Drazí bratři a sestry,
v uplynulých měsících jsme meditovali o jednotlivých apoštolech a prvních svědcích křesťanské víry, kteří jsou zmíněni v novozákonních spisech. Nyní zaměříme naši pozornost na apoštolské otce, to znamená na první a druhou, po-apoštolskou generaci v Církvi. Můžeme se tak podívat jak začínalo putování Církve v dějinách.
Svatý Klement, římský biskup posledních let prvního století, je třetím Petrovým nástupcem po Linovi a Klétovi. Nejdůležitější svědectví o jejich životě máme od svatého Ireneje, který byl do roku 202 biskupem v Lyonu. Ten dosvědčuje, že Klement ?viděl apoštoly?, ?setkal se s nimi?, ?slyšel jejich kázání a měl před očima jejich tradici? (
Adv. Haer. 3,3,3). Pozdější svědectví ze 4. až 6. století připisují Klementovi titul mučedníka.
Autorita a prestiž tohoto římského biskupa byly takové, že mu bylo připsáno několik spisů, ale jediným dílem, jehož autorství mu určitě patří, je List Korinťanům. Eusebius z Cesareje, velký ?archivář? počátků křesťanství, jej představuje těmito slovy: ?Od Klementa máme jeden, všeobecně uznávaný jako pravý list obzvláště obdivuhodného obsahu. Napsal jej ve jménu římské církve korintské církvi... a je jak dříve tak až doposud veřejně předčítán? (
Hist. Eccl. 3,16). Tento dopis si získal vážnost takřka kanonickou. Na začátku tohoto ? řecky psaného ? listu si Klement stěžuje na ?protivenství, která nás tak náhle a rychle za sebou postihla? (1,1) a která mu zabránila vyslovit se dříve. Těmito ?protivenstvími? se myslí Domitiánovo pronásledování, a proto musí datum sepsání listu spadat do doby, která následovala bezprostředně po smrti císaře a po skončení pronásledování, tzn. hned po roce 96.
Klementova intervence ? stále ještě v prvním století ? byla vyvolána závažnými problémy, které dolehly na Církev v Korintu: presbyteři komunity byli totiž sesazeni některými mladšími odpůrci. Svízelnou záležitost pak znovu připomíná svatý Irenej, který píše: ?Za časů Klementa, kdy došlo k nemalému střetu mezi bratřími v Korintu, poslala Církev v Římě důležitý dopis do Korintu, aby je usmířila, obnovila jejich víru a předala tradici, kterou nedávno sama přijala od apoštolů? (Adv. Haer. 3,3,3). Mohli bychom tedy říci, že tento list představuje první výkon římského Primátu po smrti svatého Petra. Klementův list přebírá témata drahá svatému Pavlovi, který Korinťanům adresoval dva listy, a to zejména teologickou, stále aktuální dialektiku indikativu spásy a imperativu morálního nasazení. Především je to radostná zvěst, která zachraňuje. Pán nás předchází a obdarovává odpuštěním, dává nám svou lásku, milost, že jsme křesťané, jeho bratři a sestry. Je to zvěst, která naplňuje naše životy radostí a dává jistotu našemu jednání: Pán nás stále předchází svou dobrotou a dobrota Páně je vždycky větší než všechny naše hříchy. Je však třeba, abychom s obdrženým darem důsledně nakládali a odpovídali na zvěst spásy velkodušnou a odvážnou cestou konverze. Novinkou vzhledem k pavlovskému modelu je to, že Klement klade za část věroučnou a praktickou, jež byly ve všech pavlovských listech konstitutivní, také ?velkou modlitbu?, kterou se list končí.
Bezprostřední okolnosti listu otevírají římskému biskupovi možnost obsáhle se vyjádřit k identitě Církve a jejího poslání. Jsou-li v Korintu zlořády, poznamenává Klement, je třeba hledat jejich důvod v oslabení lásky a dalších nezbytných křesťanských ctností. Proto vybízí věřící k pokoře a bratrské lásce, dvěma skutečně konstitutivním ctnostem bytí v Církvi: ?Staňme se dědici toho, co je svaté?, připomíná, ?učiňme vše pro naši svatost? (30,1). Římský biskup nejprve připomíná, že samotný Pán ?stanovil sám svou nejvyšší vůlí kde a prostřednictvím koho chce konat oběti i pobožnosti. Vše má být konáno s opravdovou zbožností, aby to bylo jemu příjemné. Blažení kdo konají oběť ve stanovené době, ti jsou mu milí. Předepsány jsou úkony veleknězi, určen je úkon kněžím, i levité mají svou službu. Laik je vázán předpisy určenými pro laiky" (40,1-5). Stojí zde za zmínku, že v tomto listu z konce 1.století se poprvé křesťanské literatuře vyskytuje řecký termín laikos, který označuje ?člena laos?, tzn. ?lidu Božího?.
Klement tak předkládá své pojetí Církve ve vztahu k liturgii starozákonního Izraele. Je shromážděna ?jediným Duchem lásky vylitého na nás?, který vane rozličnými údy Kristova Těla, v němž všichni, sjednoceni bez jakéhokoli rozdělení, jsme ?jeden údem druhého? (46,6-7). Zřetelné rozlišení mezi ?laikem? a hierarchií nevyjadřuje žádný protiklad, ale pouze organickou souvislost těla, organismu s jeho různými funkcemi. Církev totiž není místem zmatku a anarchie, kde si každý může kdykoliv dělat co chce. V tomto strukturovaně členěném organismu každý plní svůj úkol podle povolání, kterého se mu dostalo. V souvislosti s hlavami jednotlivých společenství Klement jasně vysvětluje nauku o apoštolské posloupnosti. Normy, které ji regulují, jsou v podstatě odvozeny od Boha samého. Otec poslal Ježíše Krista, který pak poslal Apoštoly. Oni pak určili první hlavy jednotlivých společenství a stanovili, aby po nich nastoupili jiní mužové hodní toho úřadu. Všechno se tedy děje ?v krásném řádu podle Boží vůle? (42). Těmito slovy, těmito výroky svatý Klement zdůrazňuje, že Církev má svátostnou a nikoli politickou strukturu. Jednání Boha, který nám v liturgii vychází vstříc, předchází našim rozhodnutím a našim pojmům. Církev je především darem Boha a nikoli naším výtvorem, a tato svátostná struktura proto nezaručuje pouhé všeobecné zřízení, ale také toto prvenství Božího daru, který je nám všem zapotřebí.
Závěrečná ?velká modlitba? dává předcházející argumentaci kosmický rozlet. Klement chválí Boha a děkuje mu za jeho podivuhodnou prozřetelnost lásky, která stvořila svět a pokračuje v jeho záchraně a posvěcování. Zvláštní význam tu dostává přímluva za vládce. Po textech Nového zákona představuje nejstarší modlitbu za politické instituce. Těsně po perzekucích se křesťané, vědomi si toho, že další pronásledování bude následovat, nepřestávají modlit právě za ty autority, které je nespravedlivě soudily.. Důvod je především kristologický: je třeba se modlit za pronásledovatele tak, jako to činil Ježíš na kříži. Tato modlitba však obsahuje také učení, kterým se po dlouhá staletí řídí postoj křesťanů k politice a ke Státu. Modlitbou za vládnoucí autority Klement uznává legitimitu politických institucí podle Bohem stanoveného řádu a současně vyjadřuje starost o to, aby Bůh milostivě řídil vůli těchto autorit, aby ?vládly v pokoji, míru a milosrdenství? (61,2). Císař není všechno. Objevuje se tu jiná suverenita, jejíž původ a podstata nejsou z tohoto světa, ale ?shůry?: je to Pravda, které i vzhledem ke Státu náleží právo slyšení.
Klementův list se tedy zaobírá četnými tématy trvalé aktuálnosti. Je o to významnější, že prezentuje péči římské Církve, předsedající v lásce všem jiným církvím, již od prvního století. Přijměme za svou v témže Duchu invokaci ?velké modlitby?, ve které římský biskup mluví jménem celého světa: ?Pane, ukaž svou tvář, abychom mohli konat dobro. Chraň nás mocnou rukou? Velebíme Tě skrze velekněze a ochránce našich duší, Ježíše Krista, skrze něhož budiž Tobě sláva a moc, nyní i po všechna pokolení a na věky věků. Amen.? (60-61).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
