Dnešní statio připadá na kostel nedaleko Lateránu, na křižovatce via Merulana a Labicana. Zasvěcen je dvěma mučedníkům, jejichž jména známe z římského kánonu, sv. Marcelinovi a Petrovi. Passio, příběh jejich heroické smrti, vypráví o knězi Marcelinovi a exorcistovi Petrovi jako o neohrožených svědcích víry z doby císaře Diokleciána. I po svém uvěznění povzbuzovali svým příkladem ostatní křesťany a nejen ty. Nabídli dokonce svému žalářníkovi, jistému Arthemisiovi, že uzdraví jeho nemocnou dceru. Vida je v poutech, vysmál se jim s tím, ať je jejich Bůh nejdřív vysvobodí, je-li dostatečně silný. Uprostřed noci byli Marcelinus a Petrus zázračně vysvobozeni a přišli k Arthemisiovi. Žalářníkova rodina pak přijala křest a spolu s ní tři sta dalších, kteří uvěřili.
Krátce na to Marcelinus a Petrus zemřeli mučednickou smrtí na místě zvaném
Selva Nera, Černý les. Přestože se o místě jejich smrti neměl nikdo dozvědět, křesťané je přenesli do katakomb při třetím milníku staré via Labicana (dnes via Casilina), které napříště měly nést jejich jméno.
Císař Konstantin postavil nad jejich hrobem baziliku a mauzoleum pro svou matku, sv. Helenu. V 9. století věnoval Papež Řehoř IV. relikvie Eginhardovi, někdejší pravé ruce Karla Velikého. A tak se římští mučedníci dostali do opatství v německém Seligenstadt v Hessensku.
Stationální bohoslužby se ale slaví v kostele uvnitř městských hradeb. Původní bazilika patřila mezi prastaré tituly, nesla jméno titulus Nicomedis (podle zápisu ze Synody Papeže Symmacha v roce 499). Přestože byla rekonstruována ve 13. století za Alexandra IV (1254-1261), z její původní podoby se nic nezachovalo. Na jejím místě dal Klement XI (1700-1721) od základu vybudovat nový chrám nad půdorysem řeckého kříže, aby památka Marcelina a Petra zůstala ve Městě zachována.
Další články z podrubriky Postní zastavení
odeslat článek
vytisknout článek
