátu jsem měl konečně to potěšení vydat se do latinské Ameriky, kterou velmi miluji a v níž žije velká část katolíků celého světa. Cílem cesty byla Brazílie, ale chtěl jsem tímto způsobem obejmout celý tento velký latinskoamerický subkontinent a to tím spíše, že mne tam přivedla velká církevní událost: V.generální konference episkopátu Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Rád bych znovu vyjádřil svou hlubokou vděčnost za přijetí, které mi připravili drazí bratři v biskupské službě, zvláště ze Sãu Paula a z Aparecidy. Děkuji prezidentovi Brazílie a ostatním veřejným představitelům za srdečnou a velkodušnou spolupráci; nejsrdečněji pak děkuji brazilskému lidu za vroucnost, s níž mne přijal ? bylo to opravdu velkolepé a dojemné ? a také za pozornost, kterou věnovali mým slovům.
Moje cesta byla především aktem chvály vzdané Bohu za ?divy?, které uskutečnil v národech Latinské Ameriky, za víru, která inspiruje jejich život a jejich kulturu v průběhu více než pěti staletí. V tomto smyslu to byla pouť, která vyvrcholila ve svatyni Madony z Aparecidy, hlavní patronky Brazílie. Téma vztahu víry a kultury vždycky velice leželo na srdci mým ctihodným předchůdcům Pavlovi VI. a Janu Pavlu II. Chtěl jsem na ně navázat a utvrdit Církev, jež je v latinské Americe a Karibiku, na její cestě víry, která se stala a stává se živými dějinami s její lidovou zbožností a uměním v dialogu s bohatými předkolumbovskými tradicemi a také s mnoha vlivy z Evropy a z jiných kontinentů. Vzpomínka na slavnou minulost zajisté nemůže opominout stíny, které provázeli dílo evangelizace latinskoamerického kontinentu: nelze totiž zapomínat na utrpení a nespravedlnosti, které kolonizátoři způsobili indiánskému obyvatelstvu, jehož základní lidská práva byla často pošlapávána. Nutná zmínka o těchto neospravedlnitelných zločinech, byť proti nim již tehdy protestovali misionáři jako Bartolomeo de Las Casas a teologové jako Francisco da Vitoria z univerzity v Salamance, nemůže zabránit vděčnému uznání obdivuhodného díla, které v tomto obyvatelstvu vykonala během staletí božská milost. Evangelium se tak na tomto kontinentu stalo nosným prvkem dynamické syntézy, která podle národních specifik vyjadřuje v různých odstínech identitu latinskoamerických národů. Dnes, v epoše globalizace se tato katolická identita znovu prezentuje jako ta nejadekvátnější odpověď, je-li živena seriózní duchovní formací podle principů sociálního učení církve.
Brazílie je obrovská země, která uchovává hluboce zakořeněné křesťanské hodnoty, ale zakouší také enormní sociální a ekonomické problémy. Aby církev přispěla k jejich řešení musí mobilizovat všechny duchovní a morální síly svého společenství a hledat příhodné konvergence s ostatními zdravými energiemi v zemi. Mezi pozitivní prvky mohu určitě započítat kreativitu a plodnost místní církve, v níž se neustále rodí nová hnutí a nové instituty zasvěceného života. Neméně chvályhodné je velkodušné nasazení mnoha věřících laiků, kteří jsou velice aktivní v nejrůznějších církevních iniciativách.
Brazílie je také zemí, která může světu nabídnout svědectví nového modelu rozvoje: křesťanská kultura totiž může oživovat jakési ?smíření? mezi lidmi a stvořením, počínaje obnovou lidské důstojnosti ve vztahu k Bohu Otci. V tomto smyslu je výmluvným příkladem Fazenda da Esperança, síť resocializačních komunit pro mladé lidi, kteří chtějí vyjít z temného tunelu drogové závislosti. V komunitě, kterou jsem navštívil, a odkud jsem si odnesl hluboké dojmy, jež v srdci nosím stále živé, má velkou důležitost přítomnost kláštera sester klarisek. Považuji to za příznačné pro dnešní svět, který potřebuje obnovu zajisté psychologickou a sociální, ale ještě hlouběji onu duchovní. Významnou byla také s radostí slavená kanonizace prvního rodilého Brazilce Fra Antonína od sv.Anny Galvão. Tento františkánský kněz z 18.století s velkou zbožností k Panně Marii, apoštol Eucharistie a Zpovědi, byl ještě za svého života nazýván ?mužem pokoje a lásky?. Jeho svědectví je dalším potvrzením toho, že svatost je opravdovou revolucí, která může prosadit autentickou reformu Církve a společnosti.
V katedrále v Sãu Paulu jsem se setkal s biskupy Brazílie, která má nejpočetnější biskupskou konferenci na světě. Vydat svědectví o podpoře Petrova nástupce byl jeden z hlavních cílů mé návštěvy, protože znám velké výzvy, kterým v této zemi musí Evangelium čelit. Povzbudil jsem své spolubratry, aby pokračovali a posílili nasazení nové evangelizace, vybídl jsem je, aby detailně a metodicky rozvíjeli šíření Božího Slova, aby se vrozená a rozšířená religiozita obyvatelstva mohla prohlubovat a stávat se zralou vírou, osobním i kolektivním přimknutím k Bohu Ježíše Krista. Pobídl jsem je k tomu, aby všude obnovovali styl prvotního křesťanského společenství, jak je popsán v knize Skutky apoštolů: byli neúnavní v katechezi, svátostném životě a činorodé lásce. Znám oddanost těchto věrných služebníků Evangelia, které chtějí prezentovat bez redukcí a zkreslování, přičemž s rozlišováním bdí nad pokladem víry; jejich trvalou starostí je rovněž podporovat sociální rozvoj hlavně formací laiků, povolaných přebírat zodpovědnost v oblasti politiky a ekonomiky. Děkuji Bohu, že mi dovolil prohloubit společenství s brazilskými biskupy a nadále je nosím ve svých modlitbách.
Dalším charakteristickým momentem cesty bylo bezpochyby setkání s mládeží, která je nejen nadějí budoucnosti, ale také vitální silou přítomnosti církve i společnosti. Proto byla vigilie, kterou sami pořádali v Brazilském Sãu Paulu slavností naděje, osvícenou Kristovými slovy k ?bohatému mladíkovi?, který se ho ptal: ?Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?? (Mt 19,16). Ježíš mu ukázal nejprve na ?přikázání? jako na cestu života a potom jej vyzval, aby zanechal všeho a následoval ho. I dnes činí církev totéž: nejprve nabízí přikázání, pravou cestu výchovy ke svobodě i osobnímu a sociálnímu dobru, a především nabízí ?první přikázání? ? přikázání lásky, protože bez lásky nemohou ani přikázání dát životu plný smysl a opatřit pravé štěstí. Pouze ten, kdo v Ježíši potká lásku Boha, a vydá se na tuto cestu, aby ji praktikoval mezi lidmi, stává se jeho učedníkem a misionářem. Vyzval jsem mladé lidi, aby se stali apoštoly svých vrstevníků; a proto, aby vždycky usilovali o lidskou a duchovní formaci a měli ve velké úctě manželství i cestu, která k němu vede v cudnosti a zodpovědnosti, aby byli otevřeni i pro povolání k životu zasvěcenému Božímu království. Povzbudil jsem je, stručně řečeno, k tomu, aby velkým ?bohatstvím? svého mládí přinášeli plody a byli mladou tváří církve.
Vrcholem cesty bylo zahájení V.generální konference episkopátu latinské Ameriky a Karibiku ve svatyni Naší Paní v Aparecidě. Téma tohoto velkého a důležitého shromáždění, které se skončí na konci května, zní ?Učedníci a misionáři Ježíše Krista, aby naše národy měli život v Něm ? Cestě,Pravdě a Životu?. Tento dvojčlen ?učedníci a misionáři? odpovídá označení, které je v Markově evangeliu užito v souvislosti s Ježíšovým povoláním apoštolů: ?A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat? (Mk 3,14-15). Slovo ?učedníci? tedy odkazuje na dimenzi formace a následování, společenství a přátelství s Kristem; výraz ?misionáři? vyjadřuje plod učednictví, tzn. svědectví a sdílení prožité zkušenosti, poznání a osvojení si pravdy a lásky. Být učedníky a misionáři s sebou nese těsné pouto se slovem Božím, s Eucharistii a s dalšími svátostmi, život v církvi poslušným nasloucháním jejího učení. Radostná obnova vůle být Ježíšovými učedníky, přebývat s ním, je základní podmínkou, jak být jeho misionáři, vycházet od Krista podle odkazu papeže Jana Pavla II. celé Církvi po Jubileu roku 2000. Můj ctihodný předchůdce vždycky kladl důraz na evangelizaci ?nového zápalu, co do jejích metod a jejího výrazu?, jak řekl právě u příležitosti shromáždění CELAM 9.března 1983 na Haiti (srov. Insegnamenti VI/1 ? 1983, 698). Svou apoštolskou cestou jsem chtěl vybídnout k pokračování na této cestě a v encyklice Deus caritas est nabídnout sjednocující - zároveň teologickou a sociální ? perspektivu, kterou shrnují slova: ?láska dává život?. ?Přítomnost Boha, přátelství s vtěleným Synem Božím a světlo jeho Slova jsou vždycky základní podmínky přítomnosti a účinnosti spravedlnosti a lásky v našich společnostech? (Úvodní promluva na 5.generální konferenci episkopátu latinské Ameriky a Karibiku, 4: L´Osservatore Romano, 14.-15. května 2007, str.14).
Mateřské přímluvě Panny Marie, uctívané pod jménem Naše Paní Gaudeloupská jakožto patronce celé latinské Ameriky a novému brazilskému světci Fra Antonínovi od sv.Anny Galvão svěřuji plody této nezapomenutelné apoštolské cesty.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
