Drazí bratři a sestry,
Ruský spisovatel Lev Tolstoj vypráví v jedné krátké povídce o přísném vládci, který se obrátil na své kněze a mudrce s tím, aby mu ukázali Boha, aby ho mohl spatřit. Mudrci nebyli s to splnit jeho přání. Až přišel jeden pastýř, který se právě vracel z pastvin, a nabídl se, že vezme úkol kněží a mudrců na sebe. Král se od něj dozvěděl, že jeho oči nestačí k tomu, aby viděl Boha. Chtěl tedy alespoň vědět, co Bůh dělá. ?Abych mohl na tuhle otázku odpovědět ? řekl pastýř vládci ? musíme si vyměnit oděv.? Váhavě, ale puzen zvědavostí na očekávanu odpověď, vládce přitakal. Svůj královský šat dal pastýři a nechal si obléci prostý oděv chudého člověka. A záhy přišla i odpověď: ?Právě toto činí Bůh.? Vskutku, Boží Syn ? pravý Bůh z pravého Boha ? opustil svou božskou nádheru: ?sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se... až k smrti na kříži? (srov.
Fil 2, 6ad). Jak říkají Otcové, Bůh uzavřel
sacrum commercium, posvátnou výměnu: vzal na sebe to, co je naše, abychom my mohli dostat to, co je jeho ? stát se podobní Bohu.
Sv. Pavel používá obraz oděvu pro událost křtu: ?vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista? (Gal 3,27). Právě to se děje ve křtu; oblékáme se v Krista, On nám dává svůj šat, který ale není něčím vnějším. Znamená to, že vstupujeme do existenciálního společenství s Ním, že jeho a naše bytí splývá, proniká se navzájem. ?Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus? ? tak Pavel v Listu Galaťanům (2,20) popisuje událost svého křtu. Kristus si vzal na sebe náš oděv: bolest a radost lidské bytosti, hlad, žízeň, únavu, naději a zklamání, strach ze smrti, všechny naše úzkosti až k smrti. A nám dal svůj ?oděv?. To, co je v Listu Galaťanům vyjádřeno jako prostá ?skutečnost? křtu ? dar nového bytí ? představuje Pavel v Listu Efezanům jako trvalý úkol: ?máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života ... [a] obléci člověka nového, který je stvořen podle Boha jako skutečně spravedlivý a svatý. Proto nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece k sobě všichni jako údy. Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu...? (Ef 4, 22-26).
Tato teologie křtu se znovu a s novou naléhavostí vrací při kněžském svěcení. Tak jako při křtu dochází ?k výměně oděvu?, k výměně osudu, k novému existenciálnímu společenství s Kristem, tak také v kněžství dochází k jisté výměně. Při vysluhování svátostí kněz totiž jedná a mluví ?in persona Christi?. V posvátných tajemstvím nereprezentuje sebe sama a ve své řeči nevyjadřuje sebe sama, ale mluví za Jiného ? za Krista. Právě ve svátostech se ukazuje naléhavým způsobem, co to znamená být knězem, to, co jsme vyjádřili svým ?Adsum ? jsem připraven? při kněžském svěcení: já jsem zde, abys ty mohl se mnou disponovat. Dáváme se k dispozici Tomu, který ?umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě...? (2 Kor 5,15). Dát se k dispozici Kristu znamená, že se necháme vtáhnout do jeho ?za všechny?, když totiž budeme s Ním, můžeme vkutku být ?pro všechny.?
In persona Christi ? v okamžiku kněžského svěcení Církev činí viditelný a hmatatelný navenek také onen ?nový oděv?, když nás obléká do liturgického roucha. Tímto vnějším gestem chce zdůraznit vnitřní událost a úkol, který z ní plyne: obléci se v Krista, dát se Mu jako On se dal nám. Událost tohoto ?oblékání se v Krista? se opakuje při každé Mši svaté skrze oblékání liturgických rouch. Když je bereme na sebe, musí to být něčím víc než jen vnější skutečností, je to vždy nové vstupování do ?ano? našeho pověření, do onoho křestního ?už ne já?, které nám kněžské svěcení dává novým způsobem a které od nás zároveň vyžaduje. To, že stojíme u oltáře v liturgickém rouchu má pro ostatní zviditelňovat, že tu jsme ?v osobě někoho Jiného.? Kněžská roucha, tak jak se během času vyvinula, jsou hlubokým symbolickým výrazem toho, co znamená kněžství. Proto bych chtěl, drazí spolubratři, vysvětlit v tento Zelený čtvrtek podstatu kněžské služby skrze interpretaci liturgických parament, na nichž se ukazuje, co to znamená ?obléci se v Krista?, mluvit a jednat in persona Christi.
Oblékání kněžských rouch kdysi doprovázely modlitby, které nám pomáhají lépe pochopit jednotlivé prvky kněžské služby. Začněme od humerálu (amictus). V minulosti ? a v mnišských řádech ještě dnes ? se kladl nejprve na hlavu, na způsob jakési kapuce, jako symbol kázně smyslů a myšlenek, která je nutná pro správné sloužení mše svaté. Myšlenky nesmějí těkat sem a tam po starostech a očekáváních mé každodennosti. Smysly nesmějí být přitahovány tím, co by se tam, uvnitř kostela, chtělo náhodně zmocnit očí a uší. Mé srdce se má poddajně otvírat Božímu slovu, být usebráno v modlitbě Církve, aby má mysl získávala orientaci ze slov hlásání a z modlitby. A pohled mého srdce musí být upřen k Pánu, který je uprostřed nás, právě v tom spočívá ars celebrandi ? správný způsob slavení. Jsem-li s Pánem, tehdy ve svém naslouchání, mluvení a jednání vtahuji také lidi do společenství s Ním.
Texty modliteb, které vykládají význam alby a štoly jdou stejným směrem. Evokují slavnostní šat, který dal otec marnotratnému synovi, když se vrátil domů celý odraný a špinavý. Když přistupujeme k liturgii, abychom jednali v Kristově osobě, pociťujeme všichni, jak daleko jsme od Něho, kolik špíny je v našem životě. Jedině on nám může dát sváteční šat, učinit nás hodnými předsedat jeho stolu, být v jeho službě. Proto ony modlitby připomínají také slova Apokalypsy, podle níž roucha sto čtyřiačtyřiceti tisíc vyvolených nebyla hodná Boha jejich zásluhou. Janovo Zjevení komentuje, že si roucho vyprali v Beránkově krvi a že se tak stalo bělostným jako světlo (srov. Zj 7,14). Už od malička mi vrtalo hlavou, že přece když se něco vypere v krvi, rozhodně to nebude bílé! Odpověď zní: ?Beránkova krev? je láska ukřižovaného Krista. Právě tato láska činí náš špinavý oděv bělostným, našeho zatemnělého ducha činí pravdivým a osvíceným a nás samé - navzdory našim temnotám ? proměňuje ?v Pánovo světlo.? Když oblékáme albu, musíme si připomínat: On trpěl také za mě. A jedině proto, že jeho láska je větší než všechny mé hříchy, jej mohu reprezentovat a být svědkem jeho světla.
Spolu s tímto světelným oděním, které nám Pán dal ve křtu a novým způsobem v kněžském svěcení, můžeme pomýšlet také na svatební oděv, o němž mluví v podobenství o Boží hostině. V homiliích sv. Řehoře Velikého jsem našel k této věci úvahu, která stojí za zmínku. Řehoř rozlišuje mezi verzemi podobenství u Lukáše a u Matouše. Je přesvědčen, že Lukášovo podobenství mluví o eschatologické svatební hostině, zatímco ? podle něj ? verze zachovaná u Matouše má předjímat svatební hostinu v liturgii a v životě Církve. U Matouše ? a pouze u Matouše ? totiž král přichází do zaplněného sálu, aby spatřil své hosty. A v onom množství přítomných najde také hosta, který nemá svatební šat a který je pak vykázán do temnot. Řehoř se na tomto místě ptá: ?Jaký oděv mu to chyběl? Všichni, kdo jsou shromážděni v Církvi, obdrželi nový šat křtu a víry, jinak by nebyli v Církvi. Co mu tedy ještě chybí? Jaký svatební šat musí být ještě přidán?? A tento papež odpovídá: ?Šat lásky?. Bohužel mezi jeho hosty, kterým daroval nový šat, bělostný oděv znovuzrození, král shledává některé, kteří neoblékají purpurový oděv dvojí lásky ? k Bohu a k bližnímu. ?V jakém stavu chceme přistoupit k nebeské slavnosti, neoblékáme-li svatební šat ? tedy lásku, která jedině nás může učinit krásnými??- ptá se papež. Člověk bez lásky je vnitřně temný. Vnější temnoty, o nichž mluví evangelium, jsou odrazem vnitřní slepoty srdce (srov. Hom. 38, 8-13).
Teď, když se připravujeme na slavení mše svaté, musíme se ptát, zda neseme tento oděv lásky. Prosme Pána, aby od nás vzdálil každé nepřátelství v našem nitru, aby nám vzal každý pocit soběstačnosti a opravdu nás oblékl do šatu lásky, abychom byli lidmi světla, kteří nepatří temnotám.
Na závěr ještě několik slov k ornátu (casuli). Tradiční modlitba k oblékání ornátu v něm vidí Pánovo jho, které nám kněžím bylo nasazeno. Připomíná slova, jimiž Ježíš vybízí k přijetí jeho jha a k učení se od Něho, který je ?mírný a pokorného srce? (Mt 11, 29). Nést Pánovo jho znamená především učit se od Něho. Být vždy připraveni dát se k Němu do učení. Od Něho se musíme učit mírnosti a pokoře ? Boží pokoře, která se ukazuje v jeho lidství. Sv. Řehoř Naziánský si jednou položil otázku, proč se Bůh chtěl stát člověkem. Nejdůležitější a pro mě nejvýznamnější část jeho odpovědi zní: ?Bůh si chtěl sám uvědomit, co pro nás znamená poslušnost a chtěl všechno proměřit na základě svého utrpení a vynalézavostí své lásky k nám. Takto On může poznat přímo na sobě samém to, co zakoušíme ? kolik se po nás žádá a kolik shovívavosti potřebujeme ? počítaje naše slabosti na základě svého utrpení.? (Disc. 30; Disc. Teol. IV, 6) Někdy by se nám chtělo říci Ježíšovi: Pane, tvé jho není vůbec lehké, ba dokonce je strašně těžké na tomto světě. Když ale pak pohlédneme na Něj, který nesl všechno, který na sobě zakusil tíži poslušnosti, slabost, bolest, všechnu temnotu, naše nářky utichnou. Jeho jhem je milovat s Ním. Čím víc milujeme Jeho a spolu s Ním se stáváme lidmi, kteří milují, tím lehčí se nám stává jeho zdánlivě těžké jho.
Prosme Ho o pomoc, abychom se spolu s Ním stávali lidmi, kteří milují, abychom tak stále více zakoušeli, jak krásné je nést jeho jho. Amen.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
