Britský velvyslanec v Maroku, Anthony Layden je skvělý diplomat i člověk. Mnoho jsem se od něho naučil a dozvěděl. Jako arabista působil před Marokem v Libanonu a nyní (2005) v Libyi. Jak je tam spokojen, nevím. Ale takový už je úděl diplomata. Teď už také vím, proč Libanon - kdysi ?Švýcarsko Blízkého východu?, - nebude už nikdy tou prosperující a pokojnou zemí. Ale to není předmětem tohoto vyprávění.
Poprvé jsme se setkali v létě 1999 v katedrále v Rabatu. Anthony i jeho krásná manželka Josefína jsou katolíci. To je mezi Brity spíše výjimka. Ale Laydenovi jsou původem Irové, kteří po několik generací žili ve Skotsku. Tak se z tohoto prvního setkání, které - jak jsem přesvědčen - nebylo náhodné, vyvinulo upřímné přátelství založené na názorové blízkosti.
Láska Britů k tanci je dobře známa. To mohla být jedna z příčin, proč Josephine uspořádala na Silvestra 1999 ples tisíciletí - ?Millenium Ball?. Byl to geniální nápad. Příští Silvestr konce tisíciletí bude totiž až za tisíc let.
Britská rezidence, kdysi, před nezávislostí Maroka britský konzulát, jedna z nejhezčích vil v Rabatu ? a to je co říci, protože ve Ville Nouvelle jsou krásné vily, především pro svou polohu - se toho večera zaplnila vznešenými hosty. A já, chlapec z Vysočiny, který se už nikdy nezbaví pocitu, že mu tak trochu čouhá sláma z bot, směl být mezi nimi. Kapela hrála evergreeny, číšníci roznášeli sekt a chlazené nápoje a bylo to ušlechtilé a nezapomenutelné. Škoda jen, že už dávno před tímto pozváním k Britům jsem přijal jiné pozvání a Nový rok 2000 jsem přivítal pod africkými hvězdami nikoli u nich, ale ve španělském klubu. Ale i ty dvě hodiny na plese tisíciletí se staly nezapomenutelnými.
A co teprve britské recepce u příležitosti královniných narozenin? Z Gibraltaru přijížděli vojáci skotského pluku v sukních a s dudami. Tito pištci pak pravidelně zvyšovali lesk slavnosti. Bylo fascinující pozorovat je, jak pochodují v sukýnkách, bubnují a dují do dud z plných plic.
Anthony byl na svou salónní klasickou arabštinu patřičně hrdý. Slavnostní projev v arabštině, ve skotském kroji - v sukýnce a s nahými koleny - si nikdy nenechal ujít a přítomní hosté, znalí tohoto jazyka, to patřičně oceňovali. Maročané totiž klasické arabštině díky egyptským seriálům rozumí, ale málokdo ji umí používat tak dobře jako franštinu. O to byl pak Anthony vždy slavnější.
Narozeniny britské panovnice se, jak známo, slaví vždy v červenci. To kvůli počasí na ostrovech. Červenec v Maroku, to je něco jiného, než červenec v Británii. Člověk v Africe v tom čase dychtivě hledá stín, protože žár je nesnesitelný a trochu se ochladí až po západu slunce.
Byl již takový podvečer. Všichni jsme hledali stín. Krásná Josephine v roli hostitelky dohlížela, aby slavnost probíhala podle všech pravidel a na úrovni, která odpovídá reprezentaci supervelmoci, kterou Spojené království stále zůstává.
Na recepcích nebývá mnoho příležitosti k dlouhým rozhovorům. Brání tomu velké množství hostí. Důležité bývá vidět a být viděn. Ale stalo se, že se Josephine, jak tak procházela mezi hosty, zastavila u skupinky ve stínu vysokých bambusů, kde jsem stál i já. Připojil jsem se k těm, kdo jí blahopřáli:
- Skvělá slavnost. A báječné počasí, Madame Josephine.
- To mě těší. Ale víte co? Už loni, při plese tisíciletí, jsem se vás chtěla zeptat: jak jste se dostal do diplomacie?
- Byl jsem po revoluci zvolen do parlamentu. A uměl jsem jazyky. Když federace zanikla, dostal jsem nabídku.
- Nikdy jste nesnil o tom, že budete diplomatem?
- To opravdu ne! Nikdy. Jsem inženýrem elektrotechniky. Vystudoval jsem obor, který mně režim dovolil studovat.
- Ach tak. Měli jsme nějaké představy o komunismu, ale vidím, že skutečnost byla ještě mnohem těžší.
- Bylo to opravdu jiné, než u vás na ostrovech. V roce 1968 jsem se jako student dostal do Německa. Tam jsem potkal stejně starého mládence, Angličana, studoval na univerzitě v Cambridge. Jmenoval se Michael. Hrál na kytaru a já také. Spřátelili jsme se. Když přišla zpráva, že do Československa vtrhly ruské tanky, plakali jsme spolu. Všichni mě přemlouvali, abych zůstal. I Michael. Připraveni pomoci byli všichni. Ale já měl bratra a sestru na univerzitě a obával jsem se, že kdybych zůstal, režim by je mohl vyhodit ze studií. Tak jsem se vrátil. Když jsme se loučili, daroval mně Mike na památku velký sešit hudby: The American Folk Songs. I s věnováním. Mám jej dodnes. Od té doby, je to 32 let, jsme se neviděli.
Tehdy jsem se ho zeptal: ?Čím chceš být, až vystuduješ, Miku? ?Diplomatem. Můj otec byl diplomat, můj dědeček byl diplomat a otec mého dědečka byl také diplomat.? Tak je tomu u vás v Británii. Víte, to my jsme první generace. Po velkých převratech se zpravidla začíná na zelené louce.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
