Při liturgii popeleční středy v bazilice sv. Sabiny na Aventinu, Benedikt XVI. připomněl jednu prastarou římskou tradici, která se z nových misálů vytratila. Jde o tzv. statia, neboli zastavení. Nejde ovšem o zastavení křížové cesty, jak by se mohlo nabízet. Kdo bude hledat dál, narazí na termín v turistickém průvodci, kde se mluví o ?stacionálních chrámech,? o místech, kde se tato zastavení o velkých svátcích a o postu konala. Ale o co tady jde?
Původ stacionálních liturgií sahá do prvních křesťanských století. V dobách, kdy se společenství křesťanů scházela po domech a podoba liturgického prostoru se teprve utvářela, bylo míst a příležitostí shromáždit se kolem biskupa nemnoho. Protože ale - jak napsal už sv. Ignác Antiochijský na konci prvního století - Ubi episcopus, ibi Ecclesia (List do Smyrny VIII,2), kde je biskup, tam je církev, bylo důležité toto společenství církve také viditelně vyjadřovat. V Římě se to dělo právě při liturgických slavnostech, kterým předsedal zdejší biskup, tedy papež. Ve čtvrtém a pátem století se papežské liturgie slavily v nově vybudovaných bazilikách: u sv. Jana na Lateránu, u sv. Petra ve Vatikánu, v bazilice nad hrobem sv. Pavla ? za hradbami, u P. Marie na Eskvilinu a u sv. Kříže Jeruzalémského na místě paláce Konstantinovy matky, císařovny Heleny, a dále v bazilice vybudované nad hrobem římského mučedníka, jáhna Vavřince, a v tzv. Basilica apostolorum, jak se tehdy nazýval chrám nad katakombami sv. Šebastiána, protože v něm na nějakou dobu v časech pronásledování našly útočiště ostatky sv. Petra a Pavla.
K těmto hlavním římským bazilikám postupem času přibývaly další kostely, často spojené s památkou významných svědků víry, až nakonec dosáhly počtu 45. Poslední dva z nich, baziliku sv. Agáty a kostel Sta Maria Nova, známější jako bazilika sv. Františky Římské na Foru Romanu, připočetl do seznamu statií papež Pius XI. v roce 1934.
Proč se těmto slavnostem říkalo právě ?statia?, zastavení? V určené dny se totiž vydávaly k místu stacionální liturgie dvě procesí. Jedno tvořili římští křesťané, kteří se předtím sešli na domluveném místě, a druhé papež se svým klérem, který se vydával na cestu ze svého paláce na Lateránu. Stacionální chrám byl tedy skutečně místem setkání, místem, kde se oba průvody zastavily ke společné bohoslužbě.
Tradice byla zachována v nezměněné podobě na popeleční středu. Procesí věřících se schází v kostele sv. Anselma a putuje do baziliky sv. Sabiny, kde se setkává s papežským průvodem. (Enchiridion indulgentiarum z roku 1968 potvrzuje částečné odpustky pro ty, kdo v den statia navštíví příslušný chrám a plnomocné pro ty, kdo se na uvedeném místě zůčastní liturgie.) Seznam postních statií sice nenajdete v Misálu, ale díky obnovenému zájmu o dobré tradice je dostupný na oficiálních Vatikánských stránkách.
Snad stojí za to ještě jednou připomenout slova Benedikta XVI. z popeleční středy:
?Tradice kostelů postních zastavení, není pouhou připomínkou minulosti, ani prázdnou anticipací budoucnosti. Naopak, má za cíl pomoci věřícím procházet vnitřní cestou, cestou konverze a smíření a dojít ke slávě nebeského Jeruzaléma, kde přebývá Bůh.?
V příštích dnech vám v závěru našich pořádů nabídneme malá zastavení na těchto místech, kde znovu ožívají stacionální bohoslužby.
Další články z podrubriky Postní zastavení
odeslat článek
vytisknout článek
