Nový portál Vatikánského rozhlasu

EUCHARISTIE A SVÁTOSTI

Svátostný ráz církve

16. Druhý Vatikánský koncil připomenul, že ?ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve. Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem svatým oživované a oživující, dává lidem život a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sami sebe, své práce a všechny stvořené věci?[41]. Toto nejintimnější spojení eucharistie se všemi ostatními svátostmi a s křesťanským životem se chápe ve svém kořeni, když se nazírá samo tajemství církve jako svátost[42]. Sám koncil v této souvislosti potvrdil: ?Církev je totiž v Kristu zároveň svátost, to je znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva?[43]. Jako ?lid, spojený jednotou Otce, Syna a Ducha Svatého? - jak říká sv. Cyprián[44] - je svátostí trinitárního společenství. Skutečnost, že církev je ?všeobjímající svátostí spásy?[45], ukazuje, jak svátostná ekonomie nakonec určuje způsob, jakým Kristus, jediný Spasitel skrze Ducha dosahuje naši existenci v jeho specifických okolnostech. Církev ?se přijímá? a zároveň ?se vyjadřuje? v sedmi svátostech, skrze něž Boží milosti konkrétně působí na existenci věřících, aby se celý Kristem vykoupený život stal kultem, který se líbí Bohu. Z tohoto hlediska bych rád zdůraznil některé prvky, jež synodální otcové vyzdvihli a které nám mohou pomoci pochopit vztah všech svátostí k eucharistickému tajemství.

I. EUCHARISTIE A UVEDENÍ DO KŘESŤANSKÉ VÍRY

Eucharistie, plnost uvedení do křesťanské víry

17. Je-li eucharistie opravdu pramenem a vrcholem života a poslání církve, vyplývá z toho, že cesta uvedení do křesťanské víry je zaměřena na to, aby umožnila přistupovat k této svátosti. Jak upozornili synodní otcové, musíme se v této souvislosti ptát, zda je v našich křesťanských obcích dostatečně vnímána úzká spojitost mezi křtem, biřmováním a eucharistií[46]. Nesmí se totiž nikdy zapomínat, že jsme byli pokřtěni a biřmováni vzhledem k eucharistii. To s sebou nese povinnost, podporovat v pastorační praxi jednotnější pojetí celého uvedení do křesťanské víry. Křest, kterým jsme se stali podobni Kristu[47], byli přijati do církve a stali se Božími dětmi, je vstupní branou ke všem svátostem. Jím jsme byli začleněni do Kristova těla (srov. 1 Kor 12,13), do kněžského lidu. Nicméně právě účast na eucharistii v nás zdokonaluje to, co nám bylo darováno ve křtu. Také dary Ducha jsou propůjčovány k budování Kristova těla (1 Kor 12) a k většímu vydávání svědectví ve světě[48]. Nejsvětější eucharistie tedy přivádí křesťanskou iniciaci do plnosti a stává se středem a cílem svátostného života[49].

Pořadí iniciačních svátostí

18. V této souvislosti je nutné obrátit pozornost na téma pořadí iniciačních svátostí. V tomto ohledu jsou v církvi rozličné tradice. Tato odlišnost se projevuje v církevních zvycích Východu[50] a také v západní praxi, porovnáme-li uvedení do křesťanské víry u dospělých[51] a u dětí[52]. Nicméně tyto odlišnosti nejsou dogmatické povahy, ale mají pastorační ráz. Musí být konkrétně objasněno, která praxe může věřícím nejlépe pomoci postavit do středu svátost eucharistie jako skutečnost, k níž směřuje celá iniciace. Biskupské konference spolu s příslušnými kongregacemi římské kurie prověří účinnost současných způsobů iniciace, aby se křesťanovi dostalo pomoci výchovnou činností našich společenství, aby v postupném procesu zrání dospěl k ryze eucharistickému životnímu postoji a tak byl s to dát odpověď, způsobem přiměřeným naší době, každému, kdo se ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3, 15).

Uvedení do víry, církevní společenství a rodina

19. Je třeba si vždycky uvědomovat, že celá iniciace - uvedení do křesťanské víry - je cestou obrácení, jež se má konat s Boží pomocí a se stálým zřetelem na církevní společenství, ať už žádají o přijetí do církve dospělí, jak k tomu dochází na místech evangelizace nebo v mnoha sekularizovaných krajích anebo rodiče žádající svátosti pro své děti. V této souvislosti bych rád upozornil na vztah mezi křesťanskou iniciací a rodinou. V pastorační činnosti se musí rodina vždy podílet na cestě uvedení do víry. Přijetí křtu, biřmování a prvního sv. přijímání jsou rozhodující okamžiky nejen pro osobu, která svátost přijímá, nýbrž pro celou rodinu, jež musí být podporována různými složkami církevního společenstvím[53]. Zde bych rád vyzdvihl důležitost prvního sv. přijímání. Mnoha věřícím zůstává tento den hluboko vryt ve vzpomínkách jako první okamžik, kdy si uvědomili význam osobního setkání s Ježíšem. Péče o duše ve farnosti musí přiměřeným způsobem využít této významné příležitosti.

II. EUCHARISTIE A SVÁTOST SMÍŘENÍ

Jejich vnitřní spojení

20. Synodní otcové právem prohlásili, že láska k eucharistii vede k tomu, že se více doceňuje také svátost smíření[54]. Na základě spojení mezi těmito svátostmi nemůže autentická katecheze o smyslu eucharistie být odloučena od povzbuzování k cestě pokání (srov. 1 Kor 11,27-29). Zjišťujeme, že věřící naší doby jsou ponořeni do kultury, která má sklon vymazat smysl pro hřích[55] tím, že dává přednost povrchnímu jednání, které dává zapomínat na nutnost být v Boží milosti, aby byl člověk hoden přistoupit ke sv. přijímání[56]. Vždyť ztráta vědomí hříchu s sebou vždycky nese určitou povrchnost ve vnímání Boží lásky. Pro věřící je velmi užitečné vybavovat si v paměti prvky, které v rámci mešního ritu jednoznačně vyjadřují vědomí vlastních hříchů a zároveň Boží milosrdenství[57]. Kromě toho nám vztah mezi eucharistií a smířením připomíná, že hřích není nikdy výlučně individuální záležitostí. Vždycky s sebou také nese zranění církevního společenství, do něhož jsme začleněni díky křtu. Proto je smíření, jak říkali otcové, laboriosus quidam baptismus[58], čímž podtrhli, že výsledek cesty obrácení je také obnovením plného církevního společenství, které je vyjádřeno obnoveným přijetím eucharistie[59].

Některé pastorační pokyny

21. Synoda připomněla, že je pastoračním úkolem biskupa, aby podněcoval ve své diecézi rozhodné oživení výchovy k obrácení, jež vyplývá z eucharistie a aby podporoval častou zpověď věřících.Všichni kněží se mají velkodušně, s nasazením a kompetencí věnovat udílení svátosti smíření[60]. V této souvislosti se musí dbát na to, aby v našich kostelech byly zpovědnice dobře viditelné a vyjadřovaly význam této svátosti. Žádám pastýře, aby pozorně bděli nad slavením svátosti smíření a aby omezili praxi všeobecného rozhřešení výlučně na zvláštní případy[61], protože řádnou formou je pouze osobní zpověď[62]. Tváří v tvář nutnosti znovu objevit svátostné odpuštění, ať je v každé diecézi penitenciář[63]. Cennou pomocí pro obnovené uvědomění si vztahu mezi eucharistií a smířením může být také vyvážená a prohloubená praxe odpustků, získávaných pro sebe nebo pro zesnulé. Jimi ?se od Boha dosahuje prominutí časných trestů za hříchy, které ? pokud jde o vinu ? byly už odpuštěny[64]. Užívání odpustků nám pomáhá chápat, že bychom vlastními silami nebyli nikdy s to napravit spáchané zlo a že hříchy každého jednotlivce působí škody celému společenství. Praxe odpustků, která kromě učení o nekonečných zásluhách Krista zahrnuje také učení o společenství svatých, nám navíc říká, ?jak úzce jsme s Kristem navzájem spojeni a jak mnoho může nadpřirozený život každého jednotlivce sloužit druhým[65]. A poněvadž samotná jejich forma předpokládá jako jednu z podmínek jejich přijetí také svátost smíření a sv. přijímání, může jejich praktikování věřícího účinně podporovat na cestě obrácení a aby odhalil, jak ústřední význam má eucharistie v křesťanském životě.

II. EUCHARISTIE A POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

22. Ježíš nevyslal své učedníky jen uzdravovat nemocné (srov. Mt 10,8; Lk 9,2; 10, 9), nýbrž pro ně ustanovil specifickou svátost[66]. Jakubův list nám dosvědčuje, že toto svátostné gesto existovalo už v první katolické obci (srov. 5, 14-16). Jestliže eucharistie ukazuje, jak bylo Kristovo utrpení a smrt přeměněno v lásku, tak pomazání nemocných spojuje trpícího s obětí, kterou přinesl Kristus za spásu všech, aby se tak i on mohl podílet na tajemství společenství svatých a spáse světa. Spojení těchto svátostí se navíc zjevně ukazuje při zhoršení nemoci: ?Těm, kteří opouštějí tento život, církev nabízí vedle pomazání nemocných také eucharistii jako viatikum?[67]. Na cestě domů k Otci se přijetí těla a krve Krista ukazuje jako semeno věčného života a síla vzkříšení: ?Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den? (Jan 6,54). Protože viatikum otevírá nemocnému plnost velikonočního tajemství, musí být zajištěno, aby je nemocný dostal[68]. Pozornost a pastorální péče, jež jsou nemocnému poskytovány, jistě přinášejí duchovní zisk celému společenství. Vždyť všechno, co jsme udělali pro jednoho z nejmenších, udělali jsme pro samotného Ježíše (srov. Mt 25, 40).

IV. EUCHARISTIE A SVÁTOST SVĚCENÍ

In persona Christi capitis

23. Vnitřní spojení mezi eucharistií a kněžským svěcením vyplývá z Ježíšových slov ve Večeřadle: ?To čiňte na mou památku? (Lk 22,19). Vždyť Ježíš v předvečer své smrti ustanovil eucharistii a zároveň založil kněžství Nového zákona. On je kněz, oběť i oltář: prostředník mezi Bohem Otcem a lidem (srov. Žid 5,5-10), smírná oběť (1 Jan 2,2; 4,10), která přináší sama sebe na oltáři Kříže. Nikdo nemůže říci: ?Toto je mé tělo? a ?Toto je kalich mé krve? než jedině ve jménu a v osobě Krista, jediného Velekněze nové a věčné smlouvy (srov. Žid 8-9). Biskupská synoda jednala o tématu služebného kněžství na jiných zasedáních, ať už o identitě služby[69] nebo o formaci kandidátů[70]. Při této příležitosti a ve světle dialogu v rámci posledního shromáždění synodu, mě to pobádá připomenout několik důležitých bodů, jež se týkají vztahu eucharistické svátosti a kněžského svěcení. Nejprve je třeba potvrdit, že spojení kněžského svěcení s eucharistií je viditelné právě ve mši svaté, jejímuž slavení předsedá biskup nebo kněz v osobě Krista jako Hlavy.
Podle učení církve je kněžské svěcení nezbytnou podmínkou platnosti slavení eucharistie[71]. Vždyť ?v církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého Těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti[72]. Svěcený služebník přirozeně jedná také jménem celé církve, když se obrací modlitbou církve k Bohu, především když přináší eucharistickou oběť[73]. Proto si kněží musí být vědomi, že celá jejich služba nikdy nesmí klást do středu je samé nebo jejich názor, nýbrž Ježíše Krista. Každý pokus dělat ze sebe protagonistu liturgického konání odporuje podstatě kněžství. Kněz je v první řadě služebník a musí stále usilovat o to, aby byl znamením, které jako poddajný nástroj v rukou Krista, odkazuje na Něho. To se zvláště projevuje v pokoře, s jakou provádí liturgické úkony ve věrném zachovávání ritu; odpovídajícím postojem srdce i ducha a vyhýbáním se všemu, co by mohlo budit dojem nemístného prosazování sebe samotného. Proto doporučuji kléru, aby si stále hlouběji uvědomoval, že vlastní eucharistická služba je pokornou službou Kristu a jeho církvi. Kněžství je ? jak řekl sv. Augustin ? amoris officium[74], je to úřad Dobrého pastýře, který dává život za své ovce (srov. Jan 10,14-15).

Eucharistie a kněžský celibát

24. Synodní otcové vyzdvihli, že služebné kněžství vyžaduje prostřednictvím svěcení dokonalé připodobnění se Kristu. Při veškeré úctě k odlišné praxi a tradici východních církví je však nutné potvrdit hluboký smysl kněžského celibátu, jenž je právem považován za neocenitelné bohatství; ve východní církvi nachází své potvrzení v tom, že kandidáti na biskupský úřad jsou vybíráni pouze mezi kněžími, žijícími v celibátu, a u mnoha kněží požívá dobrovolně žitý celibát vysoké úcty. V této volbě kněze totiž nachází svůj výraz zcela zvláštním způsobem oddanost, jež ho činí podobným Kristu a jeho obětování sebe pro Boží království[75]. Skutečnost, že sám Kristus, věčný Velekněz, žil své poslání až k oběti kříže ve stavu panictví, poskytuje pevný opěrný bod k pochopení tradice latinské církve v této věci. Proto nestačí chápat celibát z čistě funkčních hledisek. Vždyť představuje zvláštní způsob připodobnění se životnímu stylu samého Krista. Taková volba má především snubní charakter. Je to ztotožnění se Srdcem Krista jako Ženicha, který dává svůj život za Nevěstu. V jednotě s velkou církevní tradicí, s 2. Vatikánským koncilem[76] a s mými předchůdci v Petrově úřadu[76] potvrzuji krásu a význam kněžského života v celibátu jako významné znamení plné a výlučné oddanosti Kristu, církvi a Božímu království, a proto potvrzuji jeho závazný charakter pro latinskou tradici. Kněžský celibát žitý ve zralosti, radosti a oddanosti je obrovským požehnáním pro církev i společnost.

Nedostatek kněží a pastorace povolání

25. V souvislosti se spojením kněžského svěcení a eucharistie se synoda blíž zabývala nesnázemi, do nichž upadají některé diecéze v souvislosti s nedostatkem kněží. Dochází k tomu nejen v některých oblastech první evangelizace, nýbrž i v mnoha zemích s dlouhou křesťanskou tradicí. Jistě hodně napomáhá k řešení problému vyváženější rozmístění kněží. Proto je nutno usilovat o detailní senzibilizaci. Biskupové by měli zapojit do pastoračních potřeb instituty zasvěceného života a nová církevní sdružení při respektování jejich charismatu a vybízet členy kléru k větší disponibilitě, aby sloužili církvi tam, kde je zapotřebí i za cenu obětí[78]. Kromě toho se na synodě diskutovalo o pastoračních opatřeních, která je nutno udělat, aby se podporovala, především u mladých, otevřenost pro kněžské povolání. Tuto situaci nelze řešit pouze pragmaticky. Je třeba se vyhnout tomu, aby biskupové pod tlakem zcela pochopitelných starostí, plynoucích z nedostatku kněží, přestali usilovat o odpovídající rozlišování a přijímali pak kandidáty, kteří nemají nutné předpoklady ke specifickému vzdělání a ke svěcení[79]. Nedostatečně formovaný klérus, který by byl připuštěn ke svěcení bez patřičného rozlišování, by mohl stěží vydávat svědectví, které je s to vzbuzovat u druhých přání jít velkodušně za hlasem Krista. Do pastorace povolání se totiž musí zapojit celá křesťanská komunita v každém svém prostředí[80]. Tato detailní pastorační práce přirozeně zahrnuje senzibilizaci rodin, které jsou často lhostejné k případnému kněžskému povolání nebo je přímo odmítají. Mají se velkodušně otevírat daru života a vychovávat děti k tomu, aby ochotně plnili Boží vůli. Krátce: Především je zapotřebí mít odvahu přiblížit mladým radikálnost následování Krista a ukázat jim jeho přitažlivost.

Vděčnost a naděje

26. A nakonec je nutné s větší vírou a nadějí důvěřovat v iniciativu Boha. I když se v některých oblastech zaznamenává nedostatek kněží, nesmí nikdy chybět důvěra, že Kristus bude i nadále vzbuzovat muže, kteří zanechají všeho a budou se plně věnovat slavení posvátných tajemství, kázání evangelia a pastorační službě. Při této příležitosti bych rád vyjádřil vděčnost celé církve všem biskupům a kněžím, kteří plní své poslání s věrnou oddaností a plným nasazením. Dík církve patří přirozeně i jáhnům, kteří nepřijali vkládání rukou ke kněžství, nýbrž ke službě[81]. Na doporučení synodálního shromáždění se obracím s poděkováním na kněze ?fidei donum?, kteří ve službách misijního poslání církve kompetentně a s velkodušnou oddaností budují společenství tím, že mu hlásají Boží slovo a lámou chléb života, aniž by šetřili své síly[82]. Je nutno děkovat Bohu za mnohé kněze, kteří snášeli utrpení až k oběti svého života, aby sloužili Kristu. Na nich se zjevuje jazykem skutků, co to znamená být bezvýhradně knězem. Jsou to strhující příklady, které mohou mnoho mladých zapálit, aby následovali Krista a právě tak nalezli pravý život.

V. EUCHARISTIE A MANŽELSTVÍ

Eucharistie, svátost sňatku

27. Eucharistie, svátost lásky, má zvláštní vztah k lásce mezi mužem a ženou, spojených manželstvím. Prohloubit tento vztah je nutné právě v naší době[83]. Papež Jan Pavel II. mnohokrát potvrdil snubní charakter eucharistie a její zvláštní vztah ke svátosti manželství: ?Eucharistie je svátost vykoupení. Je to svátost ženicha a nevěsty?[84]. Ostatně celý křesťanský život se nese ve znamení snubní lásky Krista a církve. Již křest, vstup do Božího lidu, je snubním tajemstvím; je takřka svatební koupelí, která předchází svatební hostině, eucharistii[85]. Eucharistie posiluje nevyčerpatelným způsobem nerozlučitelnou jednotu a lásku křesťanského manželství. V ní je manželské spojení silou svátosti vnitřně svázáno s eucharistickým sjednocením Krista-ženicha a církve-nevěsty (srov. Ef 5, 31-32). Oboustranný souhlas, který si v Kristu navzájem dávají ženich s nevěstou a na němž se zakládá jejich společenství života a lásky, má právě tak eucharistickou dimenzi. Vždyť v pavlovské teologii je manželská láska svátostným znamením Kristovy lásky k jeho církvi. Lásky, jež dosahuje svůj vrchol v kříži, který je výrazem jeho ?sňatku? s lidstvem a zároveň původem a středem eucharistie. Proto dává církev najevo všem, kteří svou rodinu založili na svátosti manželství, zvláštní duchovní blízkost[86]. Rodina ? domácí církev[87] - je prioritní oblast života církve, zvláště pro svou rozhodující úlohu v křesťanské výchově dětí[88]. V této souvislosti také synoda doporučila, uznat jedinečnou úlohu ženy v rodině a společnosti. Je to úloha, kterou je nutno hájit, uchovávat a podporovat[89]. Být manželkou a matkou je nezbytná skutečnost, jež nesmí být nikdy znehodnocena.

EUCHARISTIE A JEDINEČNOST MANŽELSTVÍ

28. Právě ve světle tohoto vnitřního vztahu mezi manželstvím, rodinou a eucharistií lze nahlédnout některé pastorační problémy. Věrný a nerozlučitelný svazek, který spojuje Krista s církví a jenž nachází svůj svátostný výraz v eucharistii, odpovídá původní antropologické danosti, podle níž se muž spojuje s jedinou ženou a naopak (srov. Gen 2, 24; Mt 19,5). V této myšlenkové souvislosti se synoda zabývala tématem pastorační praxe vůči těm, kteří pocházejí z kultur, v nichž se praktikuje mnohoženství, a kteří se pak setkávají s evangelizací. Takovým osobám, pokud se otevřou křesťanské víře, se musí pomáhat začlenit jejich lidský plán do radikální novosti Krista. Během katechumenátu je Kristus dosáhne v jejich specifickém postavení a volá je vzhledem k dokonalému církevnímu společenství k plné pravdě lásky po cestě nezbytného odříkání. Církev je provází pastorací něžnou a zároveň pevnou[90] především tím, že jim ukazuje světlo, v němž křesťanská tajemství dávají zazářit lidské přirozenosti a lidským citům.

EUCHARISTIE A NEROZLUČITELNOST MANŽELSTVÍ

29. Když eucharistie vyjadřuje neodvolatelnost Boží lásky v Kristu k jeho církvi, chápe se, proč ve vztahu ke svátosti manželství implikuje onu nerozlučitelnost, po níž žádná pravá láska nemůže netoužit touží[91]. Proto je více než oprávněná pastorační pozornost, kterou synoda věnovala bolestným situacím, v nichž se ocitá nemálo věřících, kteří se po svátostném sňatku dali rozvést a uzavřeli nové spojení. Jde o hodně složitý a svízelný pastorační problém, o pravou metlu dnešního společenského prostředí, která v rostoucí míře postihuje i katolické kruhy. Pastýři jsou z lásky k pravdě zavázáni přesně rozlišovat různé situace, aby mohli dotyčným věřícím přiměřeným způsobem pomáhat[92]. Biskupská synoda potvrdila praxi církve, zakládající se na Písmu svatém (srov. Mt 10, 2-12), nepřipouštět ke svátostem rozvedené, kteří znovu uzavřeli sňatek, protože jejich stav a jejich životní poměry objektivně odporují onomu spojení mezi Kristem a církví, které je v eucharistii oznámeno a uskutečněno. Rozvedení, kteří znovu uzavřeli sňatek, však navzdory své situaci nadále patří církvi, která je doprovází se zvláštní pozorností a přeje si, aby, pokud je to možné, pěstovali křesťanský životní styl účastí na mši svaté, i když bez příjímání Těla Páně, nasloucháním Božímu slovu, eucharistickou adorací, modlitbou, účastí na životě společenství, důvěryplným rozhovorem s knězem nebo s duchovním vůdcem, oddaně konanou blíženskou láskou, skutky pokání a nasazením při výchově dětí.
Kde se vynoří oprávněné pochyby o platnosti svátostně uzavřeného manželství, musí se podniknout potřebné kroky a prozkoumat jeho základy. Pak je zapotřebí při plném dodržování kanonického práva[93] zajistit, aby byly na daném území k dispozici církevní soudy, které mají pastorační charakter a jednají korektně a rychle[94]. Pro plynulý pracovní postup církevních soudů je zapotřebí, aby každá diecéze měla dostačující počet příslušně vzdělaných osob. Připomínám, že je ?naléhavou povinností stále více přibližovat věřícím institucionální působení těchto církevních soudů?[95]. Je nutné vyhnout se takovému pojetí pastorační péče, které by odporovalo církevnímu právu. Mělo by se spíše vycházet z předpokladu, že základním styčným bodem mezi právem a pastorací je láska k pravdě. Ta totiž není nikdy abstraktní, nýbrž zapadá do lidské a křesťanské cesty každého věřícího[96]. Tam kde manželství nakonec anulováno není a existují objektivní podmínky nezvratnosti daného soužití, církev tyto věřící povzbuzuje, aby svůj vztah žili podle požadavků Božího zákona jako přátelé, jako bratr a sestra. Pak se mohou ? při respektování osvědčené církevní praxe ?opět účastnit eucharistické hostiny. Aby byla taková cesta možná a stala se plodná, musí být podporována duchovními správci a vhodnými církevními iniciativami; přitom je každopádně nutné vyhnout se žehnání takových vztahů, aby nevznikal mezi věřícími zmatek ohledně hodnoty manželství[97].
Tvář v tvář složitosti kulturního kontextu, v němž církev v mnoha zemích žije, synoda doporučila, aby byla věnována maximální pastorační péče přípravě snoubenců a předběžnému prověřování jejich přesvědčení o neodvolatelnosti závazků nutných pro planost manželství. Důkladným rozlišováním v této věci se lze vyhnout tomu, aby mladí lidé byli vedeni emotivními podněty a povrchními důvody k převzetí odpovědnosti, které pak nedokážou dostát[98]. Dobro, které církev i celá společnost očekává od manželství a na něm založené rodiny, je příliš velké, než aby se v této pastorační oblasti neudělalo všechno, co je možné. Manželství a rodina jsou instituce, jež musí být podporovány a hájeny proti každému zkreslování jejich základní pravdy, neboť každá škoda, kterou trpí, je ve skutečnosti zraněním lidského soužití jako takového.

EUCHARISTIE A ESCHATOLOGIE

Eucharistie - dar putujícímu člověku

30. Jako je pravda, že svátosti jsou skutečností, která patří církvi putující v čase[99] směrem k plnému zjevení vítězství zmrtvýchvstalého Krista, tak je také pravda, že dostáváme - zvláště v eucharistické liturgii ? předchuť eschatologického naplnění, k němuž směřuje každý člověk a celé stvoření (srov. Řím 8, 19nn). Člověk je stvořen pro skutečné a věčné štěstí, které může dát pouze Boží láska. Avšak naše narušená svoboda by se ztratila, kdyby nebylo možné zakoušet již nyní něco z budoucího naplnění. Každý člověk může jít správným směrem jedině tehdy, směřuje-li ke konečnému cíli. Tímto posledním cílem je ve skutečnosti sám Kristus, Pán, Vítěz nad hříchem a smrtí, který je pro nás zvláštním způsobem přítomen v eucharistické oběti. Ačkoliv jsme tedy ještě ?cizinci a přistěhovalci (1 Petr 2, 11) na tomto světě, máme ve víře podíl na plnosti vzkříšeného života. Tím, že eucharistická hostina zjevuje svou silně eschatologickou dimenzi, přichází na pomoc naší putující svobodě.

Eschatologická hostina

31. Když přemýšlíme o tomto tajemství, můžeme říci, že se Ježíš svým příchodem vyšel vstříc očekávání, jež bylo živé v izraelském lidu, přítomno v celém lidstvu a konec konců i v samotném stvoření. Tím, že se sám daroval, objektivně otevřel eschatologickou dobu. Kristus přišel, aby shromáždil rozptýlený Boží lid (srov. Jan 11, 52) a jasně projevil svůj úmysl, shromáždil společenství smlouvy, aby splnil přislíbení daná otcům (srov. Jer 23, 3; 31,10; Lk 1, 55.70). Povoláním Dvanácti ? podle 12 izraelských kmenů ? a v úkolu, který jim svěřil při Poslední večeři před svým vykupitelským utrpením, aby slavili jeho památku, Ježíš ukázal, že chtěl příkaz přenést a na jím založené společenství, aby bylo znamením a nástrojem v něm započatého eschatologického shromáždění. Proto se v každé eucharistické oběti svátostným způsobem uskutečňuje eschatologické setkání Božího lidu. Eucharistická hostina je pro nás skutečným předjímáním konečné slavnostní hostiny, kterou předpovídali proroci (srov. Iz 25, 6-9) a v Novém zákoně je popsána jako svatební hostina Beránka (Zj 19, 7-8); má být slavena v radosti společenství svatých[100].

Modlitba za zemřelé

32. Slavení eucharistie, kterým zvěstujeme Pánovu smrt, vyznáváme jeho vzkříšení a čekáme na jeho příchod, je zárukou budoucí slávy, v níž bude oslaveno i naše tělo. Když slavíme památku naší spásy, posiluje se v nás naděje na zmrtvýchvstání těla a na možnost, že se setkáme tváří v tvář s těmi, kteří nás předešli ve znamení víry. Z tohoto hlediska bych rád spolu se synodálními otci připomenul všem věřícím, jak je důležitá přímluvná modlitba ? zvláště slavení mše svaté ? za zemřelé, aby očištěni mohli dospět k blaženému patření na Boha[101]. Objevíme-li znovu eschatologický rozměr, který v sobě má slavená nebo adorovaná eucharistie, budeme na naší cestě podpíráni a potěšováni nadějí slávy (srov. Řím 5,2; Tit 2,13).

EUCHARISTIE A PANNA MARIA

33. Ze vztahu mezi eucharistií a jednotlivými svátostmi a z eschatologického významu svátostných tajemství vystupuje profil křesťanské existence v své celistvosti. Je to existence, povolaná být v každém okamžiku duchovní bohoslužbou, obětí, která se líbí Bohu. A třebaže jsme všichni ještě na cestě k plnému dovršení své naděje, neznamená to, že nemůžeme již nyní vděčně uznávat, že všechno, co nám Bůh daroval, dosáhlo svého naplnění v Panně Marii, Matce Boží a naší Matce. Její Nanebevzetí s tělem a duší je pro nás znamením jisté naděje, nakolik nám, poutníkům v čase, ukazuje onen eschatologický cíl, který nám svátost eucharistie dává již nyní okoušet.
Na Nejsvětější Panně vidíme v dokonalém uskutečnění také svátostný způsob, kterým Bůh dosahuje člověka, vtahuje ho do své spásonosné iniciativy a zcela naplňuje. Od Zvěstování až do události Letnic se Maria z Nazaretu ukazuje jako osoba, jejíž svoboda je bezvýhradně ochotná vůči Boží vůli. Její Neposkvrněné Početí se zjevuje v nepodmíněné poddajnosti božskému Slovu. Její poslušná víra formuje každý okamžik jejího života ve vztahu k Božímu jednání. Jako naslouchající Panna žije v dokonalé shodě s Boží vůlí, uchovává ve svém srdci slova, jež k ní od Boha přicházejí a tím, že je skládá jako kamínky do mozaiky, učí se je hlouběji chápat (srov. Lk 2, 19.51). Maria je silně věřící; s důvěrou se odevzdává do rukou Boha; odevzdává se jeho vůli[102]. Toto tajemství sílí až do úplného zapojení do Ježíšova vykupitelského poslání. 2. Vatikánský koncil prohlásil, že ?blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila. A nakonec, když Ježíš Kristus umíral na kříži, dal ji za matku učedníkovi těmito slovy: ?Ženo, to je tvůj syn?[103]. Od Zvěstování až po kříž je Maria tou, která přijímá Slovo ? Slovo, které v ní přijalo tělo a nakonec oněmělo v tichu smrti. Ona potom přijímá do své náruči bezduché tělo toho, který Svoje opravdu miloval ?až do krajnosti? (Jan 13, 1).
Proto se také my pokaždé, když při slavení eucharistie přijímáme Tělo a Krev Krista, obracíme na ni, která s plným souhlasem přijala oběť Krista za celou církev. Synodní otcové právem stvrdili, že ?Maria otevírá účast církve na Kristově oběti?[104]. Ona - Neposkvrněná - bezpodmínečně přijímá Boží dar a tímto způsobem má účast na díle spásy. Maria z Nazaretu, ikona rodící se církve, je předobrazem toho, jak má každý z nás přijímat dar, jímž se v eucharistii stává sám Ježíš.

POKRAČOVÁNÍ EXHORTACE je ZDE

[97] Srov. ibid.

[98] Srov. Ibid.

[99] Srov.2.Vatikánský koncil dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, 48

[100] Srov. Propositio 3.

[101] Rád bych zde připomněl slova plná naděje a útěchy, která nacházíme v druhé eucharistickém kánonu: ?Pamatuj také na naše bratry a sestry, zesnulé v naději ve vzkříšení, a na všechny, kdo zemřeli v tvém slitování; přijmi je do svého světla, ať vidí tvou tvář.?

[102] Srov. Benedikt XVI. Homilie (8. prosince 2005): AAS 98 (2006) 15-16

[103] Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, 58

[104] Propositio 4

Další články z podrubriky Encykliky, exhortace