Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Kajícným procesím jsme vstoupili do strohého klimatu Postního období a v úvodní modlitbě eucharistické slavnosti jsme před chvílí prosili, aby Pán pomohl křesťanskému lidu ?zahájit úsilí o svou duchovní obnovu, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro? (Vstupní modlitba). Před přijetím popelce si znovu vyslechneme jasnou výzvu k obrácení, kterou vyjadřuje podvojná formulace: ?Čiňte pokání a věřte evangeliu? anebo ?Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš?. Popeleční středa je pro své bohatství symbolů a biblických a liturgických textů považována za vstupní bránu Postní doby. Dnešní liturgie a gesta, která ji charakterizují, skutečně vytvářejí určitý celek, který synteticky anticipuje fyziognomii celé postní doby. Církev se ve své tradici neomezuje na nabídku liturgické a duchovní tematiky postního období, ale ukazuje nám také na asketické a praktické nástroje k tomu, aby byla prožita plodně.

?Obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči?. Těmito slovy začíná první čtení, vzaté z proroka Joela (2,12). Utrpení a pohromy, které stíhaly v té době zem Judy, vedou svatopisce k tomu, aby povzbuzoval vyvolený lid k obrácení a návratu k Pánu se synovskou důvěrou ve zkroušenosti srdce a nikoli roztržením šatů. Bůh totiž, připomíná prorok, ?je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí? (2,13). Pozvání, které Joel adresuje svým posluchačům, platí i pro nás, drazí bratři a sestry. Neváhejme znovu hledat hříchem ztracené přátelství s Bohem. Setkání s Pánem nám dá zakusit radost z jeho odpuštění. Takto jsme si potom, jakoby v odpověď na prorokova slova, mohli přisvojit invokaci responsoriálního žalmu: ?Smiluj se Pane, neboť jsme zhřešili?. Recitací velkého kajícího 50. žalmu jsme se odvolali k božskému milosrdenství, prosili jsme Pána, aby nám moc jeho lásky vrátila radost z toho, že jsme spaseni.

V tomto duchu se nese začátek příhodné doby Postního období, jak nám to připomněl svatý Pavel ve druhém čtení, abychom se nechali smířit s Bohem v Ježíši Kristu. Apoštol jakoby napodobuje proroka Joela a představuje sám sebe jako Kristova vyslance, jasně ukazuje, jak právě Jeho silou je nabízena hříšníkovi, a tedy každému z nás, možnost autentického smíření. ?S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha? (2 Kor 5,21). Pouze Kristus může proměnit každou situaci hříchu v novost milosti. Proto má tak mocný duchovní účinek pobídka, kterou Pavel adresuje křesťanům v Korintu: ?Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem!? a dále ?Hle, teď je ta doba příhodná, hle teď je ten den spásy!? (5,20; 6,2). Zatímco Joel poukazoval na den Páně, mluví Pavel o dni spásy: pro toho, kdo se obrátí bude den Páně dnem spásy. A tento den nastal dnes, jak jsme slyšeli ve zpěvu před evangeliem: ?Nezatvrzujte dnes svá srdce, ale slyšte hlas Hospodinův?. Výzva k obrácení, k pokání zaznívá dnes celou svou silou, aby nás provázela v každé chvíli našeho života.

Liturgie Popeleční středy tak spatřuje v obrácení srdce k Bohu zásadní dimenzi postní doby. Tento značně sugestivní poukaz je nám dán v tradičním obřadu udělování popelce, který za okamžik nadejde. Obřad má dvojí význam: první se týká vnitřní změny, konverze a pokání, zatímco druhý se týká pomíjivosti lidské situace, jak lze snadno vytušit ze dvou formulací, které udělování popelce provázejí. Tady v Římě vychází na Popeleční středu kající procesí od sv. Anselma a končí v této bazilice svaté Sabiny, kde se koná první postní zastavení. V této souvislosti je zajímavé připomenout, že starobylá římská liturgie vypracovala v těchto postních zastaveních jedinečný zeměpis víry, vycházejíc z myšlenky, že s příchodem apoštolů Petra a Pavla a zničením chrámu, byl Jeruzalém přenesen do Říma. Křesťanský Řím byl pojat jako rekonstrukce Jeruzaléma Ježíšovy doby uvnitř městských hradeb Říma. Tento nový vnitřní a duchovní zeměpis, vepsaný do tradice kostelů postních zastavení, není pouhou připomínkou minulosti, ani prázdnou anticipací budoucnosti. Naopak, má za cíl pomoci věřícím procházet vnitřní cestou, cestou konverze a smíření a dojít ke slávě nebeského Jeruzaléma, kde přebývá Bůh.

Drazí bratři a sestry, máme čtyřicet dní na to, abychom prohloubili tuto mimořádnou asketickou a duchovní zkušenost. V evangeliu, které bylo před chvílí čteno, Ježíš ukazuje na užitečné nástroje potřebné k vykonání autentické vnitřní a komunitní obnovy: skutky lásky (almužna), modlitba a pokání (půst). To jsou tři zásadní praktiky, jež jsou drahé i hebrejské tradici, protože přispívají k očištění člověka před Bohem (srv. Mt 6,1-6.16-18). Tato vnější gesta, která je třeba konat kvůli Bohu a nikoli kvůli lidské chvále a přízni, jsou Bohem přijata, pokud vyjadřují rozhodnutí srdce sloužit s jednoduchostí a velkodušností pouze Jemu. Připomíná nám to jedna z prefací, kde v souvislosti s postem čteme tento jedinečný výraz: ?ieiunio? mentem elevas: postem pozvedáš mysl? (srv. Preface IV).

Půst, ke kterému nás vybízí Církev v této době, jistě není dán motivacemi fyzického či estetického řádu, ale vyplývá z potřeby vnitřního očištění člověka, čili detoxikace od znečištění hříchem a zlem. Vychová k onomu spásonosnému odříkání, které věřícího osvobozuje od otročení vlastnímu já a činí jej pozornějším a ochotnějším naslouchat Bohu a sloužit bratřím. Z tohoto důvodu jsou půst a ostatní postní praktiky křesťanskou tradicí považovány za duchovní ?zbraně? k boji se zlem, nezkrocenými vášněmi a neřestmi. Rád bych si v této souvislosti spolu s vámi vyslechnul krátký komentář svatého Jana Chrysostoma. ?Jako se na konci zimy ? píše ? vrací léto a námořník vyplouvá na moře, voják čistí zbraně a cvičí koně k boji, zemědělec brousí srp, pocestný se chystá na dlouhou cestu a atlet odkládá oděv a připravuje se na závod, tak také my na počátku této postní doby, jakoby návratem duchovního jara očisťme zbraně jako vojáci, nabrusme srpy jako zemědělci a jako námořníci vyplujme na moře s loděmi našeho ducha, abychom čelili vlnobití nesmyslných vášní, jako pocestní se znovu vydejme na cestu k nebi a jako atleti se připravme na zápas svlečením ze všeho? (Homilie k antiochijskému lidu, 3).

V poselství k postní době jsem vybízel prožívat těchto čtyřicet dní zvláštní milosti jako dobu ?eucharistickou?. Čerpáním z tohoto nevyčerpatelného zdroje lásky, kterým je Eucharistie, v níž Kristus obnovuje výkupnou oběť Kříže, může každý křesťan vytrvat na cestě, na niž se dnes slavnostně vydáváme. Skutky lásky (almužny), modlitba, půst spolu s každou upřímnou snahou o obrácení kéž naleznou svůj nejvyšší smysl a hodnotu v Eucharistii, středu a vrcholu života Církve a dějin spásy. ?Tato svátost, kterou jsme přijali, Otče ? tak se budeme modlit na závěr mše svaté ? kéž nám přinese posilu, aby byl náš půst takový, jaký si přeješ, a pomohl nám k polepšení.? Prosme Marii, aby nás doprovázela, abychom na konci postní doby mohli rozjímat Vzkříšeného Pána vnitřně obnoveni a smířeni s Bohem i s bratřími. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie