Vatikán. Čtvrtý den duchovních cvičení ve Vatikánu zahájil kard. Biffi meditací o Církvi, přičemž položil důraz na potřebu dívat se na Církev v jejím věčném významu, tedy na tzv. anagogický výklad, tzn. směřující vzhůru, k nebeské vlasti. Zvlášťě dnes, poznamenal, je třeba opětovně vydobývat radost a hrdost, plynoucí z církevní příslušnosti. V Církvi se nepochybně projevují zářivé příklady svatosti, hrdinství a krásy, ale nechybějí v ní ani pokleslé projevy, vlastní různorodým světským spolkům. Někdy se nám dokonce zdá, že Církev je poražena a zdeptána, což nás naklání ke zbabělosti. Právě proto je třeba Církev vidět anagogicky, v jejím věčném významu. Nejprve je třeba si v Písmu všimnout toho, pokračoval dál exercitátor, že malicherné tahanice a půtky se v Církvi projevovaly v samotných jejích počátcích. Ani Církev v Jeruzalémě se netěšila vždy a všude stoprocentní přízní všech církevních obcí. Kard. Biffi to pak doložil mnoha příklady ze sv.Lukáše, ze sv.Petra a sv.Pavla. Ti všichni se ve svém popisu faktů z života církevního společenství nikdy nevyhýbali jeho stinným stránkám, ale vždycky hleděli na Církev zároveň s ohledem na její věčný a neměnný význam. Nejbohatším příkladem takovéhoto pohledu na církevní dění je kniha Zjevení sv.Jana, v níž autor neutěšuje Církev, pronásledovanou zvnějšku a zkoušenou uvnitř slabostí svých členů, nějakými verbálními úkony, ale vizí reality, která je v Církvi již nyní přítomna a která se v ní právě teď uskutečňuje. Kromě eschatologického čtení faktů v podobě budoucích dějinných otřesů a běsů, vyskytuje se v této knize také výklad apokalyptický, tj. zjevující pravý stav věcí tady a teď, i přes tragičnost událostí, které na Ježíšovy učedníky doléhají. Církev, končil kard. Biffi svou první meditaci, je vítězná a triumfující již nyní a ještě před tím než dojde k poslední srážce se silami zla.

Také v druhé meditaci pokračoval kard. Biffi v rozjímání o Církvi. Vyšel přitom z listu sv.Pavla Efezanům, kde se ve třetí kapitole praví, že ?knížatům a mocnostem se nyní ukázala přerozmanitá Boží moudrost skrze Církev?. Je zarážející, vyvodil odtud kard. Biffi, že andělé a mocnosti poznali přerozmanitou Boží moudrost nyní skrze Církev, vezme-li se do úvahy, že Pavel nemluví o Církvi jaká bude na konci věků, ale o Církvi jaká je nyní, v přítomnosti, a to i přesto - dodal - že Pavel dobře věděl o nesrovnalostech a slabostech církve své doby. Kard. Biffi pak zdůraznil, že je třeba rozjímat o té pravé nevěstě a tou je podle vyjádření sv.Ambrože Christus totus, tedy celý Kristus. Pouze tato úplná definice Církve se vyhne abstraktním a zkreslujícím eklesiologiím. Církev není vdova? ale Nevěsta. Omyl některých dnešních eklesiologií ? poznamenal kardinál Biffi - spočívá v tom, že pravdu bytí Církve neodvozují od jejího vztahu ke Kristu, nýbrž z nutného, ale nedostačujícího vztahu ke světu; nikoli z jejího vztahu, či takřka ztotožnění s Královstvím, ale z pouze z jejího, byť nepopiratelného, vztahu k dějinám. Jakoby se namísto fotky královny, pořizovaly jen fotky její garderoby. Rozhodující pro chápání Církve je skutečnost oboustranné lásky mezi Pánem a jeho nevěstou. To, v čem klíčí tato láska mezi Ukřižovaným Pánem a jeho Nevěstou, je církevní, a to, co stojí mimo tuto lásku, není církevní. Tento náhled pak umožňuje pochopit také svatost Církve, končil kard. Biffi druhou dopolední meditaci, protože svatost Církve je zázrakem Boží lásky, která ? jak říká sv.Ambrož ? činí z poskvrněných údů Neposkvrněnou Nevěstu.

(mig)